Hudební fórum z Plzně s Jaromírem Havlíkem. Česká hudba v letech 1945 - 1949. Český rozhlas 3 Vltava, 23. týden

Miloš Pokora 9.6.2009

 

Jsem přesvědčen, že pět relací Hudebního fóra, připraveného Jaromírem Havlíkem a vysílaného ve dnech  1. – 6. června mohlo zajímat všechny posluchačské generace, včetně té mladé, která se tak často domnívá, že téměř všechno, co vznikalo nejen v prostředí minulého režimu, ale i těsně po 2. světové válce, nestojí za bližší zkoumání. Průběh relací prozrazoval i navzdory omezené minutáži promyšlenou koncepci a třebaže ne každá z prezentovaných skladeb mě s odstupem času uspokojila jako celek, nějaký vzrušující moment nám však nabídly všechny, přičemž některé z nich by si zasloužily renesanci se vším všudy.

Omezím–li se na jejich výběr, pak jednoznačně přesvědčivě na mě zapůsobila Sonáta pro dvoje housle od Vladimíra Sommera (první pořad), kterou autor komponoval v letech 1946 – 47 jako studijní práci, aniž by na ní ona učednická léta byla jakkoli znát. Především je naprosto trefně  nástrojově stylizovaná, což  prozrazuje nejen autorovy osobní houslistické zkušenosti, ale i jeho mimořádnou představivost pro vedení houslového dvojhlasu. Ten je totiž ve všech větách zvukově sytý, rozechvívá široký prostor (jde o onen pocit, kdy množiny alikvotů sugerují posluchači pocit, jako by hrálo nástrojů víc). Druhou vzrušující vlastností této skladby je jakýsi permanentně dramatizující, až konfliktní náboj tohoto dvojhlasu, využívající mistrovsky jak imitačních postupů a umného kontrapunktu, tak třeba prostých, leč emotivně naléhavých syrytmických postupů (výrazová hloubka druhé věty). Třetí vzácnou vlastností této krace je autorův  smysl pro kompoziční řád, díky němuž máme pocit, že každý záchvěv této hudby tu má svou nezbytnou funkci.

Kouzelný zážitek mně připravilo Trio pro klarinet, trubku a fagot od Jana Rychlíka z roku 1948 (druhý pořad), tehdy dvaatřicetiletého absolventa ze třídy Jaroslava Řídkého, který po  svém působení v prostředí jazzu a swingu tolik překvapoval svými směle vrženými kracemi, hlásícími se k podnětům Stravinského a Schönberga. Jde o po všech stránkách vyspělý počin, vytvářený s jasnou  koncepcí netradičního nástrojového obsazení, a to velmi často tak, že nechává hrát dva nástroje v dialogu a třetím vstupuje do tonálně rozostřeného hlasového přediva se zastřešující melodickou linkou nebo že využívá posedle opakovaných tónů v doprovodném hlase jako jakési ostinatové prodlevy, čímž zvukovou výslednici do krajnosti vyostřuje. Originální jsou také pokaždé jinak tvarované adagiové vstupy všech tří vět a jejich návraty, široce intervalově „rozhozená“ témata, prudce kontrastující s unisonovými zvoláními nebo chorálově proteplenými intonacemi (druhá věta).

Jan Rychlík

Ve třetím pořadu na mě udělal ve svrchovaně emotivním podání Daniela Wiesnera silný dojem Kabeláčův cyklus Sedmi skladeb pro klavír op. 14 z let 1944 – 46, jehož výrazová intenzita, umocněná užitím přirozených i umělých modů,  je vtěsnána do krajně lapidárního tvaru a který pro toho, kdo má zafixovánu Kabeláčovu ostře profilovanou zvukovost, tolik hladí svými nádherně splývavými harmonickým proměnami a jejich evokací prostoru, umocněnou obrovským rozsahem mezi klavírními diskanty a basy. Po stavební stránce jde o krajně koncentrovanou snahu o co nejpřesvědčivější sevřenost formy a současně vycizelovanost každého kompozičního detailu a po zvukové stránce o osobnostně přetavenou romantickou a částečně i impresionistickou pianistickou dikci (třetí skladba). Snad nejpozoruhodnější je ale na tomto cyklu fakt, že každá ze sedmi miniatur je naprosto svébytná, nic z předešlých postupů neopakující a přitom zůstávající organickou součástí řady.

