Close hearing Stanislava Vávry
2.5.2009
INKUBUS
Zmořený násilnostmi potácel jsem se mlhou. Kolem sloupů
tančily černé přízraky v sametových rukávech poulily na mne
lesklé oči.
Potácel jsem se po neviditelném prkně bíle natřeném a kluzkém
jako měkký sliz.
A cítil jsem lásku. Lásku pro niž jsem se procházel pro niž jsem
se díval vzad i vpřed mezi tónované stupnice šedi mezi tónovaná
těla lidí.
Šel jsem v mátožném postavení. Z mých očí kapaly slzy a smáčely
vatovou podšívku kterou mi pokládaly čísi bílé ruce.
Myslel jsem stále na lásku. Láska se plížila kolem mých nohou
a v suchém plivnutí které se otáčelo ve světle jepic tancovala
láska.
(1938)
Roku 2000
Pokouším se psát slova
Je to horečka náhlosti
Listuji v atlasech a chci rozlišit zetlelé kultury
Nasedám do člunu a sjíždím hořící peřeje
Pak mne přikrývá něčí ruka bílou nocí, přilétá kámen a drtí řadu
tabulek v jediném okně nad mou hlavou, aby jimi vletěly
holubice míru, zpívajíce monotónní litanii. Neklidně se obracím ve
snu a sahám na řadu soch, z nichž vystupují lidé, plášť po plášti
spadává. Chvěji se jako zrcadlo a volám: Čí je to moc?
A vytrácím se. Nejsem tu již. Zbyla slova, opepřená jako sličné
pochoutky. Není pochyby, že všechna vrávorají.
(Ze sbírky: Vzkazy přítomné hodině – 1947)
Zdeněk Lorenc (1919 – 1999)
V prosinci minulého roku vyšla v nakladatelství Concordia útlá knížečka poezie Kontinent nikoho. Napsal ji již výše zmíněný Zdeněk Lorenc a graficky vyzdobil jeho přítel Josef Istler. Velký básník a stejně velký malíř a grafik, oba surrealisté a členové skupiny RA.
Básně INKUBUS i Roku 2000 jsem nevybral náhodou. Od napsání Inkubusu nás dělí sedmdesát a od Roku 2000 šedesát let, jsou to však básně dnešní, promlouvají k nám krásnou a melodickou češtinou a také nám v nich Lorenc ukazuje a naznačuje cestu, kudy by se měl ubírat moderní surrealismus, respektive poesie, ať ji již nazýváme jakkoli.
Mezi adepty literatury je všeobecné se domnívat, že napsat báseň volným veršem nebo dokonce napsat báseň v próze je velice jednoduché a snadné. Že vůbec být básníkem je snadné. Stačí přece mít jen lehkou ruku a nějaký nápad. Stačí cosi napsat v krátkých řádcích a nebo sloupečku, hlavně však aby to bylo tak zvaně O NĚČEM. Většinou to je první a krutý blud, na němž si zláme nohy mnoho sebevědomých. Někteří začnou raději dělat něco užitečného, jiní se stanou tak zvanými písaři, jak jim kdysi říkal pan Šťastný, starý faktor z tiskárny Melantrich. Dají se na povídky, romány a jinou, již dvě století vyčpělou literaturu. Jsou úspěšní, vydávají, jsou celebrity, mají krásné ženy (muže) a výstavní vily, ale nikdy z nich nebudou básníci a jejich dílo skončí i s jejich životem a v tichosti zpráchniví stejně jako oni.
Ten, kdo se zajímá o poezii a chce ji opravdu psát, měl by ji i znát. To znamená hodně číst a začít někde u Ovidia a skončit třeba u Egona Bondyho. Číst pozorně, každý verš promyslet a najít důvod jeho existence. U volného verše, kterým se píše snad nejčastěji, je známo, že každá řádka je verš a verš má být uzavřený – nikoliv jen přestřižená věta – ale má mít svoji myšlenku, obraz, melodii. V jiném případě se jedná o jakousi nepovedenou prózu. Jako však u všeho, i tady jsou určité a přesně dané výjimky. A proto ty dvě Lorencovy básně.
INKUBUS
Je to báseň složená z pěti samostatných veršů, které zdánlivě porušují všechna pravidla, neboť verše se skládají ze dvou vět, souvětí a rozbíhají se do dvou i třech řádek. Každý ten verš však má svou jednotu, svůj obraz i myšlenku i melodii. Když to budete umět, můžete si sednout k plátnu a verš namalovat, převést do obrazu. Nebo usednout ke klavíru a napsat fugu nebo sonatinu. A když takhle zpracujete těch pět veršů vedle sebe, máte před sebou cyklus pěti obrazů a nebo třeba sonátu. A když si ty verše přečtete nahlas a velmi pozorně, odehraje se ve vaší duši příběh, který kdybyste chtěli popsat románem, potřebovali byste stovky stran a ještě by byl patrně výsledek nepříliš povedený. A ještě, kdybyste trvali na tom, co jsem napsal výše, můžete tyto verše bez problémů rozložit do veršů jednořádkových. Básník tu však volbou veršů dokázal napsat silnou, hlubokým citem se zalykající píseň.
Výjimky jsou tedy možné… ale nemohou být samoúčelné.
Báseň Roku 2000 je napsaná téměř jako báseň v próze, ale tím, že básník dokázal přesně balancovat na hraně a udržel jednotu veršů, dokázal totéž co v básni předchozí. Vtáhnout čtenáře tichou a možná smutnou, nikoliv však beznadějnou melodií do obrazu odchodu z tohoto světa. Navíc, téměř jasnovidecky zde v roce 1947 popisuje svoje poslední chvíle. Umírá v roce 1999 a rok 2000 ho míjí.
