Konvergence - Asi děláme něco ilegálního

Lukáš Sommer 9.5.2009

 

Představovat na zdejším webu Konvergenci je asi jako referovat o alternativní kultuře v klubu ROXY. Byť jsme v poslední době čtenářům zprostředkovali hudbu tohoto skladatelsko-interpretačního cechu a jeho členové u nás běžně publikují, do celkové skládačky ještě chybí ten tolik potřebný pohled z dálky. Letos má Konvergence štěstí. Festival Pražské Jaro si ji vybral jako atraktivního reprezentanta soudobé hudby, a tak se po několika letech protloukání v oborovém koridoru soubor vydává k mediálně světlejším zítřkům. Jaké má podmínky? Jak se jeho členové cítí „uprostřed běhu“?    Povídal jsem si s Onřejem Štochlem, Tomášem Pálkou a Janem Rybářem.

 

Konvergence na Pražském Jaru – to znělo před pár lety jako utopie. Berete to jako výsledek nějakého dlouhodobého procesu, nebo je to prostě jenom další akce v rámci vašeho každoročního maratónu?

OŠ: Určitě je to výsledek delšího procesu, kde na počátku byla parta mladých lidí a na konci je už opravdový komorní soubor. Sám na sobě cítím, že k nácviku skladby dnes přistupuji dost odlišně. On ten blízký, hráčský kontakt s tím, co jsem před lety zpovzdálí sledoval, měl výrazný vliv na mé tvůrčí myšlení -  což asi může říct i kdokoli z mých kolegů - skladatelů. Zkrátka, Konvergence byla, je a snad i nadále bude tvůrčí základnou pro interprety a skladatele, prostorem jejich vzájemné komunikace - takovou, která nechce stát na místě. A to je podle mne důvod, proč jsme letos na Pražském jaru dostali zelenou.

Ondřej Štochl

TP: Koncert na Pražském Jaru považujeme za určitou satisfakci bezmála šesti let práce našeho sdružení. Kromě vlastních koncertních cyklů, které každoročně pořádáme, jsme v uplynulých letech účinkovali i na dalších festivalech v ČR (Forfest v Kroměříži, Pražské premiéry, Expozice Nové Hudby v Brně…) i v zahraničí (Intersonanzen v Potsdamu, Mélos-Étos v Bratislavě…), avšak Pražské Jaro, které má dlouholetou tradici a povědomí u širokého spektra posluchačů, to pro nás bylo výzvou. Rádi bychom právě zde ukázali, že současná hudba může být přístupná širší veřejnosti a že určitě není jen výdobytkem pro úzký okruh zasvěcených posluchačů

JR: Zcela určitě je to zhodnocení mnohaletého snažení v rámci sdružení. Může nám to navíc pomoci k tomu, abychom vešli do širšího povědomí, což není v našich končinách vůbec snadné.

 

Při pohledu na program koncertu mě napadá, zdali běžný abonentní posluchač snese tak obšírnou nálož novinek. Jste si jistí, že vámi nevycvičené publikum udržíte v napětí přes tři hodiny?

JR: Přes tři hodiny to doufám nebude. Ale chtěli jsme se prezentovat jako celistvé sdružení, a tak samozřejmě nikdo nechtěl být na takovéto prestižní akci škodný. Ze zahraničí jsme zvolili skladby, které máme usazené, které máme delší dobu v repertoáru. Z domácí půdy by bylo opravdu těžké eliminovat některého člena sdružení kvůli času. Pokud nám toto bude vyčteno v kritikách, budeme se muset příště nad tímto už více zamýšlet, zvláště, jestli se někdy členská základna ještě více rozšíří.

OŠ: Dvě hodiny, ne tři, a to i s krátkou pauzou… A hned to vypadá lépe!!! Ale vážně, myslím si, že koncert bude kontrastem nasycen a souvislostmi provázán tak, aby se dal vstřebat. Jeho posluchač nemusí projít žádným výcvikem.

 

Připadá mi, že jste se  - alespoň vy tři, kteří jste v Konvergenci od počátku -  poslední dobou sami sobě esteticky vzdálili. Navíc dost rychle bobtnáte o nové členy. Je potenciál „původní“ Konvergence u konce?  