Miloslav Kabeláč

 

Jaroslav Doubrava

Podobně vysoce bych hodnotil v podání Jany Macharáčkové Sonátu pro klavír od Jaroslava Doubravy z roku 1948 (pátý pořad) -  skutečně nebývalý „pozdrav“ Únoru 1948. Obraz zdravě efektně pianisticky stylizovaný,  rozběsněně vzdorný, mučivě apelující a přitom jakoby záměrně nedopovězený (druhá věta), který pak ve svém úprku finálně přehlušuje jakoukoli bolest. Měly–li výše zmíněné skladby to štěstí, že si jich v průběhu let vůbec někdo všiml, pak na tuto skvělou sonátu si myslím už dlouhou dobu nevzpomněl nikdo, a to je škoda.

Orchestrální ukázky tohoto Hudebního fóra nám demonstrovaly především různé podoby poválečného českého neoklasicismu. Vedle poválečné Komorní symfoniety Pavla Bořkovce, u níž si nebylo možno nevšimnout relativně stereotypního zacházení se smyčci, ale zároveň sugestivně dráždivě poetičnosti, vyzařující z hlasové množiny dechů, si v podání Pražské komorní filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka (třetí pořad) zasloužila  zvláštní zmínku

Pavel Bořkovec

Karel Husa

Symfonietta Karla Husy (z roku 1946, tedy ještě z doby autorova pražského pobytu), inklinující k postromantické vznosnosti (hned vstupní všeobjímající téma) a současně neoklasicistickým postupům, s báječně vypointovanou a témbrově duchaplně rozvrženou imitační prací. Z detailního pohledu si zde všimneme i zvláštního lyrického náboje některých partií, využívajících náhlého „zastavení“ celkového hudebního toku (druhá věta), spontánního zacházení se synkopami i se strhujícím marciale.

Oproti tomu rovněž duchaplně komponovaná Symfonietta pro smyčcový orchestr Radima Drejsla z roku 1948 (5. pořad) zní trochu krotčeji, „koketujícíc“ s postupy filmové hudby (líbivé melodické sekvence v úvodu), ale v dalším rozvíjení plyne stále pestřeji, jako by vršila jeden nápad za druhým. Zvláště její finální věta, se svým ostře profilovaným tématem, má sugestivní tah. Myslím, že právem se do tohoto fóra rozhodl Jaromír Havlík (kromě dvojího připomenutí Jaroslava Doubravy - od toho jsme zde vyslechli ještě duchaplně lapidární vokální Epigramy) dvakrát zařadit skladbu Miloslava Kabeláče, a stálo to za to.

Radim Drejsl

Kabeláčovu dnes téměř zapomenutou Předehru č. 2 pro velký orchestr op. 17, komponovanou v roce 1947 k výročí Květnového povstání, váže k neklasicistnímu vyjadřování pravidelný pohyb, v němž se odvíjí, ale téměř vše ostatní už prozrazuje typicky kabeláčovský způsob vyjadřování (nezapomeňme, v té době už měl autor za sebou dvě symfonie). Co mě na této hudbě nejvíc vzrušuje, je fakt, že jsme od počátku v zajetí jejího sugestivního tahu i opalizující zvukovosti. Pateticko-vzdorný náboj je zde tlumočen se zvlášť syrovou úderností, což umocňují exponované partie bicích a žesťů, a celé toto téměř monotematické pásmo se odvíjí jako sled ucelených a nejednou tvrdošíjně opakovaných bloků, přičemž gradace stavějí nejen na dynamice, ale i na euforické tematické dimunuci (závěr). Celkový dojem z této reflexe obrazu národního odboje v sobě nenese ani stopy okázalého patosu, natož plakátovosti, a to je příkladné.