A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Hudební fórum z Ostravy z Danielem Skálou. Český rozhlas 3 Vltava, 20. týden

Jan Dušek 19.5.2009

Když se řekne cimbál, většině z nás se na prvním místě vybaví folklorní cimbálovka, cikáni a maďarský čardáš. Že to není již více než 140 let jediný směr, ve kterém se cimbál projevuje, nás přesvědčil v pěti pořadech Hudebního fóra z Ostravy Daniel Skála.

Sándor Szolokay	Nerozlučné spojení právě s maďarskou hudbou bylo námětem pro první pořad. Ten byl věnován významné maďarské cimbalistce Martě Fabian (* 1946). V její interpretaci zaznělo několik skladeb maďarských autorů. Hned první z nich, skladba Sándora Szokolaye (* 1930) *Sirató és kultikus tánc* (Lamentace a kultovní tance), mne zaujala originálním spojením nástrojů umožňujících dlouhý dozvuk – tedy harfy, cimbálu, celesty a zvonů v první části.
Tato Lamentace, založená na chromaticky stavěných melodiích, tak díky dlouhým dozvukům všech tónů, které zazněly v rámci fráze (zpravidla vznikl doznívající chromatický cluster), vyvolává až mysteriózně temnou atmosféru. Úvodní kánonické vstupy jednotlivých nástrojů jsou zacíleny do výrazných dynamických vln, využívajících jednak právě zmíněného dozvuku a jednak zahušťující se fakturu. Unisono přicházející přibližně ve zlatém středu první části pak působí až téměř démonicky, aby pak vyprchalo v otevřeně působící závěr, založený na rozkladech kvartových akordů s charakteristickým tritonem. Ten jako by vyžadoval odpověď, kterou posluchač očekává v části druhé – energickém, suše pravidelném tanci. Ten na mne působí již zvukově méně nápaditě: neotřelá barva cimbálu, kterou jsem v kontextu ostatních nástrojů kvůli její ostrosti pokládal za poněkud „nedokonalou“, dodávala Lamentaci zcela jedinečnou výrazovou rovinu. V druhé části (Tanci) byla tato barva již mnohem více začleněna do zvukových souvislostí ostatních nástrojů, a nepůsobila proto již tak originálně. Po úvodních energických taktech upadne Tanec zpět do lamentační nálady, následuje plocha založená na víceméně pravidelném tepu osminových hodnot, místy narušených pohybem triol či zrychlujícími se tremoly. I přes některé originální nápady pro mne byla druhá část mnohem méně překvapující a po jejím skončení jsem nenabyl dojmu patřičného uspokojení, které jsem očekával po skončení první části. Danielu Skálovi bych vyčetl nedostatek v podobě neuvedení jmen dalších interpretů skladby, která by dle mého soudu zaznít měla (stejně jako je uvedl u dalších skladeb).

Sándor Szolokay

Nerozlučné spojení právě s maďarskou hudbou bylo námětem pro první pořad. Ten byl věnován významné maďarské cimbalistce Martě Fabian (* 1946). V její interpretaci zaznělo několik skladeb maďarských autorů. Hned první z nich, skladba Sándora Szokolaye (* 1930) Sirató és kultikus tánc (Lamentace a kultovní tance), mne zaujala originálním spojením nástrojů umožňujících dlouhý dozvuk – tedy harfy, cimbálu, celesty a zvonů v první části.

