A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Hudební fórum z Plzně s Petrem Baklou. Český rozhlas 3 Vltava, 22. týden

Jan Trojan 2.6.2009

Hudební fórum s Petrem Baklou rozeznělo rozhlasový éter v posledním květnovém týdnu. Programový výběr byl řešen jednoduše - co den, to autor - a výběr ukázek nás vedl ke zvukovosti ve smyslu nástrojové barvy a prostorového řešení. Baklovými aktéry byli Luigi Nono, Helmut Lachenmann, Beat Furrer a Georg Friedrich Haas. Autoři tedy víceméně spadající do druhé poloviny 20. století se zaujetím pro hledání nových zvukových možností.

První večer byl věnován italskému skladateli Luigi Nonovi, jednomu z představitelů darmstadtské Nové hudby, konkrétně skladbám z jeho pozdního tvůrčího období. Orchestrální skladba *A Carlo Scarpa, architetto, ai suoi infiniti possibili* (1984) tvoří zvukově pestré, formálně statické pole, které utváří nehybné zvukové napětí. Přes tuto nehybnost, dalo by se říci rytmickou zamrzlost, skladba	Luigi Nono
formálně "drží" a způsobuje časovou dezorientaci bez ztráty koncentrace. Je jakýmsi rozjímáním nad časovým prostorem. Další ukázkou byla střední část ze skladby *Quando stanno morendo. Diario polacco no. 2* (1982) pro čtyři ženské hlasy, basovou flétnu, violoncello a live electronic, skladba oproti předchozí ukázce dynamicky a rytmicky rozmanitá, využívající zvukové prostornosti. S dynamikou se pracuje v extrémních polohách, přičemž převládá velmi nízká, často na hranici slyšitelnosti. Tím se ovšem vyznačuje Nonova pozdní tvorba. Elektronika vystupuje spíše jen jako doplňující prvek. Je řešena pomocí různě umístěné soustavy reproduktorů, které buď amplifikují těleso, nebo reprodukují zvukovou stopu. Do instrumentálního zvuku souboru žádným větším způsobem nezasahuje. Poslední ukázkou byla třetí závěrečná část ze skladby *"Hay que caminar" soñando* pro dvoje housle (1989) s pokračujícím duchem Nonova skladatelského myšlení ve smyslu pro tektoniku, pulzaci, barvu zvuku a dynamiku...

První večer byl věnován italskému skladateli Luigi Nonovi, jednomu z představitelů darmstadtské Nové hudby, konkrétně skladbám z jeho pozdního tvůrčího období. Orchestrální skladba A Carlo Scarpa, architetto, ai suoi infiniti possibili (1984) tvoří zvukově pestré, formálně statické pole, které utváří nehybné zvukové napětí. Přes tuto nehybnost, dalo by se říci rytmickou zamrzlost, skladba

Luigi Nono

formálně "drží" a způsobuje časovou dezorientaci bez ztráty koncentrace. Je jakýmsi rozjímáním nad časovým prostorem.
Další ukázkou byla střední část ze skladby Quando stanno morendo. Diario polacco no. 2 (1982) pro čtyři ženské hlasy, basovou flétnu, violoncello a live electronic, skladba oproti předchozí ukázce dynamicky a rytmicky rozmanitá, využívající zvukové prostornosti. S dynamikou se pracuje v extrémních polohách, přičemž převládá velmi nízká, často na hranici slyšitelnosti. Tím se ovšem vyznačuje Nonova pozdní tvorba. Elektronika vystupuje spíše jen jako doplňující prvek. Je řešena pomocí různě umístěné soustavy reproduktorů, které buď amplifikují těleso, nebo reprodukují zvukovou stopu. Do instrumentálního zvuku souboru žádným větším způsobem nezasahuje.
Poslední ukázkou byla třetí závěrečná část ze skladby "Hay que caminar" soñando pro dvoje housle (1989) s pokračujícím duchem Nonova skladatelského myšlení ve smyslu pro tektoniku, pulzaci, barvu zvuku a dynamiku...

