A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Zvony z říše Urartu

Jan Fila 28.4.2009

Čtvrtý koncert letošního cyklu Brány světů Komorního orchestru Berg pod taktovkou Petera Vrábela se uskutečnil v architektonicky zajímavém funkcionalistickém prostoru kostela Svatého Václava ve Vršovicích, který vystavěl Josef Gočár v druhé polovině dvacátých let minulého století. Skrz vitráž Josefa Kaplického v presbytáři dopadalo denní světlo na spoře osvětlený prostor, a ten tak dostal velice mystický charakter, což umocňovalo hudbu všech tří partitur, které během večera zazněly. Škoda, že v žádné nemohly být zapojeny místní varhany, jež mají velmi zajímavou dispozici. Bohužel jsou momentálně v dezolátním stavu a pořádá se sbírka na jejich záchranu.

Kostel Svatého Václava na Čechově náměstí	V letošním roce KO Berg rozjel zajímavý projekt na podporu nových kompozic pro toto těleso. Vyhlásil patronaci skladeb, která zajistí alespoň nějakou odměnu pro jejich tvůrce. Patronem dnešní premiérované skladby se stal RNDr. Jiří Kessl. Doufejme, že i pro další premiéry letošní sezóny se povede tuto ušlechtilou myšlenku zrealizovat. Dnešní premiérou se stala asi desetiminutová skladba *Domine, tu es mecum!* (Pane, Ty jsi se mnou!, 2008) Jana Trojana (* 1982). Jako motto použil autor citát z Lukášova evangelia „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ a ona by vás poslechla.“ (Lk, 17, 6). Dílo je autorovou vzpomínkou na nedávný čas naplněný modlitbami, duchovními
rozhovory a očistným silenciem během exercicií v kapucínském klášteře na pražské Loretě. Skladba vyjadřuje díky, chválu, radost a lásku, ale zároveň i pochyby, rozmýšlení, nerozhodnost a spoustu otázek v dobách příprav na svátost křtu. Ke smyčcovému orchestru autor ještě připojil dechové kvinteto ve složení flétna, hoboj, anglický roh a lesní roh a cembalo. Rytmicky bohatě diferenciovaného cembalového partu se ujala Monika Knoblochová. Skladba začíná působivým duetem anglického rohu s vibrafonem, které postupně rozvíjí hlavní téma. Důležitá je hlava tématu f, g, as, b, jež skladbou prochází jako jednotící prvek.

Kostel Svatého Václava na Čechově náměstí

V letošním roce KO Berg rozjel zajímavý projekt na podporu nových kompozic pro toto těleso. Vyhlásil patronaci skladeb, která zajistí alespoň nějakou odměnu pro jejich tvůrce. Patronem dnešní premiérované skladby se stal RNDr. Jiří Kessl. Doufejme, že i pro další premiéry letošní sezóny se povede tuto ušlechtilou myšlenku zrealizovat.

Dnešní premiérou se stala asi desetiminutová skladba Domine, tu es mecum! (Pane, Ty jsi se mnou!, 2008) Jana Trojana (* 1982). Jako motto použil autor citát z Lukášova evangelia „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ a ona by vás poslechla.“ (Lk, 17, 6). Dílo je autorovou vzpomínkou na nedávný čas naplněný modlitbami, duchovními

rozhovory a očistným silenciem během exercicií v kapucínském klášteře na pražské Loretě. Skladba vyjadřuje díky, chválu, radost a lásku, ale zároveň i pochyby, rozmýšlení, nerozhodnost a spoustu otázek v dobách příprav na svátost křtu. Ke smyčcovému orchestru autor ještě připojil dechové kvinteto ve složení flétna, hoboj, anglický roh a lesní roh a cembalo. Rytmicky bohatě diferenciovaného cembalového partu se ujala Monika Knoblochová. Skladba začíná působivým duetem anglického rohu s vibrafonem, které postupně rozvíjí hlavní téma. Důležitá je hlava tématu f, g, as, b, jež skladbou prochází jako jednotící prvek.

Mnoho nezvyklých efektů hry na smyčcové a dechové nástroje partituru po zvukové stránce ozvláštňuje (např. pizzicata hraná levou rukou v alikvotních bodech strun, řada krátkých glissand, střídmé využití mikrointervalů v funkci přídatných citlivých tónů, různé perkusivní efekty na klapky dřevěných nástrojů nebo výrazná hra con fiatto). Celá skladba se nese ve velice meditativním duchu a podnítila mě k závažným myšlenkám. V závěru je velice působivá citace gregoriánského nápěvu Pater noster.
Obávám se, že v jiném prostředí by kompozice nemohla vyznít tak působivě jako zde v tomto kostele, protože např. v Sále Martinů bychom byli dozajista rušeni jen samotným faktem, že v sále je osvětlení a pozornost posluchačů je odváděna mimo soustředěný poslech hudby.

