Hudební fórum s Jiřím Temlem. Český rozhlas 3 Vltava, 16. týden

Josef Počepický 22.4.2009

 

Festival Dny soudobé hudby pořádaný Společností českých skladatelů (SČS) je každoroční akcí, na které se vystřídal úctyhodný počet českých skladatelů a interpretů. Zasvěcení vědí, že přehlídka je vyhrazena spíše konzervativní části skladatelské obce a budiž jí to přáno. Ročník 2008 přinesl opět příval čerstvých novinek... 

První pořad týdne byl však věnován dvěma symfonickým partiturám – že by jakási dramaturgická ouvertura? Jan Bernátek se představil monumentálním dílem Svatý Vojtěch. Kantáta pro recitátora, soprán, baryton, sbor, komorní orchestr a varhany. Ze skladby je cítit silná inspirace národní historií a jejím duchovním zázemím, která zřejmě našla svou paralelu v převážně konsonantní – a zcela tonální - hudbě.

Jan Bernátek

V rámci tonality autor často preferuje kvintové souzvuky, což značně pročišťuje fakturu hudby, která i přes své romantické okovy nepůsobí nabubřele. Slavnostní charakter díla zní oduševněle, obejde se bez hrubostí a okázalých banalit, lidová melodika zaručuje uchu bezpečnou orientaci. Mně to nevadilo.

Skladba Tajemný trubač z pera Jana Hanuše mne překvapila jevištní výpravností svého úvodu. Slibnou atmosféru ale okamžitě pohřbily trochu laciné neoklasicismy, jejichž náhlý vpád jsem prostě nepochopil. S odstupem několika málo minut si z celé skladby pamatuji jen stále převařované, milionkrát předtím slyšené ta.tatata.ta.tatata.ta.bububu!	Jan Hanuš

Sextet pro žestě a varhany Ilji Hurníka podle mě až příliš sází na hudební apokryf. Hravé giocosní motivky jsou kupeny jeden na druhý a když už hrozí, že se to pod tíhou až příliš „laskavého humoru“ zbortí, přijde záchrana v podobě včasného konce. V kontextu předchozí skladby mě tato hudba příliš nezaujala, vše to bylo příliš stylizované na to, abych v tom člověk našel něco skutečně ryzího. Kus druhé věty navíc opakuje motivy z nedávné Hurníkovy premiéry Faun a Apollo, což trochu shazuje dílo jako celek.

Milan Báchorek

Concerto fantasia pro cimbál a smyčce Milana Báchorka je jistě příjemným obohacením cimbálové literatury. Lidový podtón je zpracován velmi umně a spíše formou drobných motivů, které jsou od sebe dosti izolovány, což z nich činí zajímavé „objekty“. V této faktuře to cimbálu – zdá se – svědčí a nebýt zbytečných sukovských neoromantismů, získala by si mne jinak dravá partitura možná více. Žalmu 18 pro recitátora, dřevěné, smyčcové, bicí nástroje a harfu Jaromíra Vogela nechybí v mnoha místech sugestivnost. Může za to velmi těsné sepjetí slova a hudby, doslova každá věta niterné recitace Jana Kačera byla opředena přiměřeným hudebním obrazem. Charakter materiálu byl spíše polytonální a právě tam, kde konsonance usedla do jasně ohraničeného prostoru, jsem měl dojem nejsilnější výpovědi. Dramatická střední část nás ale přenesla do fibichovského melodramu, kam asi autor původně neměl namířeno.

Luboš Sluka svou Sinfoniettu pro smyčce představil již na Pražských premiérách. Skladba beze sporu sumarizuje autorův rukopis, vzešlý z honeggerovské hudební řeči. Nosné jsou především obě pomalé věty, zvláště harmonicky pikantní úvod. I přes tektonickou vynalézavost rychlých částí se ale nešlo přenést přes dojem, že to vše tu už jaksi dávno bylo – napsáno lépe, neotřeleji. I proto působila třetí věta svou citovostí jako vysvobození.    

Miroslav Hlaváč Sinfoniettu Boema pro smyčcový orchestr zkomponoval na sklonku svého života a snad i proto je podtón díla jaksi retrospektivní. Úvodní Itroduzione je plné dynamických  a výrazových zvratů. Nosná melodická linka osciluje mezi romantizujícím chromatickým přeléváním a měkce diatonickou písní. Zajímavá je střídavá dominance mezi harmonií a melodikou a všude tam, kde z hudby necvrlikají Radúz a Mahulena, jde o nosnou plochu. Fuga bohužel celek stahuje ke stagnaci, souzvukově téměř kopíruje první větu, to vše s poslušnou imitační prací. Proč?

Miroslav Hlaváč

Finale jako by se chtělo rozeběhnout do hromového závěru, ale autorovi se vlastně nechce opustit sukovský lyrismus prvních dvou vět. A tak vzpomíná a kantiléna takřka není k zastavení. Nicméně i to je půvabné na skladbě, která se za takové vzpomínky nestydí a přizná je naplno.

Milan Jíra své Concertino pro trubku a smyčce G dur zamýšlel jako emočně vypjaté koncertantní dílo. Bohužel hudební spád zdržují některé melodické banality v podobě jaksi krkolomné polytonality. Ta se projevuje ryze diatonickou melodickou linkou, která je „zespoda“ špiněna uměle zaváděnými disonancemi, které zkrátka nepůsobí příliš šťastně. Ani doslovný příklon ke koncertantním formulkám neunese tu a tam chytlavá místa.  

Skladba Kámen a mlčení pro flétnu, hoboj, fagot, akordeon, marimbu a vibrafon Evy Kalavské - Faltusové se nesla v zajímavě neosobním stylu, který tu a tam zaváněl tónovým výběrem. Příjemná byla obnaženost hudebních motivů, která zaručovala dobrou čitelnost hudby. Skladba se nesla ve velmi jemných nuancích a proměňovala se spíše nenápadně. Na škodu byla jen občasná akcentovaná ostináta, která na sebe zbytečně strhávala pozornost tam, kde by člověk raději nebyl rušen. Názvuk minimal-music v závěru skladby trochu rozbil výrazovou celistvost skladby, což naštěstí poslední takty zachránily.

Eva Kalavská-Faltusová

Fuga v pohybu pro čtyři hráče na bicí nástroje Markéty Mazourové pro mne byla příjemným přídavkem a hezkou tečkou celého pořadu. Vyhledávaná interpretka se zde představila jako autorka rytmicky vynalézavé hudby, která si jako vzor bere bachovskou fugu, již přetavuje do rytmické polyfonie. Vzniklo pestré těkající pásmo, které baví celé tři minuty. Na pozadí rytmu se jaksi rýsují polyfonní vztahy, a tak si takovou „těsnu“ Temple-bloků, bubínku se strunou a bonga vychutná i ten, kdo při slově „fuga“ netuší, která bije.

Pořad ukázal, jak různorodá – i co do kvality – nová hudba vzniká a byl potvrzením, že k ní není radno přistupovat s předsudky. Každé nové dílo je neznámým světem. Pár z nich jsme mohli tento týden navštívit a za to chci autorům pořadu poděkovat.