Koncert Konvergence – Pražské jaro 17. 5. 2009

Hanuš Bartoň & Marek Kopelent 25.5.2009

 

Oceňuji, že festival Pražské jaro pokračuje v tradici zařazování koncertů věnovaných souborům, které se specializují na nově vznikající tvorbu v žánru vážné hudby. Letos se na tomto prestižním festivalu představil soubor Konvergence sdružující skladatele a interprety mladší generace. Nám, kteří se v prostředí soudobé hudby pohybujeme, jej ostatně není třeba představovat.

Konvergence pro své vystoupení zvolila velmi náročný program, jehož dramaturgie byla zarámována dvěma významnými díly zahraničními, přičemž tvorba autorů sdružených kolem souboru tvořila jeho větší část. O promyšleném výběru, řazení skladeb i o kvalitě nastudování svědčí to, že i při neobvyklé délce vystoupení -  s přestávkou bezmála tři hodiny -  jsem neměl potíže s udržením pozornosti.

George Crumb

Vystoupení otevřelo provedení již klasického díla George Crumba Black Angels pro amplifikované smyčcové kvarteto. Provedení bylo sugestivní, podle mého názoru srovnatelné s interpretací renomovaných zahraničních souborů. Uvážíme-li, že partitura klade extrémní nároky na technickou vybavenost hráčů a zároveň na jejich koncentraci díky neustále se střídajícím, zcela odlišným a navíc velmi netradičním nástrojovým technikám, lze tolerovat drobné intonační nepřesnosti v tonálních partiích. Ostatně ty nenarušily soustředění ansámblu a celkový dojem neutrpěl.

 

Skladba Marie Sommerové Já sám, je výrok Hospodinův mě zaujala. Po delším čase, kdy jsem neměl možnost sledovat autorčin vývoj, jsem si uvědomil, že značně pokročila na cestě směrem k soustředěnosti na detail, zároveň také k velmi úspornému stavebně koncepčnímu řešení. Skladba na mě působí jako dvě miniatury, základem jejichž jazyka jsou krátké, jasně profilované fráze. Jejich nosným prvkem je většinou melodie redukovaná na jakési jednotlivé „silné“ melodické kroky. Podstatným rysem skladby je vyhraněná zvuková představa, kterou se autorce podařilo přesvědčivě „sdělit“ a navíc do jazyka skladby natolik začlenit, že působí, aniž by byla stavěna na odiv. Harmonicky je skladba značně komplikovaná, včetně mikrointervalů použitých ale spíše jako témbrový než harmonicky systémový prvek. Zajímavé je, že přes ne zcela na první poslech uchopitelný harmonický řád, skladba výsledně působí dojmem spíše libozvučným. Výrazově převažuje exprese, kontrast mezi částmi je dán její měrou. Druhá „miniatura“ působí klidněji, aniž by opustila výchozí ladění.

Jan Rybář

Paleta barev Jana Rybáře byla jedinou skladbou programu, která na mě působila spíše extrovertně, její vyznění bylo v rámci programu odlehčující. Skladba obsahuje i decentní humorné momenty, což je ostatně v souladu s jejím názvem. Koncepčně mi připadala jako jakési variace bez tématu. Člení se do jednotlivých fakturou a dokonce i určitými stylovými odkazy jasně odlišených, skladebně však propojených

bloků. Zajímavý je stavebný rozvrh, který zhruba sleduje oblouk se spodním vrcholem v tektonickém centru a výrazovými vrcholy na začátku a na konci. Pro skladbu jsou typické neokázalé, ale rafinované kontextové nápady. Tak například na začátku se jednotlivé plochy odlišují hlavně svojí „texturou“. Melodický pohyb a artikulační finesy slouží hlavně modelování plochy jako „zvukového objektu“. Postupně se však osamostatňují a ke konci začínají působit jako klasické motivy a hudba získává i jasnější metrickou strukturu. Rybářova hudba leckde odkazuje k různým „externím pramenům“. Je místy dobře rozeznat, čím se autor inspiruje, co rád poslouchá. Nepovažuji to za vadu ani „eklekticizmus“. Smysl tohoto způsobu komponování je ve hledání a ozřejmování možných kontextů, což se podle mého názoru autorovi daří.

