A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Hudební fórum z Plzně s Jaroslavem Krčkem. Český rozhlas 3 Vltava, 21. týden

Tomáš Pálka 26.5.2009

Krčkův příspěvek půlnočním posluchačům vltavské vlny přinesl vhled do vlastní tvorby a tvorby kolegů z období jeho studií a působení v plzeňském rozhlase. Nahlížíme tak do tvůrčí dílny M. Hlaváče, M. Kabeláče, K. Odstrčila, J. Slimáčka, Z. Lukáše a samozřejmě J. Krčka, od jehož díla se celý pořad hudebního fóra odráží.

Jaroslav Krček	První pořad představuje Jaroslava Krčka a jeho oratorium *Z kamení chléb* inspirované evangeliem Rudolfa Steinera. Květnatý jazyk, který autor volí k seznámení posluchače se svojí kompozicí, vytváří spíše dojem odtažitosti od posluchače a poslech „agitační“ pohádky na dobrou noc než upřímnou zpověď autorovy snahy vést hluboký dialog o smyslu naší pouti na zemi, o mystériu kosmu, o smyslu oběti, o uvědomění sebe sama… (kam Steinerovo evangelium odkazuje). Skladba „o životě a smrti“ má dvě části: *Ó světlo světa* a Otče náš. Tak jako z verbálního projevu, i z hudebního jazyka (skladba vznikala v roce 2003) na nás dýchne spad historického archaismu. Odraz autorova zájmu o folklor nebo renesanční hudební zázemí, který projektuje do vlastní
symfonické tvorby, je celkem zřejmý (a logický). Skladbě nelze upřít lyričnost a podmanivou snovost, podobně jako expresivní dravost a vlastně takzvané to „perfektní zvládnutí řemesla“ – napětí je kontrastem udržováno po celou dobu trvání skladby. Není mi však blízká dramatičnost romantizujícího charakteru, které je zde možná až zbytečně moc. Na druhou stranu, Kabeláčův vliv je zde zřejmý, a tak se z romantické patetičnosti (ve chvíli, kdy už začíná při poslechu iritovat) přenášíme do světa zvuku, který směřuje (alespoň částečně) proti této linii – jde o postupy blízké principům pozvolného vrstvení hudebního materiálu (najdeme je například v Kabeláčově Mysteriu času – krátké motivy různých délek se neustále navrací a překrývají s jinými). Svoji nesouhlasnou kritiku směruji nikoli k dílu jako takovému, které je v podstatě velmi kvalitní a citlivě vystavěné, ale – není výpovědí dnešního člověka. Uchopení materiálu odkazuje spíš do období Leoše Janáčka a jeho současníků. Samozřejmě, proč ne…

Jaroslav Krček

První pořad představuje Jaroslava Krčka a jeho oratorium Z kamení chléb inspirované evangeliem Rudolfa Steinera. Květnatý jazyk, který autor volí k seznámení posluchače se svojí kompozicí, vytváří spíše dojem odtažitosti od posluchače a poslech „agitační“ pohádky na dobrou noc než upřímnou zpověď autorovy snahy vést hluboký dialog o smyslu naší pouti na zemi, o mystériu kosmu, o smyslu oběti, o uvědomění sebe sama… (kam Steinerovo evangelium odkazuje). Skladba „o životě a smrti“ má dvě části: Ó světlo světa a Otče náš.

Tak jako z verbálního projevu, i z hudebního jazyka (skladba vznikala v roce 2003) na nás dýchne spad historického archaismu. Odraz autorova zájmu o folklor nebo renesanční hudební zázemí, který projektuje do vlastní

symfonické tvorby, je celkem zřejmý (a logický). Skladbě nelze upřít lyričnost a podmanivou snovost, podobně jako expresivní dravost a vlastně takzvané to „perfektní zvládnutí řemesla“ – napětí je kontrastem udržováno po celou dobu trvání skladby. Není mi však blízká dramatičnost romantizujícího charakteru, které je zde možná až zbytečně moc. Na druhou stranu, Kabeláčův vliv je zde zřejmý, a tak se z romantické patetičnosti (ve chvíli, kdy už začíná při poslechu iritovat) přenášíme do světa zvuku, který směřuje (alespoň částečně) proti této linii – jde o postupy blízké principům pozvolného vrstvení hudebního materiálu (najdeme je například v Kabeláčově Mysteriu času – krátké motivy různých délek se neustále navrací a překrývají s jinými). Svoji nesouhlasnou kritiku směruji nikoli k dílu jako takovému, které je v podstatě velmi kvalitní a citlivě vystavěné, ale – není výpovědí dnešního člověka. Uchopení materiálu odkazuje spíš do období Leoše Janáčka a jeho současníků. Samozřejmě, proč ne…

