Básně Viktora Špačka
21.5.2009
Zlom
Nevzdávat to
do kopce se hrabe motorka
na ní nabalený chlap
pionýr slábne
škrouká
chlap začíná cítit
že nahoru nedojede
že dál už ho nedoveze
co ho dovezlo až sem…
Už to skoro chcíplo
už to skoro stojí
v tom okamžiku rovnováhy sil
v tom napjatém tichu
než se život zlomí
ale chlap se zatvrzele nevzdává
sedí
občas zezadu dopředu
zarumpluje tělem.
…
Ale už je konec
tomu podivnému,
někdy vzrušujícímu
klopýtání ve tmě…
Vyšlo slunce,
rostliny pochopily.
A všechno je teď nakloněné
tím neúprosně správným směrem.
Krajina s příliš jednoznačnými mraky
Krajina s příliš jednoznačnými mraky,
nad zemí, dlouhou jak školní odpoledne,
loudavě se sune
město moře kuře stavení…
Fotografie z dovolených
pořád odjinud,
ale nacpané na stejný formát.
A za zvolna stárnoucí dvojicí
na těch fotografiích
někdo mechanicky vyměňuje hrad.
Ale občas se ten poletující prach změní ve vesmír,
nezmění!
Ten prach je vesmír, je to oboje zároveň,
socha je taky zároveň postava i kámen…
Ale tady to vždycky končí tím kamenem.
V možnostech
Ta jízlivost, s níž blahobytný les
skládá, přehlíží a přerovnává
své nekonečné vůně
a přitom pomrkává
za ztraceným psem
který v něm zběsile pobíhá úzkostně čenichá
po jediné vůni, po své vlastní stopě, aby ho vyvedla ven…
Únava
A moje budoucnost? Anebo minulost?
Nevzmůžu se ani na vlastní stín
v zářivkovém bezčasí
ve kterém je rozvalený vyčerpaný pozdní podzim
Z žerdi sušák
za kotvu bezvětří
sesypnutí mezi dvěma druhy únavy
jediný skutečný pohyb
A kde se teď zahlédnout na čáře života?
Nic tak velkého tu nikde není…
A je to zakřiklé, nonšalantně popřené,
jako když večer popře sluneční hodiny
…
Mrtvo vedrem.
Horečka života se rozplynula
v jiné, větší horečce.
Už nejsem odněkud někam.
Podivná věčnost, zavřená v sobě.
Proč, když se bláto dívá do sebe,
vidí jenom bláto?
Protože samotný pohled bláta je z bláta.
Sousedství
Ale co s ním,
co pro něj víc,
než
ve vrátkách pozdravit, s tváří jako dobrý den,
jeho hádanky a hádky
tvářit se
že nevidět,
ukázat houby na ošatce,
popovídat o fotbale,
jít mu na pohřeb…
…
Látka života.
Samá díra.
Pečlivě obžitá.
Vlídnost
Pan „houby na ošatce“, pan „popovídat o fotbale“!
Asi se nikdy nedozvím jeho pravé jméno…
Ale za co jinak všechno drží,
než za poklepání na rameno?
…
Ten vlídný, klouzavý pohyb,
se kterým mě míjí svět…
Pro stromy nevidět les.
A nepamatovat si jediný strom.
Viktor Špaček (nar. 1976 v Praze), básník a sochař. Studoval češtinu a dějepis na Pedagogické fakultě UK, vystudoval sochařství na VŠUP, dnes pracuje jako knihovník. Vystavoval na skupinových výstavách v Praze, Zlíně, Kolíně a Klatovech. V roce 2007 publikoval sbírku básní Zmínky a případky v nakladatelství Literární salon, přítomné básně pocházejí z rukopisu s pracovním názvem Zmínky a případky II, který připravuje k vydání nakladatelství Fra.