Hudební fórum s Wandou Dobrovskou. Český rozhlas 3 Vltava, 19. týden

Jan Rybář 12.5.2009

 

Tento týden jsme měli možnost v rámci Hudebního fóra Českého rozhlasu vyslechnout díla prezentující se na Mezinárodní tribuně skladatelů UNESCO, která se loni konala v Dublinu.  Musím se přiznat, že (narozdíl od jiných Hudebních fór) mi cyklus připravený Wandou Dobrovskou udělal obrovskou radost a umožnil poznat několik krásných skladeb.

Pawel Mykietin

Jednou z nich, která mě oslovila zdaleka nejvíce, byla Symfonie č. 2 od polského skladatele Pawla Mykietina. Obsahovala neobyčejně poutavé, přitažlivé a výrazné nápady. Avšak nápady, které nebyly ani laciné ani převzaté. Jednalo se o syntézu současného hudebního myšlení, která je působivá na poslech a rovněž naznačuje jakousi možnou cestu do budoucna. Těžko hodnotit podle jedné skladby kompoziční styl autora, avšak připadá mi, že Mykietinovi bude blízký spíše syntetický, místy až kolážovitý či blokový druh myšlení. Wanda Dobrowská tvůrce uvedla jako skladatele, který vychází

z repetitivní estetiky Henryka Góreckého a jenž užívá názvuky hudby minulosti. Musím se přiznat, že vlivy Góreckého jsem tam (naštěstí) neslyšel vůbec. S minimalismem skladba neměla naprosto nic společného. Jistý druh uchopení historizujících struktur sice bylo možné nalézt, ale nejednalo se o princip, který známe např. z děl Alfreda Schnittkeho - tedy o citace. Místy však kompozice vyvolávala dojem, že si autor vypůjčil podkres romantické symfonické partitury a pokřivil ho do vlastní hudební řeči.

Druhá půle pondělního hudebního fóra patřila smíšenému sboru a capella. Vyslechli jsme dílo litevské skladatelky Santy Ratniece Saline. Skladba invenčně pracuje jak s šepotem či jinými zvuky vydávanými zpěváky, tak i klasickým sborovým plénem. Využívá jak témbrových pasáží, tak i diatonické souzvuky a "klasičtější" sborovou sazbu. Syntéza díla je však velmi povedená a dílo drží celistvě velmi dobře pohromadě. V kostele v Rize, ve kterém byla pořízena i nahrávka, musela skladba vyznít velice přesvědčivě a silně.

Santa Ratniece

 

Ole Henrik Moe	Úterní hudební fórum přineslo tři kompozice rozdílného charakteru. První z nich byla poměrně monotónní a musím se přiznat, že pro mě nepříliš zajímavá skladba norslého autora Ole-Henrika Moeho Lenger. Jednalo se o dílo pro sólové housle a smyčcový kvartet. Rozdíl mezi sólistou a ansámblem však nebyl postřehnutelný.
Celá čtvrthodinová skladba se nesla pouze rovině hluků a témbrových efektů smyčcových nástrojů. Časté bylo skřípání ve vysoké poloze, či skřípavá tremola a glissanda. V celé kompozici jsem nenacházel výraznějších nápadů, než ony zmíněné hudební či mimohudební efekty.

Druhá prezentovaná skladba, kterou jsme vyslechli, byl Koncert pro akordeon a orchestr od španělského skladatele Jesúse Torrese. Toto dílo ve mě vyvolávalo dojem, že akordeon a orchestr pocházejí každý z jiné kompozice. Ačkoliv se v orchestru dělo mnoho zajímavého (převážně v témbrové rovině), akordeon hrál relativně tradičně znějící a pro mě nepříliš záživné hudební struktury.	Jesús Torres

 

Zato poslední skladba večera byla velmi nápaditá a krátká hudební "prskavka". La belle chocolatiere od nizozemského autora Mayke Nas zněla velmi půvabně, pestře, rytmicky, hravě a vtipně.