Helmut Lachenmann

Výběrem z klavírního cyklu Ein Kinderspiel (1980) Helmuta Lachenmanna, žáka Luigi Nona, počal druhý večer. Cyklus hledající různé zvukové možnosti klavíru např. zadržováním některých tónů z akcentovaných akordů či používající extrémních dynamik, popř. výrazových poloh na dlouhých plochách, které jdou často nad únosnou schopnost koncentrace. Dílo na Lachenmannovy poměry uhlazené a "tradicionalistické" je určeno spíše mladším interpretům. Typičtější příklad jeho tvorby je pak na poli s netradičními nástrojovými zvuky a smyslem pro barvu ´…zwei Gefühle…´, Musik mit Leonardo (1992) na text Leonarda da Vinciho. S textem je nakládáno sofistikovaně směrem k hudbě a zvuku, jistě i v dalších rovinách. Pouhým poslechem bez znalosti překladu textu či studia partitury je však tato skladba, řekl bych, tektonicky přetažená.

Beat Furrer	Beat Furrer, zakladatel vídeňského Klangfora, kromě jiných prosazovatel díla Luigi Nona a Helmuta Lachermanna, byl na programu třetího večera Hudebního fóra. *Presto con fuoco* pro flétnu a klavír (1997) je skladba pestře rytmicky členitá se zvukově bohatým partem flétny a zaujme na první poslech svou hbitostí a barvitostí. Klavír je proti bohaté flétně často ostinátní, což zvýrazňuje nápaditou rytmičnost
skladby. Klavír je dále také bohatě využit střídmou preparací, která koresponduje se zvukovými možnostmi flétny. *Lotofagos 1* (2006) pro soprán a kontrabas využívá mnoha zvukových možností kontrabasu, jenž s pojatým sopránem působí velmi vyváženě. Několik vrstev, které ač vcelku působí jako pomalu plynoucí tok hudby, díky mnoha explicitně výrazovým prvkům vytváří pohyb stálé plynulosti a poslechové napjatosti. Ukázka uzavírající večer s Furrerovým dílem byla z opery (aural theatre) *Fama* (2005) pro herečku, 8 zpěvů a středně velký ansámbl. Scénickou podobu definuje motiv z Ovidiových Proměn, který též formuje děj opery. Předlohou je Schnitzlerova povídka Slečna Elsa. Ukázka byla expresivní. Coby posluchači mi spojila barvitost a pohyb Furrerovy skladby Presto con fuoco s výrazovými rovinami Lotofagos 1. Zřetelná byla práce s hlasem, která je příznačná pro jeho tvorbu a ve smyslu zvukového myšlení se nepřehlédnutelně promítá do celkového kompozičního pojetí. Furrerova tvorba je hybná, barevná, řekl bych svěží. Dle mého názoru je nejpestřejší ze zvolené dramaturgie.

Beat Furrer

Beat Furrer, zakladatel vídeňského Klangfora, kromě jiných prosazovatel díla Luigi Nona a Helmuta Lachermanna, byl na programu třetího večera Hudebního fóra.
Presto con fuoco pro flétnu a klavír (1997) je skladba pestře rytmicky členitá se zvukově bohatým partem flétny a zaujme na první poslech svou hbitostí a barvitostí. Klavír je proti bohaté flétně často ostinátní, což zvýrazňuje nápaditou rytmičnost

skladby. Klavír je dále také bohatě využit střídmou preparací, která koresponduje se zvukovými možnostmi flétny.
Lotofagos 1 (2006) pro soprán a kontrabas využívá mnoha zvukových možností kontrabasu, jenž s pojatým sopránem působí velmi vyváženě. Několik vrstev, které ač vcelku působí jako pomalu plynoucí tok hudby, díky mnoha explicitně výrazovým prvkům vytváří pohyb stálé plynulosti a poslechové napjatosti.
Ukázka uzavírající večer s Furrerovým dílem byla z opery (aural theatre) Fama (2005) pro herečku, 8 zpěvů a středně velký ansámbl. Scénickou podobu definuje motiv z Ovidiových Proměn, který též formuje děj opery. Předlohou je Schnitzlerova povídka Slečna Elsa. Ukázka byla expresivní. Coby posluchači mi spojila barvitost a pohyb Furrerovy skladby Presto con fuoco s výrazovými rovinami Lotofagos 1. Zřetelná byla práce s hlasem, která je příznačná pro jeho tvorbu a ve smyslu zvukového myšlení se nepřehlédnutelně promítá do celkového kompozičního pojetí.
Furrerova tvorba je hybná, barevná, řekl bych svěží. Dle mého názoru je nejpestřejší ze zvolené dramaturgie.