Miroslav Hlaváč	V druhém pořadu Krček seznamuje posluchače s elektroakustickou hudbou Miroslava Hlaváče a Miloslava Kabeláče. Hlaváč ve skladbě *Fontana cantas* nechává pořídit zvukové snímky pražské Zpívající fontány (u Letohrádku královny Anny), která se tak stává sama interpretem ve spolupráci se zpracováním zvukového materiálu v elektroakustickém studiu v Plzni. Velmi zajímavě tvarovaná rytmická faktura (pulzující v několika vrstvách) vychází ze zvuků kapek vody v perkusivním zabarvení, které vzniká dopadem na „tělo“ fontány. Vytváří hluboké ponoření do světa tohoto vrcholného díla kovolijce Tomáše Jaroše z Brna. Hlaváč –
původní profesí stavební inženýr – staví dílo na ostrém kontrastu zastavováním pulzace. Tato přetnutí vytváří dojem vazby k architektuře, snad jako jednotlivé stěny budovy, které se „zalomením“ uzavírají v celek (půdorys)… Škoda, že dílo nezaznělo celé, ale pouze jeho část.

Miroslav Hlaváč

V druhém pořadu Krček seznamuje posluchače s elektroakustickou hudbou Miroslava Hlaváče a Miloslava Kabeláče. Hlaváč ve skladbě Fontana cantas nechává pořídit zvukové snímky pražské Zpívající fontány (u Letohrádku královny Anny), která se tak stává sama interpretem ve spolupráci se zpracováním zvukového materiálu v elektroakustickém studiu v Plzni. Velmi zajímavě tvarovaná rytmická faktura (pulzující v několika vrstvách) vychází ze zvuků kapek vody v perkusivním zabarvení, které vzniká dopadem na „tělo“ fontány. Vytváří hluboké ponoření do světa tohoto vrcholného díla kovolijce Tomáše Jaroše z Brna. Hlaváč –

původní profesí stavební inženýr – staví dílo na ostrém kontrastu zastavováním pulzace. Tato přetnutí vytváří dojem vazby k architektuře, snad jako jednotlivé stěny budovy, které se „zalomením“ uzavírají v celek (půdorys)… Škoda, že dílo nezaznělo celé, ale pouze jeho část.

Miloslav Kabeláč je v povědomí dnešního posluchače snad už stálicí, kterou není třeba představovat. Kompozice E fontibus bohemicis (op.55) je jeho jedinou elektroakustickou skladbou (vznikala v letech 1965 – 1972, ve stejné době komponuje i 8. symfonii Antifony). V jednotlivých částech (Kosmova kronika – Hospodine, pomiluj ny – Svatovítský chrám – Pohřeb Karla IV. – Husitská Praha – Husova chvála Prahy) reflektuje Kabeláč historii České země, kterou dokládá zvukovými stylizacemi daných historických událostí. Melodramatické zpracování takřka zastavuje čas historie, jednotlivé kulisy (události) doslova vyvstávají přímo před „akustickým zrakem“. Dokonalá koherence jednotlivých částí a skladby jako celku vtahuje pozornost a vede až k mystickému zážitku. Jako bychom „slyšeli“ Vláčilovy nebo Bergmanovy filmové obrazy ve spojení s právě znějící E fontibus…

Miloslav Kabeláč

Karel Odstrčil nás provází pořadem třetím. Rodák z Valašska studoval v Ostravě báňské inženýrství. V hudebních disciplínách se vzdělával nejprve jako autodidakt, později studoval kompozici soukromě u Klementa Slavického. Kabinet voskových figurín je sérií elektroakustických kompozicí, které charakterizují jednotlivé postavy vlastního imaginárního (zvukového) muzea figurín. Cyklus vznikal 25 let v plzeňském studiu ve spolupráci s Ing. Čestmírem Kadlecem. Má celkem deset částí, a tedy deset různých postav. V pořadu jsme vyslechli tři z nich: Franz Kafka, Agatha Christie a Amundsen.