Milan Slavický a Jan Trojan

Název dnešního koncertu Zvony z říše Urartu byl odvozen z původního názvu mocné říše Asyřanů, která se rozkládala mezi 13. až 6. stoletím před Kristem na území dnešní Arménie, části Gruzie, Turecka a Íránu. Dnešní hlavní město Arménie Jerevan bylo založeno na sklonku této říše v osmém století před Kristem. Během šestého století se původní babylonský název Urartu změnil na staroperský Arminia. Obě zbývající kompozice byly z per skladatelů spjatých s touto bohužel dodnes neklidnou oblastí.

Tigran Mansurian	Skladatel, narozený v Libanonu arménským rodičům, Tigran Mansurian (* 1939) dnes působí převážně v USA. Koncert pro violu a orchestr *…and then I was in time again* (…a pak jsem tu byl znovu včas, 1995) vznikl pro známou americkou violistku arménského původu Kim Kashkashian. Název sám by snad mohl navádět na nesčetné vtipy o violistech, ale autor uvádí, že se inspiroval románem Williama Faulknera Hluk a zuřivost. V návaznosti na filosofa Davida Anhaghta (5. století) navazuje na číslo sedm jako symbol času a panenství, což je i významná otázka románové předlohy. Číslo sedm je ve struktuře koncertu mimořádně důležité. Posluchač by mohl být až odrazen, kolik čísel sedm se ve skladbě dá najít, poslechu to však vůbec neubírá na přitažlivosti. Mimo jiné je to časté užívání 7/8 taktu, časté užití sedmi akordů v doprovodu i sedm střídajících se vstupů sólista versus orchestr, v některých částech se číslo sedm objevuje i v intervalovém výběru – preference malé a velké septimy a tritonu.
V sólovém nástroji se příležitostně objevují i čtvrttóny, které zde fungují, stejně jako u Jana Trojana, jako doplňující citlivé tóny. Tento jemný koncert s expresivním sólovým partem přednesl velmi jistě Radim Sedmidubský.

Tigran Mansurian

Skladatel, narozený v Libanonu arménským rodičům, Tigran Mansurian (* 1939) dnes působí převážně v USA. Koncert pro violu a orchestr …and then I was in time again (…a pak jsem tu byl znovu včas, 1995) vznikl pro známou americkou violistku arménského původu Kim Kashkashian. Název sám by snad mohl navádět na nesčetné vtipy o violistech, ale autor uvádí, že se inspiroval románem Williama Faulknera Hluk a zuřivost. V návaznosti na filosofa Davida Anhaghta (5. století) navazuje na číslo sedm jako symbol času a panenství, což je i významná otázka románové předlohy. Číslo sedm je ve struktuře koncertu mimořádně důležité. Posluchač by mohl být až odrazen, kolik čísel sedm se ve skladbě dá najít, poslechu to však vůbec neubírá na přitažlivosti. Mimo jiné je to časté užívání 7/8 taktu, časté užití sedmi akordů v doprovodu i sedm střídajících se vstupů sólista versus orchestr, v některých částech se číslo sedm objevuje i v intervalovém výběru – preference malé a velké septimy a tritonu.

V sólovém nástroji se příležitostně objevují i čtvrttóny, které zde fungují, stejně jako u Jana Trojana, jako doplňující citlivé tóny. Tento jemný koncert s expresivním sólovým partem přednesl velmi jistě Radim Sedmidubský.

