A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Hudební fórum s Josefem Třeštíkem. Český rozhlas 3 Vltava, 17. týden

Josef Počepický 30.4.2009

Pravidelné týdenní fórum věnované soudobé hudbě, tentokrát v režii skladatele Josefa Třeštíka, představilo čtyři autory z různých koutů planety. Skladatel věnoval každému komponistovi jeden večer, onen krátký čas před půlnocí, aby nás seznámil s tvorbou čtyř svébytných a různorodých osobností, čtyř rozličných způsobů kompoziční práce.

Kevin Volans	Úvodní pondělní okénko věnované Kevinu Volansovi (*1949) mne oslovilo z celého týdne nejvíc. Autor jihoafrického původu žijící a pracující po většinu života v Evropě, jak říká Josef Třeštík, objevil africkou hudbu sám pro sebe až jako třicetiletý, coby etnomuzikologický vyslanec německé univerzity. Místní tradice jej ovlivnila natolik, že prvky africké hudby zakomponoval do své hudební řeči a vytvořil tak osobitý hudební jazyk s převažují rytmicko-melodickou složkou v zásadě modálního charakteru. Nemohu se ubránit srovnání s minimal music Stevena Reicha. Totiž oba mají podobné principy tvoření frází,
obalování a permutování rytmické složky a oba vytváří skladby západního střihu, avšak Volans není v práci tak důsledný minimalista. První skladba nese název *Walking song, krátká skladba pro flétnu, cembalo, luskání a tleskání, využívá principu hoquetové techniky. Dílo je modální, plné teplých barev, pozitivního náboje. Tleskání a luskání nastupuje ponejprve spolu, posléze se rytmus rozštěpí na dvě rytmické skupiny. Kompozice je svěží a působivá. Leaping song* skladba pro 12 dechových nástrojů je pestrobarevná, opět silně modální. Volans zde využívá dechy jako melodické bicí nástroje a výsledek má u mne úspěch. *Kneeling dance* je kompozice pro 6 klavírů, má dvě výrazové polohy - klidnou, tichou a hlasitou, rychlou. Tyto dvě polohy se navzájem prostupují, nejde o dvě oddělené části. V jisté pasáži mi použití klavírů hodně připomíná Reichovo Piano phase . *Untiteled (In memoriam G.H.V.)* je určena sólovému klavíru a dechovým nástrojům za scénou. Skladatelův vyjadřovací jazyk je jiný, než byl dosud. Dost možná za to může osobnost Mortona Feldmana, která měla na Volanse velký vliv. Dílo je velmi niterné, klavír hraje v pomalých sledech akordy teskného modálního rázu, občas jej doplní souzvuk zpoza portálu, nicméně působivost je veliká. Občas se zdá, že se skladba snaží zastavit čas. Celkově byla pro mne tato krátká introspekce do autorova hudebního myšlení velmi příjemným překvapením.

Kevin Volans

Úvodní pondělní okénko věnované Kevinu Volansovi (*1949) mne oslovilo z celého týdne nejvíc. Autor jihoafrického původu žijící a pracující po většinu života v Evropě, jak říká Josef Třeštík, objevil africkou hudbu sám pro sebe až jako třicetiletý, coby etnomuzikologický vyslanec německé univerzity. Místní tradice jej ovlivnila natolik, že prvky africké hudby zakomponoval do své hudební řeči a vytvořil tak osobitý hudební jazyk s převažují rytmicko-melodickou složkou v zásadě modálního charakteru. Nemohu se ubránit srovnání s minimal music Stevena Reicha. Totiž oba mají podobné principy tvoření frází,

