Napříč nudou: Napříč kůrou Olgy Richterové
Ondřej Hanus 7.5.2009
Olga Richterová: Napříč kůrou. Kutná Hora: Klub rodáků a přátel Kutné Hory – Kutná Hora v Praze, 2008. 83 stran
„Někdo mi předloží text. Ten text mě nudí. Žvatlá. Žvatlání textu je pěna řeči (…) Psal jste tedy mimo veškerou slast a výsledný žvatlotext je zákonitě frigidní“, napsal v „Rozkoši z textu“ Roland Barthes. „Mám inkontinenci / srdečního měchýře / Neudržím / co jsem měla ráda“, napsala Olga Richterová ve sbírce „Napříč kůrou“.
Mohu-li si dovolit hned zkraje jedno krátké zanaříkání, pak zní takto: tato kniha mě recenzentsky zablokovala na měsíc. Během něj jsem se úporně snažil u jejího čtení vzrušit genitivními (či jinými) metaforami („pocuchané špagety nervů“), hříčkami („Jsme spolu na nože / příště snad přidáme i vidličky“), povzdechy nad plynutím času („Vím, mihly se tři čtvrtě století / Únava, / a už se nechce čekat.“) nebo civilními zpověďmi („Stýskání pospávání nekonečné přesypávání“), ale ať si mě vezme čert – prostě nic.
Nuže. Sbírka je rozčleněna do částí nazvaných „Mumraj“, „Ráda bych jinak“ a „Zapouštění“, avšak tato informace je stejně neúčelná jako rozčlenění samo. Hledal jsem spojitosti, pátral po vztazích, slídil po důvodech, ale nenapadla mě jediná smysluplná motivace (vážně nevím, kde přišel Radim Ošmera na to, že „Tato všehochuť je rozdělena do tří tematicky jednotných celků“; viz zde). Podle mého se celá sbírka klidně mohla jmenovat „Mumraj“ a vyšlo by to nastejno. Není snad základní potřebou, nutkáním, doslova obsesí básníka či básnířky pojmenovat tak přesně, takovým označujícím, až si označované kecne na zadek? Tam, kde se jen hemží slova, kde nevzniká pnutí, kde se nás text nesnaží „sbalit“ (opět Barthes), vznikají prázdná místa, místa předurčenosti – text je předvídatelný, sbírka není „sexy“. Rád bych jinak, ale je to mumraj.
„Napříč kůrou“ se totiž tváří jako poezie, avšak není jí. Sbírka po ní volá a touží, chce se přisát k jejímu životadárnému prsu, ale kde nic není, ani Richterová nebere. Báseň „Dobře si pamatuju“, z jejíhož jednoho verše pochází název celé sbírky, začíná takto: „Tuhle jsem dřepěla za smrkem / okolo projel vlak“. Dobrá, řekne si čtenář, autorka chce zřejmě vystavět mírně šokující scénu, chce nabourat moje vědomí a potom ho infiltrovat. Jenže ouha, báseň pokračuje takto: „Zavřel jsem oči napříč kůrou / a vytrhané koleje mi dovolily / poslouchat mízu / Položila mi ruku až na stehno / / Až na kost si mě prohnětla“. A je po všem. Text vykročil do prázdna a padl. Kdyby alespoň nebylo prvních dvou veršů…! A podobně je tomu napříč celou sbírkou. Lyrický subjekt je až příliš málo lyrický a potřeboval by síto, aby přes něj profiltroval to, co je alespoň zdálky cítit poezií. Nemohu si pomoci, celé je to příliš nepřesné. (Stejně jako ilustrace, které se někdy omezí na neviditelnou žlutou přímku.) Zde se naprosto rozcházím s názorem Jana Hejka, který v Tvaru 09/09 napsal: „V mnoha okamžicích je Richterová velmi trefná, řekl bych až bolestně přesná.“ Co kus, to vkus.
Je však třeba zmínit některé světlé momenty této sbírky. Mezi ně bezpochyby patří báseň „Punk“, a to zřejmě díky své syrovosti a ostentativnímu deskriptivismu, který se zvrhne do vícevýznamového zobecnění („Rozpřáhnout ruce k naději / upustit láhev // Zas ji slepit“); to nutí k opětovnému čtení; to je sexy. (Jen mi není mi úplně jasné, kde se bere v současné české poezii ta přehršel infinitivů… že by odraz její statičnosti? Schválně si toho všimněte.) Rozkoš mi dále působí dvojverší „Při prvních tempech / zněla sazemi“, které uzavírá melancholickou „Vysočinu“ a v jejím celku vytváří sémantickou třecí plochu; svěží vánek. Do fronty bych se postavil i za první čtyři verše z „Variace na Johna Donna“ (lépe řečeno za tři ze čtyř, protože hned první je doslovnou citací ze slavné Donnovy básně „The Canonisation“): „Proboha, mlč, a nech mne milovat! / Na listí na trávě na parketách. / Jsme atlas nově objevených polopravd, / zaklíněný v našich omezených větách.“ Dál bych ovšem hledal těžko.
Je mi líto, že se podepisuji pod tak nepříjemnou recenzi, protože nejsem povahou kat. Avšak pravda vlastního názoru má přednost a vše ostatní jde stranou. Proto: „Napříč kůrou“ není dobrá sbírka, místy přemítám, nakolik je vůbec poezií, a místy propadám záchvatům nudy. Abych naposledy citoval Barthesa: „Co naplat, nuda není jednoduchá věc. Nudy (z díla, z textu) se člověk nezbaví podrážděným či osvobozujícím mávnutím ruky.“ Inu, snad alespoň recenzí.
(Poznámka autora: tato recenze je čistě a pouze mým názorem, který vychází z mých osobních estetických preferencí. Nechce být univerzálně platnou. Troufám si však tvrdit, že takovou nechce a nemůže být žádná recenze, a i proto si za svým názorem pevně stojím.)