Gratulační koncert k šedesátinám Jana Vičara

Jan Fila 17.5.2009

V úterý pátého května se v sále Martinů na pražské HAMU uskutečnil gratulační koncert k šedesátinám profesora Jana Vičara (* 5. května 1949). Po gratulaci od představitelů HAMU z větší části zaplněný sál vyslechl koncert z jubilantovy tvorby posledních let.

Koncert zahájilo vtipné duo pro housle a violoncello Pocta Hudcům (2006) v podání Lucie Sedlákové-Hůlové (housle) a Martina Sedláka (violoncello). Skladba byla inspirována folklórem z Oravska, zvláště některými úseky úspěšného instrumentálního čísla Zajačia folklórního houslisty, truhláře a lesního dělníka „uja Vidiečana“ z oravské Habovky. Vznikla na objednávku houslistky Karen Bentley Pollick během autorova pobytu v Birminghamu v americkém státě Alabama, kde je od roku 2005 hostujícím profesorem na Birmingham-Southern College. V melodice je patrná preference lydické kvarty a mixolydické septimy. V doprovodu se často objevují paralelní kvinty. V tomto obsazení byla skladba provedena již několikrát (např. 8. listopadu 2007 na Dnech soudobé hudby), a proto byl výkon obou interpretů více než jistý. Jen mi trochu vadil snad až příliš ušlechtilý projev obou hráčů, možná by jí neškodil lidovější tón původní předlohy.

Jan Vičar o přestávce koncertu

Druhou skladbou večera byl téměř půlhodinový dvanáctivětý klavírní cyklus Přeludya (2000) ve vynikajícím podání klavíristky Jaroslavy Pěchočové. Premiéra cyklu se uskutečnila nadvakrát na festivalu Dny soudobé hudby 2003 a 2004. Název skladby Přeludyum – trochu preludium a trochu přelud je výstižný. Po celou ohromnou plochu skladby byli posluchači strženi mimořádně invenční hudbou se širokou variabilitou nástrojové stylizace. Názvy jednotlivých vět odkazují na folklórní inspiraci. Zároveň vtipně paroduje liduškový repertoár polytonálním překrýváním banálních doprovodných figur. Možná jako zbytečná, zcela vymykající se z kontextu jednotlivých vět, mi přišla věta Špatný den, která je do značné míry happeningem, a působila až příliš násilně.

Příznivý dojem z celého cyklu mi utvrdila závěrečná část Sbohem, která polyfonním způsobem zpracovává prosté téma. Dílo bylo zařazeno na stejnojmenné CD, které bylo prezentováno během přípitku po skončení koncertu.

 

První skladba po přestávce Poučení Šuruppakovo (1994) pro alt a harfu vznikla po návštěvě Babylónu, kam byl Jan Vičar v roce 1988 vyslán jako hudební žurnalista na mezinárodní hudební festival, a z podnětů Miroslava K. Černého, specialisty na hudbu antických kultur. Postava Šuruppaka je v babylónských památkách doložena již ve 26. století před Kristem na klínopisných tabulkách. Autor použil fragment VAT 10151. Zlomkovitost tohoto textu autorovi umožnila velmi volné zpracování a vystavět tak velmi působivou gradaci. V provedení ázerbajdžanské mezzosopranistky Gunel Alakbarové, narozené v Praze, a harfenistky Ivany Dohnalové vyzněla skladbě přesvědčivě, i když v případě zpěvačky se domnívám, že skladbě mírně uškodila manýra velkých romantických oper.

Uspávanky (2007) ve verzi pro basklarinet a klavír jsem v podání Jana Macha (basklarinet) a Miloslavy Machové (klavír) v této verzi již slyšel na premiéře na Dnech soudobé hudby 2008. Výrazově prostá skladba kombinuje dva světy – matčiny ukolébavky (klavír) a dětských snů (basklarinet). Výrazně se zde exponuje autorova oblíbená lydická kvarta, obě modální pásma jsou od sebe tímto intervalem vzdálena. Celkově skladba působí velmi něžně, mně osobně v ní schází nějaký dramatičtější prvek.