Úniky k radosti pro soprán, recitátora a komorní soubor Ondřeje Štochla mají přes naprosto odlišnou výrazovou polohu jeden rys společný s předchozí skladbou. Štochl rovněž staví do kontrapozice dva náhledy na hudební význam zvuku: buď zvukový objekt jako komplex, nebo tón jako nositel hudebních významů začlenitelných do souvislostí díky svým jednotlivým vlastnostem. I v této skladbě jsem rozeznal jasný záměr v dramaturgii využití těchto protipólů. Na začátku převažuje „myšlení zvukem“, poté se postupně stále jasněji dají rozeznat melodické, rytmické a harmonické vztahy. Nakonec nastane jakási syntéza, „kontrapunkt“ obou principů. K přednostem počítám velmi citlivé zacházení s náročnými texty Vladimíra Holana, zejména však to, že při respektu k jeho smyslu se autorovi podařilo plně integrovat text do hudby. Prostředkem tohoto přirozeného propojení hudby a textu je jednak delikátní práce s tempem recitace, dále pak její těsná až „responsoriální“ vazba na zpěvní part. Silným momentem je harmonický plán, který se nakonec ustálí na téměř čistě kvartové stavbě akordů, což v daném kontextu působí dojmem zvláštního druhu katarze. V závěru jsem měl určitý pocit časové disproporce, jako by se skladba uzavírala dvakrát. Možná je to však jen otázka tempa interpretace poslední části.

Po přestávce následovala kompozice Michaely Plachké Darovals nám pokoj III. Plachká v ní, podobně jako v předchozích částech tohoto cyklu, uplatňuje svoji zřetelně profilovanou kompoziční metodu, která je založena na převážně diatonické modalitě a statickém nebo velmi zvolna se měnícím harmonickém plánu. Důležitým momentem je asynchronní melodický pohyb v jednotlivých

Michaela Plachká a Hanuš Bartoň

hlasech, který kolísá mezi spíše ornamentálním zvrásněním statického pásma a motivizací těchto kusých melodických myšlenek. Inovativně působily občasné disonantní střety vzniknuvší zřejmě v důsledku prolínání diatonických harmonických bloků. Skladba je působivá i zvukově svěží. Z uvedených kompozic patřila k méně poslechově náročným, zvláště pro svůj příjemně znějící a v souhlasu s názvem působící harmonický materiál. Napadá mě však, není-li takový způsob harmonického myšlení až příliš jistý, co se zvukového výsledku týká. V prostředí diatonické modality zní totiž dobře skoro cokoliv. To sice nijak neubírá této konkrétní skladbě na přesvědčivosti, ale při srovnání více děl z autorčiny dílny mě napadá otázka, jakým směrem se bude dále její hudební myšlení vyvíjet.

 

Les gouttes (Kapky) pro kytaru, basklarinet, bicí a klavír Tomáše Pálky působily jako dočasný vstup do jiného „časoprostoru“. Skladba plyne v extrémně pomalých tempech, a dává tak možnost vychutnat každý zvukově zajímavý detail, kterých skladba obsahuje celou řadu. Autor redukuje svůj jazyk až na elementární prvky typu jednotlivých tónů, modifikovaných zvuků jednotlivých nástrojů nebo izolovaně do prostoru zasazených souzvuků. V tomto smyslu má Pálkova hudba blízko např. k Mortonu Feldmanovi, v několika ohledech se však od podobně orientované tvorby odlišuje. Je to např. to, že podobně jako ve skladbě Michaely Plachké je tónový materiál skladby převážně diatonický, místy až s přesahem do jakoby mimoděk vzniklých, ale jasně slyšitelných tonálních vazeb. Nejzajímavější je pro mě autorova schopnost organizovat hudební  čas ve dvou úrovních.  Zprvu izolované detaily se po chvíli poslechu spojí v extrémně pomalu plynoucí, ale zřetelně rytmicky členěný tok událostí. Otázkou jsou pro mě však vždy u tohoto typu skladeb výrazové limity plynoucí ze zpomaleného vnímání hudebního času.

