Yveta Shanfeldová: Místo nedělí. Mapa, Zlín 2008.
Michael Alexa 15.5.2009
Po několika časopiseckých a překladových soustech přichází básnířka, publicistka a překladatelka českého původu, která však žije v USA, s novou sbírkou.
„Místo nedělí“ je knížka formálně ještě „strakatější“, než byla předchozí „Noční krční hřídel“ (Host, 2006). Těžko najít básnickou polohu, v níž je Shanfeldová nejsilnější. Vedle strohých miniatur, jako je např. „Flák času spí v suti / Nadechnutí / ranní procitnutí třtin / zřídlo ztrmácený stín“, čteme nejen civilní básně ve volném verši, ale i jazykově velmi pečlivé okamžiky („pamětník podzimního listí / nezáří, jen sní ve snáři / žalmy a kuplety / šedé eminence, ptají se, proč / šípy červánků zabíjí tak tence“) nebo hutné jednorázové metafory („Líný bůh slámy zaléhá kraj“). Ani užití více jazyků nás nepřekvapí (vždyť autorka je i překladatelkou): vedle angličtiny se tak objevují střípky latiny a – poměrně překvapivě – i slovenštiny: „Odkvetení. Za rozvoznou. / Bozky. Chrbát. Cintorín, / svoz zbylých.“ Vrcholem je závěrečný výkřik v podobě prózy „Červená čára poezie“. Nakonec je zapotřebí dopilovat zásobu odborných termínů: bez znalosti kanyly a valia se čtenář nepohne.
Nutno však zmínit a nade všechny výhrady vynést fakt, že „Místo nedělí“ je svou různorodostí pěkným příkladem urputného a vítězného boje o přesnost výběru jediného správného slova; ačkoliv básně obsahují slov dost, nelze říci, že by jich bylo moc. Básně mají právě takovou formu, jakou vyžadují: čtenář rozhodně nemůže autorku nařknout z vágnosti typu „tak takhle nějak by ta sbírka stačila“ nebo oblíbeného egoistického vymetání šuplíku.
Horší to však je s tematickou vyvážeností. Ve svém debutu servíruje jednotlivé části triády město – život – bezpečí s matematickou přesností; nyní Shanfeldová mění svoje působiště i podání. Jako by se přemístila z pokoje na terasu toho samého domu, odkud se dívá všemi směry. Už pro ni není klíčové vidění města, jako je tomu ve sbírce předchozí. Je unavená podobně jako fotografie Monicy Shanfeld, jež sbírku zdobí. Nyní se autorka dívá do přírody, kterou má na dosah, a ohlíží se zpět dveřmi, jimiž přišla. Mnohem víc než svým nynějším já se zabývá jinými lidmi nebo se vrací do minulosti. Ohlížení a pozorování jsou skutečně klíčovými principy v autorčině vidění. V „Noční krční hřídeli“ bylo téma osobního strachu z intimity nosným pilířem, kdežto v aktuální sbírce je strach stylizován jen do vzpomínky nebo neosobní vidiny, jako např. v básni „Slum camden“, kdy „Na rohu se zastaví a stojí a drží se. Ona / zaboří obličej / do jeho kabátu a / dlouho brečí.“
Jednotlivá vlákna jsou totiž velmi nešikovně skloubená; místo toho, aby se vzájemně proplétala, jasnila a posunovala v kompaktní celek, nad nímž by čtenář žasnul, naráží na sebe a překáží si. Tak například hned v úvodní básni „Cizí advent“ se básnířka ohlíží ke vztahu matky a dcery. Kterou z rolí (a jestli vůbec nějakou) má představovat ona sama, je nejasné. V „Noční krční hřídeli“ bychom hledali nápovědu dále, v jiné básni, ve vztahu mezi jednotlivými kousky. Druhá báseň sbírky „Místo nedělí“ je již zmíněný „Flák času spí v suti“. Pojednává o času, o stáří a čtenář se probouzí z malátného tápání a začíná tušit, jenomže toto všechno je rozpuštěno v básni třetí, „Ve větvích může být jaro“, jejíž tematika je zase ryze přírodní.
Básně aktuální sbírky Yvety Shanfeldové jsou mollové, a přestože samy o sobě ladí, v kombinaci působí disonantně. Zvláštním způsobem rezonují a drnčí, ovšem každá jindy, jinak a jinak hlasitě. Nenajdeme sice dokonalé provedení složitého záměru na úrovni sbírky, nicméně při troše trpělivosti a tolerance (která samozřejmě není čtenářovou povinností) lze básně vidět v zajímavé perspektivě.