obalování a permutování rytmické složky a oba vytváří skladby západního střihu, avšak Volans není v práci tak důsledný minimalista.
První skladba nese název Walking song, krátká skladba pro flétnu, cembalo, luskání a tleskání, využívá principu hoquetové techniky. Dílo je modální, plné teplých barev, pozitivního náboje. Tleskání a luskání nastupuje ponejprve spolu, posléze se rytmus rozštěpí na dvě rytmické skupiny. Kompozice je svěží a působivá.
Leaping song skladba pro 12 dechových nástrojů je pestrobarevná, opět silně modální. Volans zde využívá dechy jako melodické bicí nástroje a výsledek má u mne úspěch.
Kneeling dance je kompozice pro 6 klavírů, má dvě výrazové polohy - klidnou, tichou a hlasitou, rychlou. Tyto dvě polohy se navzájem prostupují, nejde o dvě oddělené části. V jisté pasáži mi použití klavírů hodně připomíná Reichovo Piano phase .
Untiteled (In memoriam G.H.V.) je určena sólovému klavíru a dechovým nástrojům za scénou. Skladatelův vyjadřovací jazyk je jiný, než byl dosud. Dost možná za to může osobnost Mortona Feldmana, která měla na Volanse velký vliv. Dílo je velmi niterné, klavír hraje v pomalých sledech akordy teskného modálního rázu, občas jej doplní souzvuk zpoza portálu, nicméně působivost je veliká. Občas se zdá, že se skladba snaží zastavit čas. Celkově byla pro mne tato krátká introspekce do autorova hudebního myšlení velmi příjemným překvapením.

Dvě kompozice Amerického autora Stephena Hartkeho (*1952) - který hudebně vychází nejen z odkazu starých mistrů evropské středověké hudby, ale i z jazzu a blues - se hlásí taktéž k odkazu lidové hudby latinské Ameriky a tradiční asijské hudby. Celý tento konglomerát smíchaný dohromady pak dává autorovi originální kompoziční jazyk, znějící v zásadě jako diatonika zamíchaná klackem, nemyšleno negativně. Tak nějak od všeho trochu. Pacific Rim je v podstatě preludium a fuga, nicméně dokládá autorův vztah k mimoevropské hudební tradici. Jedná se o zvukově barevnou, diatonicky upředenou skladbu, jejíž výsledek je svěží a velmi zajímavý. Wulfstan at the Millennium je dílo odkazující formou k středověké evropské hudbě, instrumentace je však ryze moderní, doplněná o marimbu, klavír a dechy.

Stephen Hartke

Svatopluk Havelka	Čtvrteční autorský večer hudebního fóra byl věnován českému skladateli Svatoplukovi Havelkovi (1925 - 2009). Autora mnoha filmových hudeb i vážených kompozic představil průvodce Třeštík dvěma skladbami, které od sebe dělí téměř třicet let. **Pěna - hudba k básni Hanse Magnuse Enzensbergera** rokem výroby 1965, je dílem na svou dobu velmi moderním, kde se autor velmi slušně vyrovnává s novou poválečnou hudbou. Hudba plná tónových shluků, disonancí, flažoletů, ostrých výpadů žesťových nástrojů, či rytmického tepu nástrojů v nízké dynamice (jakoby pod orchestrem) důstojně přiléhá k termínu avantgarda. Hostem ve studiu Josefa Třeštíka byl Havelkův žák Hanuš Bartoň, jenž zavzpomínal nejen na Havelkovu duševní proměnu směrem k duchovnímu prozření.
Dílo s názvem *Parénéze - pět písní na texty řeckých biblických epištol pro soprán, dva hráče na bicí nástroje a klavír*z roku 1993 je oproti první kompozici v otázce hudební řeči velmi úsporné, skoro bych řekl, že tam není nota navíc. Vše je podřízeno zpěvu, který má modální, až hebrejský charakter. Ostatní nástroje zpěv doplňují, podporují, či mu odpovídají. Skladba je na první poslech působivá, svá, v zásadě konzervativní, ale kořeněná něčím navíc.

Svatopluk Havelka

Čtvrteční autorský večer hudebního fóra byl věnován českému skladateli Svatoplukovi Havelkovi (1925 - 2009). Autora mnoha filmových hudeb i vážených kompozic představil průvodce Třeštík dvěma skladbami, které od sebe dělí téměř třicet let. Pěna - hudba k básni Hanse Magnuse Enzensbergera rokem výroby 1965, je dílem na svou dobu velmi moderním, kde se autor velmi slušně vyrovnává s novou poválečnou hudbou. Hudba plná tónových shluků, disonancí, flažoletů, ostrých výpadů žesťových nástrojů, či rytmického tepu nástrojů v nízké dynamice (jakoby pod orchestrem) důstojně přiléhá k termínu avantgarda. Hostem ve studiu Josefa Třeštíka byl Havelkův žák Hanuš Bartoň, jenž zavzpomínal nejen na Havelkovu duševní proměnu směrem k duchovnímu prozření.