Pavol Paprčka-Rinowski

Simulacrum Pavla Rinowského je stručná skladba, která na ploše několika minut  projde vývojem od poměrně hutné a na první poslech obtížně uchopitelné struktury k jednodušší diatonické ploše, která představuje relativně klidový moment a zároveň výrazovou pointu skladby. V ní se Rinowského výrazové prostředky nejvíce blíží světu Arvo Pärta, jak autor avízuje ve svém komentáři. Dominujícím principem díla je pozvolný sestup od počátečního těkavého stavu k téměř katarzně působícímu závěru. Skladba mi je sympatická pro svůj z hlediska celku jasný tvar a stručnost. Přiznám se však, že mi nebylo zcela jasné, jak se obsahově váže k autorovu v komentáři uvedenému filozofujícímu výkladu pojmu simulacrum, který zvolil pro její název.

 

V závěru večera zazněla skladba významné finsko-francouzské skladatelky Kaiji Saariaho Lichtbogen. Dílo se vyznačuje podmanivou zvukovou imaginací, pečlivě vyváženými funkcemi jednotlivých partů v rámci znějících zvukových struktur, precizně propracovanými detaily a druhem harmonického myšlení, který mi připadá objevný i ve srovnání s jinými mně známými autory vycházejícími ze spektrální hudby. Přes tyto mimořádné kvality mám jako posluchač určitý problém s orientací v celku. Extrémní soustředění na „právě znějící“ má pro mě za následek ztrátu přehledu o vyšších stavebných vazbách, jako bych se pohyboval v časových skocích z jednoho okamžiku do dalšího bez možnosti vcítění se do jejich kontinuity; a to přesto, že si občas uvědomím návrat něčeho již slyšeného. To ostatně považuji za otázku nejen této skladby, ale i mnohých jiných současných děl.

Kaija Saariaho

 

Konvergence podle mého názoru uvedla velmi kvalitní hudbu, žádná ze skladeb mi nepřipadala kompozičně výrazněji pod úrovní celku programu ani stylově mimo něj. Kmenoví skladatelé souboru rozhodně nevyšli z konfrontace s uvedenými zahraničními renomovanými díly jako „chudí příbuzní“.

Konvergence hrála přesvědčivě, s velkým nasazením a bylo zřejmé, že přípravě takto náročného programu věnovala odpovídající čas a úsilí. V několika okamžicích jsem měl dojem určitého technického zakolísání (partitury jsem záměrně nesledoval), což se ale nijak neprojevilo na soustředění hráčů a celkové vyznění nebylo poškozeno. Předností způsobu práce souboru je, že se sami skladatelé podílejí na interpretaci, což dodává koncertům Konvergence „zvýšené míry autenticity“. Uznání patří i hostujícím interpretům, kteří se výborně přizpůsobili interpretační koncepci Konvergence a svým osobitým přínosem přitom přispěli k plastičnosti skladeb. Myslím, že interpretační úroveň koncertu snese srovnání v mezinárodním měřítku. Slyšel jsem možná preciznější, ale zároveň mnohem nudnější výkony.

Hanuš Bartoň

---

 

 

Konvergence vystoupila 17. května 2009 v klášteře svaté Anežky na festivalu Pražské jaro. Pro celé sdružení svým způsobem událost. Je otázka, zda tento koncert budou jako událost vnímat i média. Obávám se, že když to není večer typu zahraniční hvězdy, asi nikoli. Vzpomínám na vystoupení souboru Musica viva Pragensis 23. května 1971 na Pražském jaru. Také to byla pro nás událost, ta měla ovšem už nádech zadostiučinění, neboť se nad existencí souboru smrákalo.