Tomáš Pálka

TP: Skutečnost změn jak v estetických rovinách, tak na úrovni přijímání nových členů (nebo naopak), považuji za správnou. Čeho se děsím nejvíc, jsou nějaké ustálené, vyšlapané cesty jistot a zatuchlé vody bez cirkulace… Samozřejmě vyvstává otázka, zda původní idea zůstává naplněna nebo zda dochází k posunu i zde. Odpověď je: ano i ne. Na jedné straně se stále snažíme o dramaturgickou jednolitost a spojitost našich koncertů podle původního předsevzetí, na straně druhé se ptám stále častěji, jestli touto naší snahou nedochází ke znásilňování hudby tím, že jí podsouváme vlastní představu souvislostí, v jakých by měla být posluchači předkládána. K posunu dochází i v estetických otázkách a přesahu. Stále více tíhnu ke konceptuálnímu sdělení a propojování jednotlivých sfér uměleckých aktivit, což se původním idejím trochu vzdaluje, ale myslím, že to nemusí být na škodu. Spíše naopak.

 

OŠ: Opakuji – cílem bylo a stále je vytvářet souvislé, logické dramaturgické celky, v nichž jsou identita a kontrast v rovnováze. Konvergence, tedy sbíhavost, platí i mezi rolemi tradičně oddělovanými (skladatel – interpret), zkrátka jde o maximální souvislost, propojení, vzájemné obohacení všeho, co daný večer proběhne. To platí pro staré i nově nabobtnalé členy, protože na tom, že bychom všichni museli psát podobně, Konvergence nikdy nestála. Kdybychom necítili estetické hodnoty, které vyznává ten druhý jako blízké či aspoň přijatelné, asi by nás nic moc pohromadě nedrželo, ale tak to není. Aspoň zatím.

JR: Nezdá se mi, že bychom se esteticky vzdalovali. Někdy mi přijde, že např. Ondra či Tomáš píší podobnou hudbu jako před těmi 6 lety, kdy jsme sdružení zakládali. Ani já jsem "neotočil" výrazně jiným směrem. Cítím, že můj hudební jazyk se mění, ale spíš v posledním roce. Pavel a Marie do sdružení zcela jistě přináší nový vítr, který tam chyběl. V době, než se stali členy Konvergence jsem začínal mít pocity, že jsem jediný "bouřlivý" autor, mezi skupinou meditujících tvůrců.

 

Stálé téma – granty. Letos se mají krátit někde až o polovinu. Jste schopni se udržet na nohou i s minimální almužnou? Jak je to s návratností a ekonomií toho, co děláte?

JR: Zatím se nám daří přežívat dobře. Paradoxně jsme se loni rozhodli hrát více menších obsazení. Vypadá to, že doby, kdy jsme hráli Lutosławského Chain I pro 14 hráčů se nebudou jen tak opakovat. Z toho vychází samozřejmě i menší náklady, a tím i snazší možnost přežít krácení grantů a dalších finančních příspěvků. Největší akcí, co se obsazení týče, bude právě Pražské jaro. Podzim bude ve znamení komornějších kompozic.

 

Podala už například nějaká instituce pomocnou ruku ve věcech jako propagace, místnost na zkoušení atd.?

TP: Ne. Všechno, od propagace po zkoušení (kde se dá) nebo pronajímání sálů a kompletní provoz, zvládáme od samého začátku sami. Umělci si často myslí, že vyprodukují nějaké umění a někdo se o to postará. Nepostará. Tedy ve většině případů ne. Pokud člověk usiluje o návaznost své tvorby (tedy nechce čekat, až se mu někdo náhodou ozve, že by měl zájem o uvedení jeho díla), musí se umět postarat. To jsme se naučili. Stinnou stránkou je, že organizace, vyřizování grantů… zabere nějaký čas, který musíme ukousnout z toho, co zbývá v rámci volného času na tvorbu. Není ale čeho litovat. Tak to prostě je. Pravdou ale zůstává, že po šesti letech práce a vcelku pozitivních ohlasů z našich koncertů bychom spolupráci s nějakou zaběhlou institucí, která by podala pomocnou ruku, uvítali.

OŠ: Jsou dvě instituce, o nichž se to dá říct – Český rozhlas, který nám umožnil leccos natočit a který nám dal prostor ve vysílání, a Pražské Jaro, které nám poskytuje sál – tak, abychom si ho mohli dovolit. Jinak mám pocit, že z pohledu ostatních institucí i skladatelských oddělení pražských škol asi děláme něco ilegálního či protizákonného, když se skoro na každé zkoušce musím bát, aby nás někdo nevyhodil. Že by opravdu nikde nebyla místnost, do níž by nám mohl být umožněn přístup? Nebo nesedíme těm, kteří naopak pokojně a trvale sedí v oněch institucích, protože nejsme dost vstřícní k jejich výtvorům? A pokud jde o propagaci, tak se doufám pohybuješ ve sféře sadistické nadsázky, když víš, jak elegantně ignorují naši činnost profesoři i studenti tvé katedry. Někdy je to zajímavější než Rychlé šípy.