Tato Lamentace, založená na chromaticky stavěných melodiích, tak díky dlouhým dozvukům všech tónů, které zazněly v rámci fráze (zpravidla vznikl doznívající chromatický cluster), vyvolává až mysteriózně temnou atmosféru. Úvodní kánonické vstupy jednotlivých nástrojů jsou zacíleny do výrazných dynamických vln, využívajících jednak právě zmíněného dozvuku a jednak zahušťující se fakturu. Unisono přicházející přibližně ve zlatém středu první části pak působí až téměř démonicky, aby pak vyprchalo v otevřeně působící závěr, založený na rozkladech kvartových akordů s charakteristickým tritonem. Ten jako by vyžadoval odpověď, kterou posluchač očekává v části druhé – energickém, suše pravidelném tanci. Ten na mne působí již zvukově méně nápaditě: neotřelá barva cimbálu, kterou jsem v kontextu ostatních nástrojů kvůli její ostrosti pokládal za poněkud „nedokonalou“, dodávala Lamentaci zcela jedinečnou výrazovou rovinu. V druhé části (Tanci) byla tato barva již mnohem více začleněna do zvukových souvislostí ostatních nástrojů, a nepůsobila proto již tak originálně. Po úvodních energických taktech upadne Tanec zpět do lamentační nálady, následuje plocha založená na víceméně pravidelném tepu osminových hodnot, místy narušených pohybem triol či zrychlujícími se tremoly. I přes některé originální nápady pro mne byla druhá část mnohem méně překvapující a po jejím skončení jsem nenabyl dojmu patřičného uspokojení, které jsem očekával po skončení první části. Danielu Skálovi bych vyčetl nedostatek v podobě neuvedení jmen dalších interpretů skladby, která by dle mého soudu zaznít měla (stejně jako je uvedl u dalších skladeb).

Kamilló Lendvay	Další dvě skladby (Kamilló Lendvay (* 1928): Dispozicioni a Endre Szekély (1912 - 1988): Trio) patří nepochybně ke stěžejním dílům maďarského cimbálového repertoáru. Obě vyznívají poměrně efektně, přesto jsem neobjevil mnoho originálních postupů, a to nejen v čistě kompoziční práci, ale především v práci s cimbálem jako takovým. První z nich – Dispozicioni (Nálady) Kamilló Lendvaye zaujme především motorickou částí
(přibližně polovina skladby) hranou bez pedálu, ostatní plochy vyznívají nepříliš výrazně a ve mně evokovaly pocit čehosi už mnohokrát slyšeného. Skladba druhá – Trio Endre Szekélyho je založena na kontrastu táhlých, zpravidla disonantních, souzvuků houslí a violy a suchých vstupů cimbálu. Střední motorická část pak vytváří tempový kontrast, působí však poměrně motoricky bez výraznější rytmické vynalézavosti. V obou skladbách jsem nenabyl pocitu nezbytnosti použití právě cimbálu – ten bych si dovedl představit i nahrazený zvukově asi nejbližším (i když, pravda, značně sofistikovaným) klavírem.

Kamilló Lendvay

Další dvě skladby (Kamilló Lendvay (* 1928): Dispozicioni a Endre Szekély (1912 - 1988): Trio) patří nepochybně ke stěžejním dílům maďarského cimbálového repertoáru. Obě vyznívají poměrně efektně, přesto jsem neobjevil mnoho originálních postupů, a to nejen v čistě kompoziční práci, ale především v práci s cimbálem jako takovým. První z nich – Dispozicioni (Nálady) Kamilló Lendvaye zaujme především motorickou částí

(přibližně polovina skladby) hranou bez pedálu, ostatní plochy vyznívají nepříliš výrazně a ve mně evokovaly pocit čehosi už mnohokrát slyšeného. Skladba druhá – Trio Endre Szekélyho je založena na kontrastu táhlých, zpravidla disonantních, souzvuků houslí a violy a suchých vstupů cimbálu. Střední motorická část pak vytváří tempový kontrast, působí však poměrně motoricky bez výraznější rytmické vynalézavosti. V obou skladbách jsem nenabyl pocitu nezbytnosti použití právě cimbálu – ten bych si dovedl představit i nahrazený zvukově asi nejbližším (i když, pravda, značně sofistikovaným) klavírem.

Zcela jinak je tomu v předposlední skladbě prvního pořadu – Zvuků pro cimbál László Sáryho (* 1940). Originální využití preparovaného cimbálu má evokovat zvuky zvonů a gongů používaných ve východní hudbě. To se autorovi nepochybně povedlo, přesto mne v průběhu poslechu mnohokrát napadlo, zda by nebylo snazší, kdyby byla skladba napsána pro sadu laděných gongů. Přeci jen preparace jakéhokoliv nástroje (klavíru či v tomto případě cimbálu) může jednak způsobit zničení nástroje, jednak zabere nezbytně určitý čas ke své přípravě a následně demontáži. Daniel Skála uváděl tuto skladbu komentářem: „je komponována bez melodického a rytmického základu“. Upřímně, nějak jsem nevěděl, co si pod tím vlastně představit. Ve skladbě jsem byl schopen	Lászlo Sáry
identifikovat jak melodické postupy, tak určité rytmické členění. Skladba, pravda, působí velmi improvizačním charakterem. Barvy, které se díky preparaci z cimbálu ozývají, jsou velmi příjemné, po určité době ovšem mohou vyvolat dojem neproměnlivosti. Bohužel, skladba nezazněla v pořadu celá, nelze tedy zhodnotit formální výstavbu ani působení celku.