Poté nastoupili na podium poprvé Gentleman Singers s uměleckým vedoucím Richardem Uhlířem. Osmičlenný mužský sbor přednesl skladbu Vejr (2007) Skladba dostala první cenu v anonymní 9. skladatelské soutěži pro smíšené sbory 2008 Festivalu vokální tvorby v Jihlavě, předsedkyní poroty byla paní profesorka Ivana Loudová. Jedná se o obrácené variace na lidovou píseň Vejr, vejr, vejr, vejr sedá v lese s využitím kombinace textů Nymburska, Chrudimska, Litoměřicka a Kameniček a studii neustále se zrychlujícího pohybu. Lidová píseň ve své čisté podobě zazní až v samém závěru. Výrazně se exponuje rytmická složka, umocněna ještě synkopickým tleskáním. Harmonicky autor neopouští diatoniku, výrazně ale exponuje diatonické clustery. I v dalších skladbách večera jsem se přesvědčil o výjimečnosti Gentleman Singers, kteří intonačně obtížné nástupy zvládali bez sebemenších potíží.
V originální verzi pro mužský sbor byla tato skladba dnes uvedena poprvé.

Jediná skladba vymykající se z folklórních inspirací, uvedených na tomto koncertě, byla skladba pro sólový marimbafon a dva taiko Piano-forte (2009). Autor ji věnoval Markétě Mazourové, ale vyslechli jsme ji v premiérovém podání Tomáše Ondrůška. Dílo počíná téměř neslyšnou hrou prstů na jednotlivé kameny marimbafonu. V melodice se objevuje výrazný intervalový výběr malé sekundy a tritonu. Jan Vičar se v programu vyjádřil, že se snažil zachytit kontrasty hluku a ticha. Zajímavé bylo zapojení dvou japonských bubnů taiko laděných do kvarty. Oproti svému tradičnímu meditativnímu využití zde zcela jasně korespondovaly se světem marimby.

Další skladbou provedenou Gentleman Singers byly Zpěvy z Kopanic (2006). Třívětý cyklus mužských sborů byl inspirován tradičními obyčeji moravských Kopanic – oblasti v Bílých Karpatech. Různé texty autor sjednotil do starohrozenkovského nářečí. Volně stylizované lidové písně mě opět velmi zaujaly. Platí pro ně podobná charakteristika jako pro píseň Vejr. V diatonickém modu je opět výrazná lydická kvarta a mixolydická septima s bohatým využitím diatonických clusterů.

Před závěrečnou skladbou večera vystoupili na pódium dva synové dnešního jubilanta Ondřej a Michal a připomněli jednu z nejranějších skladeb svého otce, z doby, kdy se ještě věnoval bigbeatu. Šestnáctiletý autor tehdy napsal na vlastní texty písničku Říkám vám, slečny, dejte si pozor na muže středních let. Michal Vičar dojel stopem z Holandska, kde se v přístavu zaseklo jeho čtyřicetileté embéčko Julie, se kterým ještě s Martinem Beťkem uskutečnil cestu z Olomouce kolem světa (ta skončila pak 12. května opět v Olomouci). Dozajista ho k tomuto dobrodružství inspiroval jeho otec, který ještě za hluboké totality dojel stopem až do Japonska… Tato vtipná vložka nás navnadila na závěrečnou skladbu koncertu, kterou se stali Gurale (2006) na lidový text z okolí Jablunkova. Stavební materiál je velmi podobný jako u Zpěvů z Kopanic. Obdivoval jsem výkon zpěváků, kteří po vložkách náročného vzrušeného parlanda a několika bicích nemelodických nástrojů bez problémů nastoupili. Výhodou všech tří sborových skladeb byla jejich invenční práce s folklórním námětem. Osobně by mě jako skladatele nejmladší generace také zajímala podobná zkušenost, ale nevím, jestli bych v sobě našel odvahu se do něčeho takového pouštět, zřejmě z obavy, aby dotyčné dílko nevyznělo banálně. Janu Vičarovi se nic takového nestalo.

Přejme jubilantovi hodně sil do dalších let a kupu dobré muziky!

Foto Jan Fila