Poslední zamyšlení nad Pražskými premiérami
Marek Kopelent 20.4.2009
Pražské premiéry prý letos skončily. Přes všechny výhrady je to škoda. Česku se nedaří uchytit se nějakým atraktivním způsobem na evropské scéně mezinárodních festivalů soudobé hudby.
Byla tu dobrá myšlenka vyjít z evropských teritoriálních celků blízkých si kulturní tradicí i jazykově a dát dramaturgii vždy určité zacílení.
Byla tu zřejmá snaha uváděnou zahraniční tvorbu konfrontovat s tvorbou domácí.
Byla dána možnost orchestrům i komorním tělesům z České republiky uvést se jako spolehliví interpreti soudobé hudby.
Na programu se pravidelně objevovala díla nejmladší skladatelské generace.
I když publikum nepřicházelo vždy v hojném počtu, vytvořilo se zřejmě jisté povědomí o existenci PP, a to je úspěch.
Takový a jiný může být výčet pozitivních stránek Premiér a hodnocení jeho významu pro dění na české hudební scéně, především pražské (jistě není ten výčet úplný).
 Marek Kopelent |
Nyní několik mých názorů na PP, a to spíše kritických. K dramaturgii: Nemyslím, že bylo dobré, že jediným dramaturgem byl prof. Riedlbauch. Nevěřím totiž, že by měl dostatečný přehled po nové hudbě v Evropě a myslím, že se měl obklopit některými zcela mladými kolegy, kteří přirozeně úměrně věku a zvídavosti sledují pravidelně přes různá média to, co se v Evropě v této oblasti děje. Vskutku zaznělo na těch festivalech dost průměrných, často dobře střižených, leč málo osobitých skladeb ze zahraničí. Velkým omezením bylo vyhlášené časové období posledních 5 let, v němž uvedené skladby musely vzniknout. |
|---|---|
Je přece jasné, že kvůli kulturní politice KSČ v době normalizace se mezi české hudebníky i laiky nedostalo v živém provedení mnoho vynikajících děl světové nové hudby. Tuto mezeru se vlastně nikdy nepodařilo vyplnit. Když už se podaří sehnat na takový projekt finanční prostředky, je to celkem bolestivé zjištění. Ano, řekněme tedy posledních 5 let. Ale paralelně s tím mohly přeci zaznít jako elitní část festivalu skladby, které často určovaly vývoj světové hudby.
I když budu posmíván, že si ohřívám vlastní polívčičku, přesto si myslím, že se mohlo též přiznat, že v době normalizace vznikala díla zakazovaných autorů, která dosud nebyla provedena nebo byla provedena v daleké minulosti (např. Vostřák, Šrámek, Piňos, Komorous ad.). Byla by to satisfakce a přiznání toho, co nemravného se dálo v té době a vzniklý dluh mohl být postupně odstraňován. To by se ale muselo chtít tak učinit.
Ptám se také, jak měly být PP prezentovány do zahraničí. Mám pocit, že se tu za těch 5 let neobjevilo moc novinářů, alespoň nevím, kde by se člověk dočetl to, jak o PP psali. Ta otázka má skrytý důvod. Týká se zastoupení české tvorby na PP. Její konfrontace se zahraniční tvorbou měla být i výpovědí o tom, jak vypadá česká soudobá hudba dneska. O tom by bývali měli zahraniční novináři referovat.
Nebýt zástupců nejmladší generace a pak několika výjimek, byla česká hudba z drtivé většiny reprezentována hudbou vycházející z tradice 50. – 80. let „svazového typu“. Jsou-li takto investovány finanční prostředky, je otázkou, zda je to účelné. Prof. Riedlbauch chtěl asi tímto výběrem něco dokazovat a deklarovat řekněme potřebu tradice, budiž. Jen kdyby se dostávalo vždy potřebné kvality. Konfrontace se zahraniční hudbou před zahraničními novináři tu sehrává pak neblahou roli. Řeknou si: tam se nic nezměnilo, tam jsou stále ještě pod vlivem bývalé izolace, tam není nic zajímavého. A pro Prahu zůstane při onom: „Hic sunt leones.“ Nejasná byla i stránka propagační. Myslím, že česká média jen potvrdila svou absolutní ignoraci současné vážné hudby, jak to bylo s ohlasem, nevíme.
Lze jen doufat, že se z popela opět brzy vztyčí podobný projekt. Ten dosavadní mohl díky finančnímu zajištění v té naší poušti prokázat, že se tu a tam rodí i hudba pro větší obsazení. V komorní hudbě kéž se daří pokračovat malému, ale již respektu hodnému festivalu Contempuls.
Foto Zdeněk Chrapek a Jan Fila