Dílo s názvem Parénéze - pět písní na texty řeckých biblických epištol pro soprán, dva hráče na bicí nástroje a klavírz roku 1993 je oproti první kompozici v otázce hudební řeči velmi úsporné, skoro bych řekl, že tam není nota navíc. Vše je podřízeno zpěvu, který má modální, až hebrejský charakter. Ostatní nástroje zpěv doplňují, podporují, či mu odpovídají. Skladba je na první poslech působivá, svá, v zásadě konzervativní, ale kořeněná něčím navíc.

Jako poslední mi do sbírky kolekce skladatelských medailonků hudebního fóra Josefa Třeštíka zbývá Michael Van der Aa (1970). Nizozemský skladatel pracující převážně s fúzí živé a elektronické hudby, je největší experimentátor tohoto kvarteta. Hudební jazyk se dá přirovnat nejvíc k volné atonalitě, doplněné ruchovým pásmem k filmu. Bez urážky by to byla v případě všech uvedených skladeb výborná, neotřelá hudba k artovému snímku. Ne nadarmo je autor mimo jiné mistr zvuku, který studoval i film. Není se tedy čemu divit, že zakázky na balet, operu a filmovou hudbu míří často právě jeho směrem. Auburn* pro kytaru a elektroniku nejprve sleduje hlavní linii kytary, potom prolínání kytary s elektronickou složkou, společný rytmický podklad a opět rozklížení obou složek až k pomalému závěru samotné kytary. Kompozice obsahuje krom úderů do kytary mimo jiné i hru smyčcem.	Michael van der Aa
*Just before* pro klavír elektroniku zase sleduje hraní s tzv. backgroundem. Jak jej posluchač vnímá, co navozuje.. Technicky se jedná a ryze atonální kompozici, kdy jako hlavní nositel informace stojí vpředu klavír a vzadu se odehrává řada rušivých prvků. Tyto dva elementy na sebe vzájemně reagují a vedou spolu dialog. Poslední uvedenou kompozicí byl *Imprint* - koncert pro barokní orchestr, sólové housle a violoncello. Jediná skladba ve které autor nepracuje s elektronikou, protože je psána na objednávku Freiburského barokního ansáblu. Autor si ovšem neodpustil zajímavost v podobě prodlevových tónů ve varhanách, které jsou slyšitelné jen když orchestr či sólisté mlčí. Prodlevy varhan mají působit jako otisk klíčových tónů kompozice. Kompozice velmi vysoké technické náročnosti - ryze atonálního ducha - působí jako organizovaný, leč přesto chaos.

Jako poslední mi do sbírky kolekce skladatelských medailonků hudebního fóra Josefa Třeštíka zbývá Michael Van der Aa (*1970). Nizozemský skladatel pracující převážně s fúzí živé a elektronické hudby, je největší experimentátor tohoto kvarteta. Hudební jazyk se dá přirovnat nejvíc k volné atonalitě, doplněné ruchovým pásmem k filmu. Bez urážky by to byla v případě všech uvedených skladeb výborná, neotřelá hudba k artovému snímku. Ne nadarmo je autor mimo jiné mistr zvuku, který studoval i film. Není se tedy čemu divit, že zakázky na balet, operu a filmovou hudbu míří často právě jeho směrem. Auburn pro kytaru a elektroniku nejprve sleduje hlavní linii kytary, potom prolínání kytary s elektronickou složkou, společný rytmický podklad a opět rozklížení obou složek až k pomalému závěru samotné kytary. Kompozice obsahuje krom úderů do kytary mimo jiné i hru smyčcem.

Michael van der Aa

Just before pro klavír elektroniku zase sleduje hraní s tzv. backgroundem. Jak jej posluchač vnímá, co navozuje.. Technicky se jedná a ryze atonální kompozici, kdy jako hlavní nositel informace stojí vpředu klavír a vzadu se odehrává řada rušivých prvků. Tyto dva elementy na sebe vzájemně reagují a vedou spolu dialog.
Poslední uvedenou kompozicí byl Imprint - koncert pro barokní orchestr, sólové housle a violoncello. Jediná skladba ve které autor nepracuje s elektronikou, protože je psána na objednávku Freiburského barokního ansáblu. Autor si ovšem neodpustil zajímavost v podobě prodlevových tónů ve varhanách, které jsou slyšitelné jen když orchestr či sólisté mlčí. Prodlevy varhan mají působit jako otisk klíčových tónů kompozice. Kompozice velmi vysoké technické náročnosti - ryze atonálního ducha - působí jako organizovaný, leč přesto chaos.