V pokoji Terezy Riedlbauchové

Jonáš Zbořil 30.5.2009

 

Tereza Riedlbauchová: Don Vítor si hraje a jiné básně, Kniha Zlín 2009, 62 s.

 

Donna Riedlbauchová si hraje

            V pokoji Terezy Riedlbauchové (1977) na Loretánském náměstí se odehrálo mnoho událostí, důležitých pro současnou básnickou scénu. Například tu vznikl Literární salon, pravidelné soireé poezie mladých autorů, kterým Riedlbauchová následně pomáhá vydávat knížku – ve stejnojmenném nakladatelství (jednou z posledních vyvolených se stala Eva Košinská se svou sbírkou Solný sloup). Od jisté doby se s nadsázkou přezdívaná Božena Němcová současné české literatury nepohybuje jen v Praze a je možné ji potkat ve Francii, kde pomáhá protínat naše literární kruhy s těmi zahraničními. Její byt ale pořád hraje důležitou roli. Je to hlavní topos poslední sbírky Don Vítor si hraje a jiné básně, do které teď nahlédneme.
            Riedlbauchová nám pootevře dveře a s rozverným tónem zve dál: „V mém pokoji lze vstoupit do obrazu / a nohu z něj strčit mezi klapky klavíru“. Když poslechnete a vejdete, autorka vás málokdy pustí ven. Až zas na konci, až si přestane hrát.
            V téhle místnosti je zvenku slyšet zvláštní ozvěna smrákání a noci, loretánská věž je napřímená a probodává bělobu, „nebe modře krvácí“. Piano vyhrává Lizsta a z jeho útrob občas vytancují dvě loutky a předvedou milostnou etudu. Básnířka tu žije se svým mužem. Někdy si každý urve kus svého místa, někdy zkoumají zbytky tepla, co tu zůstaly po tom druhém. Nejčastěji ze sebe sloupávají šaty a „tělo z nich vyplouvá jako měsíc“. Pak se propletou do sebe: „táhlým křikem si voláme do dutin těl“.
            Don Vítor si hraje je kniha postavená na erotice. V té si už autorka vybudovala jistou pozici (publikovala ve dvou antologiích milostné poezie; Jezdec na delfíně a S tebou sám), a působí proto přesvědčivě a citlivě. Je schopná vybudovat vlastní hutný svět, který je surreálný, ale i dokonale živoucí, až živočišný. Její dotek je cítit i v textech, kde k němu doslova nedojde: „Nedělní zvony v poledne / návrat k oknu s napřímeným sklem / nahý se halíš do záclony / ruka s cigaretou trčí ven / do volného těla naráží mokrý mrak“. Právě v takových místech, kdy Riedlbauchová jen letmo naznačuje, kdy se neproplétá, kdy pokojem nepoletuje modrý falus, tvoří pro mě nejsilnější texty.
            Je potřeba zmínit, že když své fantazii moc popustí uzdu, vyskytnou se v tvorbě autorky hned dva nedostatky. Tím prvním je někdy přílišná éteričnost, přes kterou se pak těžko hledá pevná půda pod nohama. Ten druhý představuje občasná lacinost vyčnívající z někdy patetického vykreslování obrazů: povečeřme ze svých klínů / nohy jako vidlička a nůž / a jazyk lžička na dort / hostina rozkoše a lásky. I tancující loutky jsou trošku jako z kýčovitého pohádkového filmu, stejně tak smrtka s průhlednými křídly, co si pod sebe růžově podestýlá. Ani opakovaný motiv labutě není přesvědčivý. V  jednom z dvou „labutích případů“, v textu Hádka v kavárně, nakonec Riedlbauchová potěší závěrem: „Později v prázdném pokoji / pokládáš dlaň na prohlubeň která / sálá mým teplem“.
            Čitelnější pointy pomáhají autorce rozvinout sbírku dalšími směry. Nejde zdaleka jen o zachycování milostného okamžiku, objeví se i patřičná dávka sebeironie. Dobře je to vidět třeba v textu Porod: „Můj muž v ateliéru laská mou sochu / mně se tělo pokrylo stržemi a propastmi / Je to anděl hrůzy a ohrožení / anebo anděl strach?“ Petr Maděra v doslovu příznačně poznamenává, že Don Vítor je sbírka veršů převážně milostných, ale „tentokrát v nich žena leží spíš už jen ´se svým pomíjivým tělem´“. Domnívá se, že z „hostiny rozkoše a lásky“ trčí úzké kosti „vykuchaného rybího těla“.

Vím, kam chci

Riedlbauchová nás na chvilku nechá odpočinout, pak přichází další díl knihy. Jiné básně je, jak napovídá název, cyklus rozkouskovaný, už nemůže působit tak konzistentní atmosférou. Najdeme tu delší básně, v nichž se básnířka nechá opájet antickými motivy, nezanechává ale moc velký dojem. Kratké texty, kterých je v knize většina, vynikají víc. Do paměti se vryje následující báseň:

Žena se krajkovou košilkou
dotýká balkónu
do polotmy vyvěšuje černé chrchle
kolem vykousaného panelového domu
se nese dav černých netopýrů
žena na talíř dáví
růžové plíce
nafouklého motýla

            Zase je tu ten pocit, že Riedlbauchová se vyžívá v kýči, že přetahuje – netopýři, motýli, chrchle; pro někoho je to na hraně, pro někoho moc. Důležité je, že autorka pořád zůstává sebejistá,  jde v podstatě přesně tam, kam chce. Svoboda a přirozenost v psaní je u ní viditelná víc než u jiných básníků, přitom její texty (v první části knihy) dohromady tvoří věrohodný celek, pokoj, svět. A takový pocit je u špatné poezie, kdy se vyumělkované, vylhané verše vrší jeden za druhým, těžko k nalezení.