Ale jak se ty festivaly liší! Nebo ty první festivaly 1946 - 1949, kolik tam bylo soudobé hudby (včetně koncertu hudby čtvrttónové). Neuvěřitelné. Konvergence se stala jakousi úlitbou Pražského jara v jinak nedomrlé dramaturgii moderní hudby.

Koncert byl sice v čase přetažený (o přestávce odešla asi čtvrtina publika), ale byl dramaturgicky perfektně připravený. Výkon všech účinkujících byl dokonalý. Ondřeji Štochlovi je třeba přiznat velkou zásluhu na tom, že se Konvergence dostala na mezinárodní úroveň podobných těles.

Konvergence ovšem je i spolek skladatelů. Bylo tedy přirozené, že všem šlo o to být na Pražském jaru zastoupeni. Program rámovaly dvě zahraniční skladby renomovaných autorů. George Crumba Black Angels pro amplifikované smyčcové kvarteto je jako dílo reflexí na bolestnou účast USA ve válce ve Vietnamu. Má většinou dramatický ráz, má atmosféru i poezii, vůdčí myšlenka má působivou sílu, byť jsou použité prostředky leckdy z materiálu již oposlouchaného. Kaija Saariaho, finská skladatelka z Paříže, získala mezi českou mladou hudební generací oblibu. Nepochybně oprávněnou, svět její hudby (Lichtbogen pro komorní soubor a live elektroniku) má svou charakteristickou poetiku ovlivňovanou nesporně francouzskou tradicí smyslu pro barvu atd. Možná, že by se našel i problém ve formálním řešení díla.

Marie Sommerová

Hned první česká skladba Marie Sommerové Já sám, je výrok Hospodinův pro komorní soubor byla doslova pohlazením. Lyrická, introvertní skladba, v níž skladatelka neváhá pracovat s minimem prostředků (hudba protéká tkanivem i sólových pasáží jednotlivých nástrojů) a odkrývat jemné barvy, a vytvářet tak přesvědčivý obraz jdoucí až do prostorů skrytých za hudbou. Překvapivé byly konce obou částí, jakoby nepatřičně náhlé…

Paletu barev pro komorní soubor Jana Rybáře jsme už slyšeli (pozn. redakce: premiéra se uskutečnila na Pražských premiérách 2008, recenze) , tentokrát se mi provedení jevilo přesvědčivějším, a to především závěr, který je výborně vymyšlenou pasáží lehce sarkastického hudebního humoru.

Ondřej Štochl zařadil do programu svou skladbu Úniky k radosti na texty Vladimíra Holana pro soprán, recitátora a komomorní soubor. Při každém provedení této skladby si uvědomujeme, že autor tvoří svá díla s promyšlenou představou jejich průběhu, v tomto díle se navíc pokusil proniknout nejen do obsahové stránky textu, ale přímo i do jeho struktury. Holanovo „umění jako dílo, abys nezpyšněl“ je tu v plné míře uplatňováno.

Ondřej Štochl

Michaela Plachká se snaží ve své skladbě Darovals nám pokoj III pro smyčcové okteto dosáhnout ve své hudbě spočívající převážně na diatonice ideálního i idealizovaného ohlasu intonací moravské lidové hudby v kultivované umělecké formě své hudební řeči. Ta se od stylového zaměření programu poněkud odlišovala.

Tomáš Pálka

Tomáš Pálka se představil jako inteligentní tvůrce s velkou dávkou zdrženlivosti v uplatňování zvukových „výbojů“ ve své skladbě Les Gouttes pro kytaru, basklarinet, bicí nástroje a klavír. Pozoruhodné je, jakou roli hraje ve skladbě ticho, zámlky, ale i dialog nástrojů či  zvuková gradace v závěru skladby. Konečně o skladbě Pavla Rinowského Simulacrum pro flétnu, violu a klavír mohu říci zcela stručně, ale výstižně: zajímavý koncept, zajímavá kompozice, velmi dobře zahráno. Ano, tento koncert byl událostí, už proto, že tu jde, na rozdíl od událostí bombastického charakteru, o budoucnost.

Marek Kopelent

 

 

Foto: Zdeněk Chrapek (2), Jan Fila (1)