V posledním večeru byl uveden další rakouský autor Georg Friedrich Haas, skladatel vymaňující se zájmem o překročení temperovaného ladění pomocí čtvrttónových alterací či intervalových poměrů odvozených z alikvótní řady. Často využívá rozmístění interpretů po různých místech sálu. *Smyčcový kvartet č. 5* (2007) byl ukázkou založenou na prolínání dlouhých zadržovaných ploch s mikrorytmickými motivy, které zde typicky předvádí Haasův alikvotní jazyk. Se smyčci je barevně zacházeno pomocí prostupujících glissand do “fujarových” částí a dále s použitím různých instrumentačních možností, které fungují ve vztahu k alikvotně-modálnímu myšlení. Hráči jsou umístěni v rozích sálu, čímž posluchači přináší prostorový vjem.	Georg Friedrich Haas
*Wer, wenn ich schriee, hörte mich...* pro bicí nástroje a komorní soubor (1999). Skladba je, stejně jako ta předchozí, postavena na rozličných možnostech zvukového spektra. Rytmicky pestrá, řešena na několika kontrastních plochách v poměru dynamika - instrumentace - pulzace. Opět se zde často střídají a prolínají dlouhé zadržované až stagnující plochy s pestře rytmickými. Tím vzniká napětí, jež často směřuje do instrumentačně-dynamických vrcholů, po nichž následuje spočinutí v duchu Haasova jazyka.

V posledním večeru byl uveden další rakouský autor Georg Friedrich Haas, skladatel vymaňující se zájmem o překročení temperovaného ladění pomocí čtvrttónových alterací či intervalových poměrů odvozených z alikvótní řady. Často využívá rozmístění interpretů po různých místech sálu.
Smyčcový kvartet č. 5 (2007) byl ukázkou založenou na prolínání dlouhých zadržovaných ploch s mikrorytmickými motivy, které zde typicky předvádí Haasův alikvotní jazyk. Se smyčci je barevně zacházeno pomocí prostupujících glissand do “fujarových” částí a dále s použitím různých instrumentačních možností, které fungují ve vztahu k alikvotně-modálnímu myšlení. Hráči jsou umístěni v rozích sálu, čímž posluchači přináší prostorový vjem.

Georg Friedrich Haas

Wer, wenn ich schriee, hörte mich... pro bicí nástroje a komorní soubor (1999). Skladba je, stejně jako ta předchozí, postavena na rozličných možnostech zvukového spektra. Rytmicky pestrá, řešena na několika kontrastních plochách v poměru dynamika - instrumentace - pulzace. Opět se zde často střídají a prolínají dlouhé zadržované až stagnující plochy s pestře rytmickými. Tím vzniká napětí, jež často směřuje do instrumentačně-dynamických vrcholů, po nichž následuje spočinutí v duchu Haasova jazyka.

Celkový výběr autorů a jejich reprezentujících děl byl Petrem Baklou velmi dobře řešen s dobrým úmyslem přínosu spektrální hudby posluchači. Ta je často postavena na dlouhých plochách využívajících extrémních dynamických a tektonických ploch směřujících směrem k tichosti a stagnující pulzaci. Bohužel myslím, že byl výběr dramaturgie v některých případech méně šťastný, vezmu-li v potaz, že pořad běží v nočních hodinách a mysl posluchačova bývá v tu dobu připravena k předspánkové meditaci. To je však ale jistě individuální záležitostí každého. Nejlépe dramaturgicky pojatý byl první a třetí večer se skladbami Luigi Nona a Beata Furrera. Oba další večery, bojím se, vytvořily mou výše uvedenou výtku.