Takovej správnej sonet. Čanovy Básně, svazek druhý.
Ondřej Hanus 23.5.2009
Čan: Básně. Svazek druhý. Triáda, Praha 2008. 200 stran
„V schématu znělky je zhuštěna pradávná básnická moudrost,“ napsal Jan Zahradníček v dopise jednomu příteli. Jakby také ne, vždyť sonet je ze všech tradičních básnických forem tou nejprovařenější. Za ta století se do něj tedy stihla nahustit nejedna moudrost, ale také nejedna banalita a pitomost. To naštěstí není případ sonetů Čanových.
Ke knize jsem přistoupil obeznámen s názorem Michaela Špirita, podle nějž je druhý svazek Čanových „Básní“ nejlepší (resp. jedinou opravdu dobrou) knihou lyriky za rok 2008. Budiž, proti kritickému gustu žádný lyrický dišputát. Ale přestože se můj názor liší, musím hned zkraje říci, že jde o poezii vskutku svěží, moderní a dobrou. Ale začněme od začátku.
V roce 2007 vydalo nakladatelství Triáda (péčí Michala Kosáka) knihu „Básně. Svazek první“. V rozsáhlém a velmi dobrém komentáři jsou vysvětleny složité osudy jejího autora: „Čan“ je pseudonym, studentská přezdívka Tomáše Ungára (1946-1997), matematika, fyzika, překladatele a básníka, který po srpnové okupaci odjel s rodiči do Švýcarska (ač sám emigrovat nechtěl), kde však nedokázal žít, pročež odjel do Izraele. Zde pracoval na univerzitě v Tel Avivu, kde zůstal s rodinou i po Listopadu a kde také (týden po svých 51. narozeninách) předčasně zemřel. Složité, ba ještě složitější to je i s jeho básněmi. Z obrovského konvolutu (jenom sonetů podle vlastních slov napsal přes 700) sám sestavil a vybral sbírky, které byly podle něj hodné publikování, a poslal je mailem několika přátelům (nebo z nich pořídil zvukový záznam). Triáda je převzala, systematicky zredigovala (básně byly psány s chybnou, kolísavou nebo žádnou diakritikou i interpunkcí atd.), doplnila o sbírku „Sešitek trapné vzpomínky aneb Malá kronika“ a podle druhového, nikoli chronologického klíče je rozvrhla do tří svazků. Ten první obsahuje sbírky „Červen“, „Balady za šesťák a romance po korunce“ a „Zpěvy skoro sokolské“; ve druhém jsou „Sonety pro nic a za nic“, „Sonety 2“ a „Podivuhodné smyčcové kvintety“; a třetí svazek obsáhne sbírky „Žehrání“, „Proslovy“, zmíněný „Sešitek trapné vzpomínky“, poezii pro děti a překlady. Michal Kosák udělal velmi záslužnou věc a jeho práci (se kterou vám doporučuji se seznámit v jednotlivých knihách detailně) je třeba ocenit. Tolik tedy o Čanovi a vydávání jeho díla. Nyní k jeho prostřednímu článku.
„Svazek druhý“ tvoří pouze a výhradně sonety. První oddíl („Sonety pro nic a za nic“) je členěn do devíti částí o sedmi básních, přičemž každá část je nazvána podle jednoho ptáčka (Slavík, Drozd, Racek, Havran, Vrabec, Konipásek, Ledňáček, Sýček a Kos); druhý oddíl („Sonety 2“) čítá sedmkrát sedm básní, přičemž každé sedmero je nazváno podle matrice „Za prvé:“, „Za druhé:“ atd. Kosák původně plánoval zahrnout do knihy i oddíl „Sonety 1“, do nějž by soustředil básně, které se nevešly do oddílu prvního. Od tohoto záměru však upustil, a zmíněný blok je tak k nalezení v komentářích. Třetí regulérní částí jsou tedy až „Podivuhodné smyčcové kvartety“.