Zcela jinak je tomu v předposlední skladbě prvního pořadu – Zvuků pro cimbál László Sáryho (* 1940). Originální využití preparovaného cimbálu má evokovat zvuky zvonů a gongů používaných ve východní hudbě. To se autorovi nepochybně povedlo, přesto mne v průběhu poslechu mnohokrát napadlo, zda by nebylo snazší, kdyby byla skladba napsána pro sadu laděných gongů. Přeci jen preparace jakéhokoliv nástroje (klavíru či v tomto případě cimbálu) může jednak způsobit zničení nástroje, jednak zabere nezbytně určitý čas ke své přípravě a následně demontáži. Daniel Skála uváděl tuto skladbu komentářem: „je komponována bez melodického a rytmického základu“. Upřímně, nějak jsem nevěděl, co si pod tím vlastně představit. Ve skladbě jsem byl schopen

Lászlo Sáry

identifikovat jak melodické postupy, tak určité rytmické členění. Skladba, pravda, působí velmi improvizačním charakterem. Barvy, které se díky preparaci z cimbálu ozývají, jsou velmi příjemné, po určité době ovšem mohou vyvolat dojem neproměnlivosti. Bohužel, skladba nezazněla v pořadu celá, nelze tedy zhodnotit formální výstavbu ani působení celku.

Závěrečný Rag-time Igora Stravinského umožnil posluchačům po poslechu čtyř závažných skladeb oddechnout. Stravinskij pracuje s cimbálem v duchu klasické sazby, díky spojení s různými orchestrálními barvami a originální rytmické práci však nelze říci, že nenápaditě. Danielu Skálovi bych opět vyčetl neuvedení orchestru ani dirigenta.