Středeční pořad nabídl opět tři kompozice. První z nich bylo dílo japonské skladatelky Misato Mochizuki  L´heure bleue. Tato čtvrthodinová skladba pro orchestr stála převážně na barvách symfonického tělesa - netradičních kombinacích zvuků, široké paletě bicích nástrojů a bohaté představivosti orchestrálních témbrů. Dílo je to velmi působivé, až staticky zamyšlené. Po právu tedy zvítězilo ve své kategorii jako nejvíce hodnocená orchestrální skladba loňské tribuny UNESCO. Rovněž i další kompozice středečního fóra byla velice barevná.

Skladba Francouze Florenta Motsche Memoire du vent přináší taktéž citlivou hru s barevnými témbry orchestru. Esteticky vychází z nejlepší tradice francouzského spektralismu a z toho důvodu je i po harmonické stránce velmi promyšlená. Orchestr je výrazně blyštivě instrumentován, všechno vychází krásně a souzvuky jsou uchu lahodící. Avšak nemohu se zbavit pocitu, že je to až moc podobné dílům Tristana Muraila - zakladatele francouzkého spektralismu. Kompozice místy příliš mnoho evokuje nejen spektrální techniku, ale i osobitý Murailův styl.

Závěrem středečního hudebního fóra se představil ruský autor Vladimir Gorlinskij svou skladbou Ultimate Granular Paradise. Dílo stojí převážně na neobyčejných zvucích, které je možno vyloudit na hudební nástroje. Komorní ansámbl je doplněn o samplované smyčky, mezi kterými nechybí ani salva z kulometu, šum, či nepříjemně pištivý vysoký zvuk. I přesto však skladba drží pohromadě, je efektní a posluchačsky vděčná.

V dalším pořadu minulého týdne nám bylo představeno dílo české autorky Olgy Ježkové Žlutočervený plakát pro symfonický zvuk. Z celého kontextu hudebního fóra vyznělo nejtradičněji. Skladba nevybočuje z klasické představy o zvuku velkého symfonického orchestru a ani nepřináší nový pohled na věci již mnohokrát vyřčené. Další kompozicí čtvrtečního večera bylo dílo litevské autorky Raminty Šerkšnyte Mountains in the Mist. Skladba byla působivá, až impresionisticky zvukomalebná. Jedna věc mě na ní upoutala. Harmonický materiál, ze kterého byla vystavěna, byl až překvapivě tradiční, mnohokráte slyšený v jiných kompozicích - tradiční souzvuky, průhledná modální práce. Celý závoj, do kterého je však dílo zahaleno, vrhl veškeré tyto mnohokrát slyšené hudební postupy do nových dimenzí. Přispělo tomu i občasné mikrointervalové rozvrásnění průhledného harmonického pole.

Olga Ježková

Hudební fórum s Wandou Dobrovskou uzavřela skladba fisnkého autora Perttu Haapanena Ladies Room. Jednalo se o část písňového cyklu, který stál na angažovaném projevu sólistky. Ansámbl ji velmi citlivě doprovází - převážně v témbrové rovině

Páteční hudební fórum, které bylo pojaté jako fórum sváteční, již nebylo do tohoto cyklu zařazeno. Představilo tři klasiky soudobé hudby. Alfreda Schnittkeho, Witolda Lutosławského a Arvo Pärta.

Schnittkeho Rituál pro symfonický orchestr je stručná, ale působivá kompozice. Jedná se v podstatě o gradaci, která stojí na omezeném výběru tónů. Na vrcholu skladby se za zvuku plného orchestru tónový výběr proměňuje v durový akord a dílo opět dynamicky klesá.

Chain III Witolda Lutosławského je taktéž relativně krátká kompozice. Jedná se však o mistrovskou skladbu, která i na krátké ploše představuje vyspělý autorův skladatelský um a charakteristický, osobitý jazyk.

III. symfonie Arvo Pärta je datována do přelomového tvůrčího období skladatele. Ten prošel přes seriální tvorbu a rané bouřlivé kompozice ke statické a kontemplativní lyrice; k diatonickému a simplicitnímu způsobu skládání. Tato jeho symfonie však ještě nenese charakteristické rysy jeho pozdější tvorby a cítím z ní více snahu hledat vlastní tvůrčí styl, než osobité hudební vyjádření, které známe z jeho novějších věcí.