V prvním a třetím oddílu jde o sonety anglického typu, v prostředním typu italského. To je suché a především naprosto nedostačující pojmenování, neboť Čan se nehodlá spokojit s přesným naplňováním metra, pečlivou organizací hezkých rýmů a umně vystavěnými slokami. Vezměme si první část „Sonety pro nic a za nic“. K ní byl autor, jak sám přiznává v úvodní básni, inspirován Shakespearem, jehož „sonet je jako chytrá horákyně / napůl nahý napůl oblečen / napůl mudruje a napůl pase svině / a jenom napůl je o všem přesvědčen / stojí v nich rozkročen básník a prima chlap / slova žene větou jak důstojník svoje roty / a lásce vytrubuje na poplach / a nádherně vidí do holoty“. Jde o programovou báseň nejen prvního oddílu, nejen druhého svazku, ale všech Čanových básní: být básníkem znamená být především člověkem, psát znamená především žít a báseň je především plynutím. Proto není možné ustrnout na jednom bodě. Proto Čan užívá verše o pěti i patnácti slabikách, verše s jambickým i daktylo-trochejským spádem, invenční rýmy i rýmy zdánlivě nešikovné atd. Proto jsou jeho sonety nesmírně dynamické a přitom sevřené a promyšleně komponované, navýsost obrazné a přitom snadno přístupné, osobní a přitom nadčasově platné; jsou zkrátka sexy a ani na chvíli při jejich čtení nezažijete lyrickou nudu.
To, co jsem demonstroval na prvním oddílu, beze zbytku platí i pro oddíl druhý a třetí i pro básně uvedené v Komentáři. Vizme, jak magicky vystaví Čan báseň prvním kvartetem: „Tenhle můj pošetilý anděl nehorázna / rozkrokem poroučí měsíci / přebírá slůvka – ta mělká i ta srázná / a každou věčnost změní v jepici“. Tento anděl, který nás provází celou částí „Za třetí“, anděl „nevěřící / v to co se kolem ví či věří“, je zde vylíčen jako všemocná bytost, která „Největší z hvězd srazí do zrnka hrachu“. Po druhém kvartetu následuje přesun od kosmických úvah k osobní zpovědi, která končí smířeně odevzdaným, ale nikoli smutným, nýbrž radostným „stébla a stébla broučci drobné mušky / se tiše přátelí s tím co jim brzy odevzdám / a odevzdám vše co jsem dostal do výslužky“ („Sonety 2“, část „Za třetí:“, třetí báseň).
Čanovo dílo lze chápat i jako velký pokus o vyrovnání se s českou a světovou básnickou tradicí. V prvním svazku šlo o romantiky, především Máchu (stačí už název prvního oddílu: „Červen“), a o generaci Nerudovu („Balady za šesťák a romance po korunce“), ale také o Rilka nebo Kafku, tedy světově známé osobnosti spjaté s Čechami. Ve druhém svazku už nejde o jednotlivé osobnosti nebo období, ale o tradici jako takovou. Tu básníkovi zprostředkovává právě sonet, jehož vývoj je úběžníkem vývoje moderní evropské lyriky. V Čanově díle je tedy patrná tendence vyrovnat se s minulostí, odcizením a vykořeněností (čili značně „středoevropská“ témata), českou literaturou i světovým písemnictvím, to vše prostřednictvím originálně variovaných tradičních forem, ať už lyrických nebo epických, i útvarů zcela svébytných a vlastních. Proto považuji Čana za velmi moderního, velmi evropského a dobrého básníka.
Tomu, kdo se do „Básní“ neponoří (nebo se nad ně naopak nepovznese), může Čan přijít banální, málo náročný, opakující se. Takové povrchní čtení však nesluší žádné poezii, která je hodna toho jména. A co víc, není lyrik ten, aby se zavděčil čtenářům všem, a už vůbec to není jeho povinností. „Já chci umět psát sonet. Pořádně. Takovej správnej sonet,“ napsal Čan v dopise jedné přítelkyni. A jak chtěl, tak učinil.