V úvodu druhého pořadu věnovanému cimbálu zněl více než čtyři minuty klavír. Ti, kteří nedisponovali programem, patrně stejně jako já nechápali a především přemýšleli, o jakou skladbu se vlastně jedná. Daniel Skála ji opomněl uvést a možná, bláhově spoléhaje na důvtipnost posluchačů předpokládal, že si domyslíme, že jde o úryvek z Osmi klavírních kusů op.3 György Kurtága (* 1926). Tomu byl totiž věnován celý druhý pořad.	Gÿorgy Kurtág
Přesto mi zařazení klavírní skladby do cyklu určeného cimbálu přišlo poněkud dramaturgicky nešťastné. Po stručném představení skladatele G. Kurtága následoval písňový cyklus Čtyři písně na verše Jánose Pilinszkyho. Na tomto místě mi vadil bohužel poměrně častý „rozhlasový zlozvyk“ - prolnutí slova do hudby. Jako by nebyly úvodní takty dostatečně zajímavé a mohly být proto použity jako podklad pro závěrečná redaktorova slova. Ke skladbě samotné: tento písňový cyklus z let 1975-6 využívá cimbálu jako nástroje v rámci komorního ansámblu. Ten dodává svou identifikovatelnou barvou jinak poměrně běžnému obsazení (housle, viola, violoncello, klarinet a cimbál) zvláštní nádech. První píseň – Alkohol – zaujme především dlouho znějící prodlevou na tónu d, na kterém basista střídá různé vokály a velmi pozvolně tak odvíjí text básně, zatímco ho sólová viola „naladěná co možná nejhlouběji“ doprovází svým „pofiderně“ neumělým zvukem na stejném tónu. Když pak po více než dvou minutách klesne melodie na cis, zdá se, že došlo minimálně k velkému třesku. Krátká druhá píseň – In memoriam Dostojevskij – je jiným pohledem na materiál první písně. Ze dvou tónů, které v první části zazní postupně jako dlouhotrvající prodlevy, jsou teď disonantní souzvuky v sólových houslích. Zpěvní part přednáší text silně recitativním až militantním způsobem, který se výborně pojí s právě zmíněnými disonancemi i s pizzicaty violoncella v kulhavě depresivním rytmu. Píseň třetí – Hölderlin – je syntézou prvních dvou písní – disonantní souzvuky a recitativní vstupy zpěvu neočekávatelně vcházející do znějících souzvuků smyčcových nástrojů. Ve čtvrté písni – Veres (Tlukot) – se konečně objevuje i cimbál a klarinet. Po úvodní rytmické, možno říci až taneční části se silně kantabilní partií basu přichází pomalejší, ve které nese právě cimbál onu tepavou úlohu. Postupným zklidňováním dojde až k vyprchání prostřednictvím přes sebe jdoucích modelů jednotlivých nástrojů, aby se veškerý děj na závěr zkoncentroval na c3 v sólových houslích, které snad jako náhodou sklouzne na h2. Vynikající vtip shrnující princip užití právě malé sekundy ve všech čtyřech písních. Tento výborný písňový cyklus patrně patří mezi nejzajímavější skladby tohoto pořadu, neřku-li celého tohoto cyklu. Škoda jen, že cimbál v něm nehraje až tak významnou roli. Po dalších Kurtágových skladbách (Osm duet pro housle a cimbál, Tre altri pezzi, Tre pezzi a Szálkák) zazněla v závěru pořadu další vokální skladba – Vzpomínka na zimní soumrak pro soprán, housle a cimbál. Jedna ze zajímavějších skladeb cyklu, uplatňujících oba nástroje, tedy cimbál a housle stejně intenzivně a sólisticky jako i zpěvní hlas. Při poslechu jsem zalitoval, že nerozumím zpívanému textu. I přesto však byla hudba silně působivá, obzvláště pak mrazivě bodavá staccatová střední plocha a závěrečné zklidnění vyvolávalo pocit odcházejícího zimního dne. Posluchači tohoto druhého pořadu zcela jistě museli zkonstatovat, stejně jako já, že György Kurtág je jedním z nejzajímavějších skladatelů 20. století a cimbalisté by měli být patřičně hrdi na to, že jejich nástroji věnoval tolik zajímavých skladeb.

V úvodu druhého pořadu věnovanému cimbálu zněl více než čtyři minuty klavír. Ti, kteří nedisponovali programem, patrně stejně jako já nechápali a především přemýšleli, o jakou skladbu se vlastně jedná. Daniel Skála ji opomněl uvést a možná, bláhově spoléhaje na důvtipnost posluchačů předpokládal, že si domyslíme, že jde o úryvek z Osmi klavírních kusů op.3 György Kurtága (* 1926). Tomu byl totiž věnován celý druhý pořad.

Gÿorgy Kurtág

Přesto mi zařazení klavírní skladby do cyklu určeného cimbálu přišlo poněkud dramaturgicky nešťastné. Po stručném představení skladatele G. Kurtága následoval písňový cyklus Čtyři písně na verše Jánose Pilinszkyho. Na tomto místě mi vadil bohužel poměrně častý „rozhlasový zlozvyk“ - prolnutí slova do hudby. Jako by nebyly úvodní takty dostatečně zajímavé a mohly být proto použity jako podklad pro závěrečná redaktorova slova.

