dokáží svoje emoce udržet na uzdě, všechno nevyžvanit a ještě vzbudit zvědavost. I když úvodní Appassionato až příliš kotví v romantické klavírní sazbě, tu a tam prosvitne lákavá souzvuková „přidrzlost“, která je do uvědomělé slohové studie vpašovaná. Zato druhá věta Téma s variacemi svou pikantní a měnlivou klavírní sazbou v lecčems připomíná již vrcholné skladby své autorky, zejména Dubnová preludia a Variace na zvony kostela St-Etienne du Mont. Uvážíme-li, že dílo vzniklo roku 1933 (v pražském skladatelském cechu obvyklé mrtvolno) a nebojí se koketovat s atonalitou, polytonální dvojznačností... 
Zkrátka a dobře, původně jsem se bál, že půjde o další právem zapomenutou juvenilii, která pouze dotváří tu část obrazu o svém tvůrci, jež měla zůstat utajena. I tak jsem byl připraven vyslechnout ji z čistě humanitárních důvodů. Po absolvování intenzivní nálože od sotva osmnáctileté dámy – s údajně krásně proříznutou pusou  – jsem už raději zticha...

Koncert pro basklarinet a smyčce op. 50 se odvíjí z devadesáti procent od nejzprofanovanějších koncertantních modelů, těch zbylých deset jsou náhlé odbočky, zákruty. Ale právě ty v toporné sazbě zafungují nějak – a recenzent je v koncích – jinak.
Po skladbě Dedikace si Sláva Vorlová našla svůj vlastní harmonický svět, který formulovala jako sedmitónové řady - tedy vlastní kompoziční metoda? Spíše útěk z prvoplánové tonality, který byl jistě pro autorku v určité fázi potřebný. Kdo by ale čekal důslednou integraci nového jazyka do všech parametrů hudby, šeredně se plete. Harmonická vertikála se chová stejně jako ta tonální, jen je o nějakou tu přilepenou sekundu těžší, rytmus porcuje čas do přehledných chlívečků. Komorní koncert pro kontrabas a smyčce op. 74 pro mě zkrátka nemá tu svěžest a bezprostřednost, ani pnutí, ale už ani naivitu. Příjemně působí vrstvené prodlevy sedmitónové řady: jediné místo, kde hudební ztvárnění onoho systému nemá podobu ředěné modality. Já mám zkrátka raději tu úplně naivní, ranou, tonální Vorlovou. Je mi rozhodně milejší než ta pozdní, quasi-šostakovičismem, ušpiněná a tím připomínající své neméně nudné mužské protějšky.

Už první skladba Invence. (pro housle, flétnu a cimbál) po uši vězí v giocosním neoklasicismu, který se míjí s autorkou avizovaným příklonem k „barevnosti“ nástrojového obsazení. Po barevnosti ani stopy, jen mlácení prázdné atonální slámy – což je největší prohřešek právě vůči atonalitě. Následující Preludium z Preludia a toccatiny však přineslo silný ponor do zvuku sólového cimbálu. Ale i harmonicky se věta zdála více koncízní, nehřešila na infantilně tepající perestrojku. Osobně mi nejvíce lahodil následující cyklus písní Až na dno. Romantizující, dobově realistické texty Jiřího Žáčka našly v skrjabinovské výrazové poloze podle mě adekvátní protipól. Paradoxně i přes celkově expresivní charakter hudby působil styl skladby zajímavě neosobně. Suitou pro klarinet, mandolínu a kytaru Tři přátelé jsem se ale vrátil k počáteční nedůvěře. Napadlo mě, jak často se z těch zatuchlejších koutů české hudební kotliny spílá „všem těm atonalitám a pazvukům“, a přitom nejodpornější podoba atonality je právě ta míchaná s folklorními prvky. Výsledkem je jakýsi druh paskvilu, který ani v nejmenším nemůže vyčerpat všechen potenciál atonálního světa a tomu „lidovému“ zase vnucuje cosi, co mu nepatří. Anebo možná patří, jen se to nedá poslouchat... Jednohubky pro altový saxofon a klavír tento rozpor ještě obohacovaly nesnesitelně banálním zapojením sonorních hráčských technik, což je bohužel logické vyústění takto směřujících snah o „syntézu“.
Pořad se mi velmi líbil v osobní rovině, mnohé komentáře autorky mě zaujaly, též průvodce pořadem Jiří Hlaváč příjemnou atmosféru podtrhl trpělivě vedeným dialogem. I proto mě mrzí, že tento text působí, jako bych autorčině hudbě nechtěl jít naproti. Chtěl, ale hudba sama jde celou svojí vahou proti mně.  

hudby dalo sžít a projektovat do poklidné meditace své vlastní vzpomínky. Docílit i těch několika hroznů feldmanovské poetiky tak jednoduchými prostředky – to je docela solidní záškodnictví...