U nás v podstatě neznámý arménský skladatel Avet Terterian (1929 - 1994) byl vždycky mimořádně originální osobností. Je autorem osmi symfonií, jedné opery a řady dalších skladeb. Stejně jako jiné symfonie tohoto skladatele je i *Symfonie č. 6* (1981) neuvěřitelně statická. Autor nastaví „zrcadlo“, které již nezmění. K malému orchestru je ještě připojen komorní sbor o obsazení 14 zpěváků a devět fonogramů, které podle původní partitury mají být provedeny čtyřmi stereomagnetofony umístěnými v půlkruhu za orchestrem. V dnešní době již byly nahrávky digitalizovány, a proto mohly být provedeny stereosoupravou. Obsahují nahrávky dalších orchestrů a velkých sborů bez jakéhokoliv elektronického zpracování. Tato prefabrikace slouží pouze k snížení nákladů na provedení. Z prostorových důvodů nemohla být zachována originální	Avet Terterian
dispozice prostorového uspořádání ansámblu, bylo nutné ho umístit do značné míry zrcadlově. Smíšený sbor Pražští pěvci se sbormistrem Stanislavem Mistrem se do presbytáře již nevešel. Protože jsem se sám, jakožto člen Pražských pěvců, účastnil provedení, nebudu zde hodnotit náš výkon. Jediné místo, kde bychom mohli stát v presbytáři, bylo zcela mimo jakýkoliv akustický nosný bod, takže by nás přes fonogramy ani přes malý orchestr vůbec nebylo slyšet. Stáli jsme proto stranou vlevo v boční lodi kostela. Sám part sboru až na několik nepříjemných nástupů nebyl obtížný. Autor nám svěřil recitaci hlásek staré arménské abecedy, kterou jsme museli luštit z francouzské transkripce od vydavatele not Alphonse Leduca. Od posluchačů v sále jsem se pak dozvěděl, že leckdy nebylo příliš slyšet mužské hlasy, ale to je bohužel dané postavením souzvuků ve smíšeném sboru. Základní souzvuk je S: gis2, e2, A: gis1, T: e1, g, B: e, E, z čehož vyplývá, že mužské hlasy jsou napsány v akusticky mnohem méně příznivé poloze. Tím, že text nenese žádný sémantický význam, je nutné se soustředit na hudební obsah. Není tak složité ho vzhledem ke složení fonogramů sledovat. Ve fonogramech se objevují mimo různých ploch orchestrální hudby názvuky na arménské ortodoxní chorály. V závěru půlhodinové skladby pak fonogramy poměrně dlouho doznívaly. Provedení pro mne bylo mimořádným zážitkem, naprosto odlišným od běžných koncertů.

U nás v podstatě neznámý arménský skladatel Avet Terterian (1929 - 1994) byl vždycky mimořádně originální osobností. Je autorem osmi symfonií, jedné opery a řady dalších skladeb. Stejně jako jiné symfonie tohoto skladatele je i Symfonie č. 6 (1981) neuvěřitelně statická. Autor nastaví „zrcadlo“, které již nezmění. K malému orchestru je ještě připojen komorní sbor o obsazení 14 zpěváků a devět fonogramů, které podle původní partitury mají být provedeny čtyřmi stereomagnetofony umístěnými v půlkruhu za orchestrem. V dnešní době již byly nahrávky digitalizovány, a proto mohly být provedeny stereosoupravou. Obsahují nahrávky dalších orchestrů a velkých sborů bez jakéhokoliv elektronického zpracování. Tato prefabrikace slouží pouze k snížení nákladů na provedení. Z prostorových důvodů nemohla být zachována originální

Avet Terterian

dispozice prostorového uspořádání ansámblu, bylo nutné ho umístit do značné míry zrcadlově. Smíšený sbor Pražští pěvci se sbormistrem Stanislavem Mistrem se do presbytáře již nevešel. Protože jsem se sám, jakožto člen Pražských pěvců, účastnil provedení, nebudu zde hodnotit náš výkon. Jediné místo, kde bychom mohli stát v presbytáři, bylo zcela mimo jakýkoliv akustický nosný bod, takže by nás přes fonogramy ani přes malý orchestr vůbec nebylo slyšet. Stáli jsme proto stranou vlevo v boční lodi kostela. Sám part sboru až na několik nepříjemných nástupů nebyl obtížný. Autor nám svěřil recitaci hlásek staré arménské abecedy, kterou jsme museli luštit z francouzské transkripce od vydavatele not Alphonse Leduca. Od posluchačů v sále jsem se pak dozvěděl, že leckdy nebylo příliš slyšet mužské hlasy, ale to je bohužel dané postavením souzvuků ve smíšeném sboru. Základní souzvuk je S: gis2, e2, A: gis1, T: e1, g, B: e, E, z čehož vyplývá, že mužské hlasy jsou napsány v akusticky mnohem méně příznivé poloze. Tím, že text nenese žádný sémantický význam, je nutné se soustředit na hudební obsah. Není tak složité ho vzhledem ke složení fonogramů sledovat. Ve fonogramech se objevují mimo různých ploch orchestrální hudby názvuky na arménské ortodoxní chorály. V závěru půlhodinové skladby pak fonogramy poměrně dlouho doznívaly. Provedení pro mne bylo mimořádným zážitkem, naprosto odlišným od běžných koncertů.

Foto Jan Fila (2)