Ke skladbě samotné: tento písňový cyklus z let 1975-6 využívá cimbálu jako nástroje v rámci komorního ansámblu. Ten dodává svou identifikovatelnou barvou jinak poměrně běžnému obsazení (housle, viola, violoncello, klarinet a cimbál) zvláštní nádech.
První píseň – Alkohol – zaujme především dlouho znějící prodlevou na tónu d, na kterém basista střídá různé vokály a velmi pozvolně tak odvíjí text básně, zatímco ho sólová viola „naladěná co možná nejhlouběji“ doprovází svým „pofiderně“ neumělým zvukem na stejném tónu. Když pak po více než dvou minutách klesne melodie na cis, zdá se, že došlo minimálně k velkému třesku.
Krátká druhá píseň – In memoriam Dostojevskij – je jiným pohledem na materiál první písně. Ze dvou tónů, které v první části zazní postupně jako dlouhotrvající prodlevy, jsou teď disonantní souzvuky v sólových houslích. Zpěvní part přednáší text silně recitativním až militantním způsobem, který se výborně pojí s právě zmíněnými disonancemi i s pizzicaty violoncella v kulhavě depresivním rytmu.
Píseň třetí – Hölderlin – je syntézou prvních dvou písní – disonantní souzvuky a recitativní vstupy zpěvu neočekávatelně vcházející do znějících souzvuků smyčcových nástrojů.
Ve čtvrté písni – Veres (Tlukot) – se konečně objevuje i cimbál a klarinet. Po úvodní rytmické, možno říci až taneční části se silně kantabilní partií basu přichází pomalejší, ve které nese právě cimbál onu tepavou úlohu. Postupným zklidňováním dojde až k vyprchání prostřednictvím přes sebe jdoucích modelů jednotlivých nástrojů, aby se veškerý děj na závěr zkoncentroval na c3 v sólových houslích, které snad jako náhodou sklouzne na h2. Vynikající vtip shrnující princip užití právě malé sekundy ve všech čtyřech písních.
Tento výborný písňový cyklus patrně patří mezi nejzajímavější skladby tohoto pořadu, neřku-li celého tohoto cyklu. Škoda jen, že cimbál v něm nehraje až tak významnou roli. Po dalších Kurtágových skladbách (Osm duet pro housle a cimbál, Tre altri pezzi, Tre pezzi a Szálkák) zazněla v závěru pořadu další vokální skladba – Vzpomínka na zimní soumrak pro soprán, housle a cimbál. Jedna ze zajímavějších skladeb cyklu, uplatňujících oba nástroje, tedy cimbál a housle stejně intenzivně a sólisticky jako i zpěvní hlas. Při poslechu jsem zalitoval, že nerozumím zpívanému textu. I přesto však byla hudba silně působivá, obzvláště pak mrazivě bodavá staccatová střední plocha a závěrečné zklidnění vyvolávalo pocit odcházejícího zimního dne.
Posluchači tohoto druhého pořadu zcela jistě museli zkonstatovat, stejně jako já, že György Kurtág je jedním z nejzajímavějších skladatelů 20. století a cimbalisté by měli být patřičně hrdi na to, že jejich nástroji věnoval tolik zajímavých skladeb.

Ferenc Farkas	Třetí pořad byl věnován opět hudbě maďarské. Všechny vybrané skladby tohoto pořadu spojovala interpretace cimbalistkami Viktorií Herencsár (* 1953) a Rózsou Farkas. V rámci tohoto pořadu zazněla i skladba Ference Farkase (1905 - 2000) Hybrides. Ta mne zaujala především zajímavě zpracovaným spojením dodekafonní techniky s poměrně klasicky působící sazbou a místy až tanečně působící rytmikou. Obzvláště třetí část tohoto cyklu, klidná až průzračná hudba s častým zakončením fráze na čistém kvintakordu, působila v rámci dodekafonního kontextu až neuvěřitelně.
Po rytmické části čtvrté následovala pomalu kráčející část pátá. Zvuková diferenciace dvou pásem – kráčejícího doprovodu a zvláštně klenuté melodické linie na půdorysu aiolské stupnice (jakoby vzdáleně připomínající lidovou píseň) – je jedním z nejklasičtěji působících míst, přesto v této skladbě nepůsobila věta archaizujícím dojmem. Zvláštní je, že tento dojem jsem měl spíše z částí rychlých, motorických. Stavba cyklu není příliš vynalézavá, staví vedle sebe tempově kontrastní věty poměrně očekávatelným způsobem. Přesto celek působí celistvě a výrazově přesvědčivě, což byla nepochybně i zásluha výjimečné interpretace Viktorie Herencsár.

Ferenc Farkas

Třetí pořad byl věnován opět hudbě maďarské. Všechny vybrané skladby tohoto pořadu spojovala interpretace cimbalistkami Viktorií Herencsár (* 1953) a Rózsou Farkas. V rámci tohoto pořadu zazněla i skladba Ference Farkase (1905 - 2000) Hybrides. Ta mne zaujala především zajímavě zpracovaným spojením dodekafonní techniky s poměrně klasicky působící sazbou a místy až tanečně působící rytmikou. Obzvláště třetí část tohoto cyklu, klidná až průzračná hudba s častým zakončením fráze na čistém kvintakordu, působila v rámci dodekafonního kontextu až neuvěřitelně.