 

Tak u nich ještě zůstaneme... Možná se mi to zdá, ale mám pocit, že se spousta mých vrstevníků pomalu začíná měnit ve spokojené zaměstnance a z institucionálního závětří už jaksi okorává vůle vydávat se na skaliska hledačství. Vy všichni pracujete, učíte – nemáte strach z toho laskavého bačkorovatění, kterým je naše hudební sféra prorostlá? Jak s tím u sebe bojujete, bojujete-li?  

OŠ: To se ti nezdá. Teprve po škole, v prostředí, kde nikdo nečeká na tvůrčí přístup a kde by kreativita jen obtěžovala poklidný chod oné instituce a bránila „vytváření přátelství“ kdesi u zlatistého moku, se pozná, jak moc člověk potřebuje tvořit. U někoho prostě převáží potřeba konformity (kvůli níž tak „hledal“, „přehodnocoval“, když ještě byl v prostředí, kde na to někdo čekal), splyne se svým okolím – a je mu tak lépe. Pro toto splývání je člověk vůbec skvěle vybaven – na rozdíl od chameleóna, který dokáže změnit barvu jen sedmkrát za život. „Bačkorovatění“ je tedy přirozený jev, další z mnoha sít, kterými skladatel za svůj život prochází. Za kolegy na tuto otázku odpovědět neumím, tak aspoň za sebe – co proti tomu dělám? Nic. Já totiž opravdu nemám potřebu hledat bezpečí v povrchních a nekonfliktních vztazích, jsem ten typ, kterému je stereotyp či jakýkoli návyk protivný a obtížně vytvořitelný.  Aby to, co píšu, mohlo zůstat živé, souvislé s mým životem, potřebuji pro život i práci jen ty skutečně nutné hranice a jistoty. Cítím, že takhle svůj čas vyplním lépe, než kdybych zalezl do těsného bunkru nějaké instituce a svou hudbu umístil do nějakého přijatelného bunkru zvukového. Prostě, bačkory nikomu nevyčítám. Jsou pro ty, kterým je v nich dobře a mně by se v nich nelíbilo.

JR: Já nevím... Mě to baví. Rád přistupuji ke každé kompozici s něčím novým, co zkouším. Člověk zažívá příjemnou trému, když jde na první zkoušku a zjišťuje, jestli to funguje tak, jak si představoval. Někdy mám pocit, že např. Ondra do detailů ví, co a jak má fungovat a často už není ani překvapovaný - všechno má ideálně promyšlené, jeho styl se mění jen pomalinku. Často přemýšlím o všech těch autorech, kteří píší jako Šostakovič a mají svou techniku ověřenou už mnoha desetiletími; vědí, že to prostě bude fungovat. Přijde mi, že v těch svých kompozicích už nejsou překvapováni a nemůže je to vzrušovat tak jako ti, kteří se pokoušejí o něco nového. Takových tvůrců bych se zeptal, zdali nemají strach z bačkorovatění.

Jan Rybář

 

TP: Bojujeme. A není to lehké. To, že se člověk často po studiích proměňuje právě v toho „spokojeného zbačkorovatělého zaměstnance“, souvisí ve velké míře právě s velkým úsilím i mimo tvorbu. Jedině tak se mohou věci měnit a být v pohybu. Na to mnozí rezignují. A někdy se není čemu divit. Po studiích přichází často další hodnoty, které se stávají prioritními i před samotnou tvorbou – například rodina. K tomu přibudou starosti typu: nájem, hypotéka, půjčka, složenky… Najednou se priority mění. A každý se s tím musí nějak vypořádat. Někdo zjišťuje, že bude raději s rodinou na výletě, než aby se trápil nad svými progresivními nápady, které, když si nezařídí jejich uvedení, mohou taky skončit v šuplíku. Člověk musí být trochu blázen, aby mu nevadilo, že ho okolí někdy (často) považuje za blázna, protože nerezignoval a je zavřený (uzavřený) ve svém světě tvorby…

Foto Jan Fila