Close hearing Viktora Špačka

 11.5.2009

K HORÁM

Blížili jsme se k horám.

Možná jsme trochu přeháněli
tu rychlost,
možná jsme si toho měli vzít
víc s sebou,
ale je to jen na otočku,
v noci už budeme zase zpátky.
Mezi bankami,
velkými jak letadlové lodi,
mezi hernami,
malými jako každodenní prasárny.
V noci už budeme zase spadat
pod obecní úřad,
ve městě,
kde je všechno tak domluvené.

Proti nám se řítí televizní auto.

Je to jen na otočku,
pro pár průhledů
mezi večerními stromy,
kde uvidíme jeden druhého
pomalu přecházet.

Petr Hruška: Auta vjíždějí do lodí. Host, Brno 2007.

 

 

Když Petr Hruška mluví o své poezii, říká, že „nechce vždycky rozumět všemu, co napsal, ale vždycky na to chce být zvědavý“. Ale o co se tedy ve své tvorbě a v reflexi svých básní opírá?

Jan Balabán v jedné své povídce používá zajímavou metaforu. (V zájmu své úvahy ji vytrhnu z kontextu povídky, autor promine.) Svět se dá vidět dvěma způsoby. Viděním zaměřeným na nějakou dominantu a viděním bez dominanty. Vidění s dominantou si vybere nějakou část světa, respektive je jí stržené, a upře na ni svoji pozornost. Tuhle část vidí tedy ostře, ale zbytek světa mu unikne. Naproti tomu vidění bez dominant je vidění periferní, kdy se nic nejeví jasně, ale rozmlženě je vidět celý svět. Sice je to svět viděný jen koutkem oka, ale jako celek.

Když čtu Hruškovy básně, mívám pocit, že neví přesně, na jaké téma píše, jaké dominanty se jeho báseň týká. A že to, o čem ta báseň je, nechává v koutku oka. A to i pro sebe. Že jeho cílem není téma vyprázdnit, zpracovat, ale spíš jen objevit a zachovat, zachovat ten celek světa, který je vidět jen periferně. Že cílem není o světě něco říct, zafixovat ho v nějakém pojmu (u vědomí, že to jsou právě ty dominanty, kterým je potřeba se vyhnout, aby celek světa zůstal zachovaný), ale přiblížit se mu. Že za jeho básněmi není přítomný žádný koncept, žádná úvaha. Že se svět s námi, ale i s autorem, potkává právě a jen na půdě básně.

Vraťme se k první otázce. O co se Hruška při svém psaní opírá? Říká se o něm, že vidí věci, které my pouze víme. Opírá se tedy o tohle své vidění? Je tedy nějaký rozpor mezi viděním a věděním? A jestliže chceme mít ze světa to, co Hruška, máme se vyhnout vědění, pojmům, tématům, dominantám, které celek světa drobí, a kultivovat vidění, které celek světa zachovává, abychom byli na poli tohoto vidění světu blíž?

Báseň K horám ve zkratce chápu asi takhle. Dva lidé si vyrazí na výlet, aby si odpočinuli od města, od nějaké zaklíněnosti v obyčejném životě, ve kterém je všechno „tak domluvené“. Aby asi v tom shonu utrhli chvilku pro sebe. Ale poslední verše se z tohoto celku nějak podivně vymykají.

 

Je to jen na otočku,
pro pár průhledů
mezi večerními stromy,
kde uvidíme jeden druhého
pomalu přecházet.

 

Pro co to tedy je, tohle „na otočku“? Pro nějaký oddech? Nevypadá to tak, když si tu scénu představím, je v ní nějaký podivný existenciální náboj. Je to o té chvilce, kterou si dva občas udělají jen pro sebe? Ale ono to tak nevyznívá, že by byli spolu. Oni se na sebe dívají, jak chodí. Pomalu. Mezi stromy. Je to o tom, že se ti lidé najednou vidí a že se ve městě, pod příkrovem všednosti, nevidí? Ale proč je tam to pomalé přecházení?

Abych byl upřímný, tak to nechápu. Ale ve chvíli, kdy si tu scénu představím, tak to cítím. A myslím, že Hruška vlastně neapeluje na moje pochopení, že chce, abych si to prostě představil. Ostatně, je jemu samotnému význam těch veršů naprosto odkrytý? Myslím, že ne. Řekl bych, že napsal prostě to, co viděl. Ten obraz je divný, nepochopitelný, vzrušující, tajemný. A možná, že o tohle tajemství jde Hruškovi především.

Svět zůstal tajemstvím, anebo se skrz to tajemství dal vidět. Nevíš nic. Ale někde se něco hnulo a cítíš, že je to celé blíž. V koutku oka už to je, rozmlžené, ale je. Rozmlžené – to znamená v největší ostrosti, v jaké je to možné, pro tebe i pro Hrušku, vidět.

Viktor Špaček