Po rytmické části čtvrté následovala pomalu kráčející část pátá. Zvuková diferenciace dvou pásem – kráčejícího doprovodu a zvláštně klenuté melodické linie na půdorysu aiolské stupnice (jakoby vzdáleně připomínající lidovou píseň) – je jedním z nejklasičtěji působících míst, přesto v této skladbě nepůsobila věta archaizujícím dojmem. Zvláštní je, že tento dojem jsem měl spíše z částí rychlých, motorických. Stavba cyklu není příliš vynalézavá, staví vedle sebe tempově kontrastní věty poměrně očekávatelným způsobem. Přesto celek působí celistvě a výrazově přesvědčivě, což byla nepochybně i zásluha výjimečné interpretace Viktorie Herencsár.

Velmi zajímavý úvod následující skladby byl opět „rušen“ nevhodným prolnutím mluveného slova redaktora do úvodní jedné minuty hudby. Tento zlozvyk vnímám jako silnou neúctu ke skladbě a jejímu autorovi a dost mě mrzelo, že jsem si právě úvod skladby nemohl patřičně vychutnat. Tato skladba Miklóse Lukácse Samsara je určena pro cimbál a bicí nástroje. Kompoziční technikou patří do zcela odlišné kategorie. Využívá techniky minimalismu ve spojení s řízenou improvizací bicích nástrojů. Po úvodní ploše bicích nástrojů (která nebyla skoro slyšet přes redaktorova slova) přichází se vstupem cimbálu minimalistická plocha s průběžným crescendem a mírným accelerandem. Ta je přerušována občasnými vstupy prvků nepatřících do repetovaného modelu nebo okamžitým skokem do pomalejšího tempa, aby se následně opět vrátila do motoriky. Výjimečné spojení blanozvučných bicích nástrojů s cimbálem působí naprosto neotřele. Když pak autor překvapivě použije rychle rytmicky recitovaný text až rituálně působícího charakteru, celá skladba se ocitne opět o stupeň výše. Škoda, že tato zajímavá skladba zazněla pouze jako fragment.

Další skladby, které v rámci tohoto třetího pořadu Hudebního fóra zazněly (Miklós Csemiczky: Capriccio, László Dubrovay: Sólo č. 15, Árpád Könczei: Momenty pro alt saxofon a cimbál, Zsigmond Lázár: SMS), patří k těm, které buďto staví na efekt (rychlá virtuózní hra nepochybně k cimbálu jako takovému neodmyslitelně patří), nebo na výraz. Přesto jsem měl u většiny z nich pocit, že už jsem něco takového mnohokrát slyšel, a postrádal jsem něčím výrazný rukopis autora nebo alespoň originální zpracování již ověřených technik.

Že není cimbál jen národní záležitostí Maďarů, nás přesvědčil Daniel Skála ve čtvrtém a pátém pořadu tohoto cyklu. Hned první představovaná skladba – tedy Spektra Václava Kučery (* 1929) – zaujala svou zvláštní barevností i rytmikou. Z pětidílného cyklu zazněly bohužel jen dvě části – III. Aereo a IV. Fosco. Úvodní z nich, skutečně étericky plynoucí hudbou naplněná část, využívala, podobně jako skladba Sandora Szokolaye, dlouhý dozvuk cimbálu a stavěla ho do kontrastu se suchými údery v silné dynamice. Nepravidelná akcentace jinak zcela pravidelného tepu udržovala posluchače v napětí. Druhá část, která zazněla, byla (jak název napovídal) temně tvrdá. Cimbál se z nástroje andělského zvukově proměnil v nástroj perkusní až dutý.	Václav Kučera
Depresivně pravidelné moderatové běhy neočekávatelných intervalů v celém rozsahu nástroje kladené vedle střední části tichých celotónových „laufíků". Velkou škodou je, že nedošlo k uvedení celého, nepochybně velmi zajímavého cyklu.