Ze zvukové charakteristiky Franze Kafky vystupuje bezmocnost a odcizenost jedince. Změť varhanních zvuků a melodických motivků v předivu heterofonní sazby navozuje pocit bezcílného putování, stejně jako bezmoc vlastní vůle jakkoli zasáhnout a jeho průběh ovlivnit. Pocit je umocněn postupnou elektroakustickou deformací a filtrací varhanních vrstev.
Jako druhá v pořadu zazněla Agatha Christie (jinak se jedná o poslední z deseti částí cyklu). Napětí detektivních zápletek jejích románů se odráží ve zvukové střídmosti a v kontrastech podobných postavám vstupujícím do děje. V této části pracoval autor s vokálními smyčkami, které tvořily základ pro další zpracování. Díky výrazné zvukové stylizaci Odstrčil ještě umocnil bizarnost svého námětu.
V poslední části – Amundsen – nás stylizované kytarové samply přenáší k polárnímu badateli. Zvuk, jakoby zmrazován ve chvíli svého vzniku, se v krystalických odrazech láme o ostrou hranu surového, avšak průzračného kusu ledové kry. Krystaličnost, opuštěnost, strohost, syrovost… Odstrčilova charakteristika postav je mistrná. Nenavozuje pocit popisnosti, která by se u takové snahy dala očekávat.

V pořadí čtvrtý pořad uvádí Symfonietta pro smyčce Jana Slimáčka. Skladba z roku 1962 je založená na fugatových principech vedení hlasů téměř po celou dobu jejího trvání. Kabeláčův vliv se v této kompozici ze studentských let výrazněji neprojevuje. Avantgardní 60. léta přináší obrovské množství nových pohledů na práci s hudebním materiálem, které jsou výrazné u některých skladatelů (Kopelent, Vostřák…), avšak jiným jako by se vyhnul obloukem. To samo o sobě ještě nemusí být na překážku až do chvíle, kdy po chvíli poslechu zjišťujeme, že nudné přemílání techniky nikam zásadně dál už nepovede a že výpověď autora se uspokojí právě a pouze s jejím „správným“ zvládnutím. Otázkou pro mě zůstává, proč právě tato volba? Proč nevyprofilovaná skladba ze studentských let?…

Zdeněk Lukáš	Takzvanou „přirozenost“(?) v hudebním vyjadřování přináší *Koncert pro flétnu a symfonický orchestr* z roku 1981 od skladatele Zdeňka Lukáše. Údajně pro tuto „přirozenost“ je Lukášovo dílo tak oblíbené a blízké posluchači, a proto i tolik hrané. Skutečně, při poslechu se posluchač baží množstvím barev a kontrastů, oproti předchozí Slimáčkově Symfonietě rovněž změnou faktur nebo dramatickým leitmotivem, který se „sladce“ prostřídává s lyrickým flétnovým partem. Posluchač si může libovat i v zajímavější a soudobější hudební faktuře, která nepřináší pouhé přežvýkávání historických technik. Jen mi nesedí ta „přirozenost“ – co tím asi autor myslí?
Skvělou volbou v řadě čtyř pořadů hudebního fóra s Jaroslavem Krčkem byl především pořad druhý a třetí. Hlaváč, Kabeláč a Odstrčil zaujali mírou práce s materiálem, hloubkou a expresivitou výpovědi. Pořad sice nenese podtitul „soudobý“, proto pořady první a poslední nelze označit pejorativní nálepkou „NE“… Skladby skutečně soudobé jsme ale v krajních dílech hudebního fóra (lačným uchem soudobosti) neslyšeli.

Zdeněk Lukáš

Takzvanou „přirozenost“(?) v hudebním vyjadřování přináší Koncert pro flétnu a symfonický orchestr z roku 1981 od skladatele Zdeňka Lukáše. Údajně pro tuto „přirozenost“ je Lukášovo dílo tak oblíbené a blízké posluchači, a proto i tolik hrané. Skutečně, při poslechu se posluchač baží množstvím barev a kontrastů, oproti předchozí Slimáčkově Symfonietě rovněž změnou faktur nebo dramatickým leitmotivem, který se „sladce“ prostřídává s lyrickým flétnovým partem. Posluchač si může libovat i v zajímavější a soudobější hudební faktuře, která nepřináší pouhé přežvýkávání historických technik. Jen mi nesedí ta „přirozenost“ – co tím asi autor myslí?

Skvělou volbou v řadě čtyř pořadů hudebního fóra s Jaroslavem Krčkem byl především pořad druhý a třetí. Hlaváč, Kabeláč a Odstrčil zaujali mírou práce s materiálem, hloubkou a expresivitou výpovědi. Pořad sice nenese podtitul „soudobý“, proto pořady první a poslední nelze označit pejorativní nálepkou „NE“… Skladby skutečně soudobé jsme ale v krajních dílech hudebního fóra (lačným uchem soudobosti) neslyšeli.