Že není cimbál jen národní záležitostí Maďarů, nás přesvědčil Daniel Skála ve čtvrtém a pátém pořadu tohoto cyklu. Hned první představovaná skladba – tedy Spektra Václava Kučery (* 1929) – zaujala svou zvláštní barevností i rytmikou. Z pětidílného cyklu zazněly bohužel jen dvě části – III. Aereo a IV. Fosco. Úvodní z nich, skutečně étericky plynoucí hudbou naplněná část, využívala, podobně jako skladba Sandora Szokolaye, dlouhý dozvuk cimbálu a stavěla ho do kontrastu se suchými údery v silné dynamice. Nepravidelná akcentace jinak zcela pravidelného tepu udržovala posluchače v napětí. Druhá část, která zazněla, byla (jak název napovídal) temně tvrdá. Cimbál se z nástroje andělského zvukově proměnil v nástroj perkusní až dutý.

Václav Kučera

Depresivně pravidelné moderatové běhy neočekávatelných intervalů v celém rozsahu nástroje kladené vedle střední části tichých celotónových „laufíků". Velkou škodou je, že nedošlo k uvedení celého, nepochybně velmi zajímavého cyklu.

Marek Kopelent	Skladba Marka Kopelenta (* 1932) Musique piquante patřila nepochybně k nejavantgardnějším z celého cyklu pořadů. Z kombinace houslí a cimbálu vytěžil Kopelent maximum, některé zvukové nápady (patrně se jednalo o cimbálové flažolety, tlumené tóny, pizzicato) zněly skutečně inovativně a plně korespondovaly s avantgardním laděním celé kompozice. Oproti tomu part sólových houslí již natolik vynalézavý nebyl, což mne trošku mrzelo. Čím jsem se naopak velmi příjemně pobavil, byly plochy, ve kterých hrají housle v nízké poloze melodii až folklórně laděnou za přiznávkového doprovodu cimbálu. Tyto vstupy působily velmi osvěživě a v závěru skladby jsem až trošku zalitoval, že tam takových podobných nebylo více. Na tomto místě bych Danielu Skálovi vyčetl velmi sporadické uvedení
skladatele. Zatímco o ostatních skladatelích (Kučera, Kapr či Parsch) či cimbalistce Heleně Červenkové bylo zmíněno, vzhledem k ladění pořadu, až zbytečně mnoho biografických údajů, o Marku Kopelentovi nepadl žádný.

Marek Kopelent

Skladba Marka Kopelenta (* 1932) Musique piquante patřila nepochybně k nejavantgardnějším z celého cyklu pořadů. Z kombinace houslí a cimbálu vytěžil Kopelent maximum, některé zvukové nápady (patrně se jednalo o cimbálové flažolety, tlumené tóny, pizzicato) zněly skutečně inovativně a plně korespondovaly s avantgardním laděním celé kompozice. Oproti tomu part sólových houslí již natolik vynalézavý nebyl, což mne trošku mrzelo. Čím jsem se naopak velmi příjemně pobavil, byly plochy, ve kterých hrají housle v nízké poloze melodii až folklórně laděnou za přiznávkového doprovodu cimbálu. Tyto vstupy působily velmi osvěživě a v závěru skladby jsem až trošku zalitoval, že tam takových podobných nebylo více. Na tomto místě bych Danielu Skálovi vyčetl velmi sporadické uvedení

skladatele. Zatímco o ostatních skladatelích (Kučera, Kapr či Parsch) či cimbalistce Heleně Červenkové bylo zmíněno, vzhledem k ladění pořadu, až zbytečně mnoho biografických údajů, o Marku Kopelentovi nepadl žádný.

Jan Kapr

Jan Kapr (1914 – 1988) ve své skladbě (Sonata per cimbalon) také hledá nové zvukové možnosti cimbálu. Ty nachází především v poklepech na pevné části a různých způsobech hry prsty na strunách. Tyto primárně témbrové zvuky jsou však zasazeny do zcela jiného kontextu než v Kopelentově případě a působily na mne až nestylově. Relativně klasická sazba cimbálu na straně jedné a méně obvyklé témbrové zvuky na straně druhé. Dvě nesourodé roviny, v nichž nedošlo k uspokojivému propojení. Tento esteticko-stylový problém potkávám v soudobých skladbách často a osobně ho vnímám většinou jako poměrně rušivý. Kaprova Sonata na mne ve výsledku působila dost nevýrazně a poněkud „unaveně“ až dlouze.

Závěrečný pátý pořad cyklu, tedy druhý představující českou tvorbu pro cimbál zahájila skladba Milana Báchorka (* 1939) Concerto fantasia pro cimbál a komorní smyčcový orchestr. Střídání meditativně až tajemně laděných pianových ploch s energickými tanečními (místy připomínajícími Bartóka) je ověřený stavebně-kompoziční princip, který nezklame, ale zároveň ani výrazně nepřekvapí. Výborně posazený cimbál měl díky kvalitní instrumentaci orchestru dostatek prostoru předvést mnohé výrazové a barevné roviny, od virtuózních pasáží po klidné adagiově kantabilní plochy. Díky tomu bude patrně skladba patřit ke skladbám tvořícím repertoárovou základnu tohoto nástroje.

Milan Báchorek

Následovaly dvě poměrně podobné skladby (Jarmila Mazourová (* 1941): Preludium a toccatina I. a Jan Meisl (* 1974): Preambulum a Toccata), které mi v rámci kontextu celého cyklu přišly srovnatelné se skladbami některých maďarských autorů. Obě skladby jsou jistě u cimbalistů poměrně oblíbené, přesto jsem v nich postrádal výraznější originální postupy nebo objevné uplatnění zvukově velmi disponovaného nástroje. Skladby rozhodně neurazí, ale myslím, že ani nevymrští posluchače ze židlí, přestože jsou obě napsány velmi efektně. Možná, že pohled na „létající“ ruce hráče by byl účinnější.

Na závěr pořadu a de facto celého cyklu věnovaného cimbálu zazněla skladba Jaromíra Dadáka (* 1930). Nejednalo se o v programu uvedenou Sonátu pro cimbál sólo, ale o Concertino pro cimbál a komorní orchestr. Tato rozsáhlá čtyřiadvacetiminutová skladba (poněkud v rozporu s názvem „concertino“) bohužel byla prezentována nahrávkou poněkud snížené technické kvality, některé zvukově barevné finesy proto nevyzněly zcela přesvědčivě. Concertino bylo postaveno na mnoha výrazných melodických myšlenkách (v případě některých jsem měl skoro pocit, že zazněly, aniž by jim byl dán dostatečný prostor a zpracování) a velmi nápadité orchestraci. Skladba jako celek působila volně fantasijním dojmem, bohužel s neustálým exponováním nových a nových myšlenek, které by vydaly na mnohem více	Jaromír Dadák
skladeb. Výsledkem pro mne nebyla četba románu, ve kterém soucítím s hlavním hrdinou od začátku do konce, ale spíše listování v cizojazyčném slovníku.

Na závěr pořadu a de facto celého cyklu věnovaného cimbálu zazněla skladba Jaromíra Dadáka (* 1930). Nejednalo se o v programu uvedenou Sonátu pro cimbál sólo, ale o Concertino pro cimbál a komorní orchestr. Tato rozsáhlá čtyřiadvacetiminutová skladba (poněkud v rozporu s názvem „concertino“) bohužel byla prezentována nahrávkou poněkud snížené technické kvality, některé zvukově barevné finesy proto nevyzněly zcela přesvědčivě. Concertino bylo postaveno na mnoha výrazných melodických myšlenkách (v případě některých jsem měl skoro pocit, že zazněly, aniž by jim byl dán dostatečný prostor a zpracování) a velmi nápadité orchestraci. Skladba jako celek působila volně fantasijním dojmem, bohužel s neustálým exponováním nových a nových myšlenek, které by vydaly na mnohem více

Jaromír Dadák

skladeb. Výsledkem pro mne nebyla četba románu, ve kterém soucítím s hlavním hrdinou od začátku do konce, ale spíše listování v cizojazyčném slovníku.

Celý tento cyklus pořadů byl pro mne velmi inspirativní a rozhodně si některé skladby poslechnu s chutí znovu. Na druhé straně si myslím, že některým méně zajímavým bylo věnováno více prostoru na úkor zajímavějších, z kterých zazněly pouze fragmenty. Celkově lze ovšem celý cyklus pochválit a pogratulovat Danielu Skálovi k vytvoření víceméně reprezentativní selekce z jistě již velmi bohatého cimbálového repertoáru. Třeba se dočkáme i pokračování.