Jiří Matys – Hudba pro sólové violoncello III

Lukáš Sommer 19.4.2009

 

Skladatel Jiří Matys je zavedeným autorem, jehož hudba je zvláště u studentů konzervatoří dost oblíbená. I pro mě byla Matysova hudba vždy zakotvena někde mezi mladými začínajícími muzikanty a měla tak trochu „kantorský“ nádech. Stejný dojem jsem měl i z jeho nedávného uvedení na Pražských premiérách 2009.

Jiří Matys

Dojem instruktivní produkce mi nevadí a je-li obohacen o to, čemu se říká muzikantství, může to být leckdy zábava. Takové skladbě budiž ke cti, že si na nic svalnatého nehraje a nezapírá své kořeny v dětské literatuře. Člověk u takové skladby nečeká silnou emotivní výpověď ani brilantní zvládnutí té které skladatelské techniky, sofistikovanost by tu snad až překážela. U skladby Jiřího Matyse je vstupní „zadání“ dodrženo na devadesát procent - těch zbylých deset jsou zajímavá kompoziční řešení, která jsou do naivní struktury pěti drobotin jaksi vpašována. I to je částečně přitažlivé.

Část Mírně začíná nebezpečně povědomě - modální kantiléna se ze spodních poloh poslušně kodrcá výš a výš – ale hned druhá fráze přinese zajímavý klidový moment v podobě kvartového motivu, ze kterého by se radovali i kolegové z Konvergence. Škoda, že není více vytěžen charakter tohoto rozvolnění a s lahodícími kvartami se dále zachází už jen na způsob rozpínající se kantilény. Střih, hluboké a hutné bučení, Šostakovičovo obočí se nebezpečně kaboní. Závěrečné opadání k septimě vede k intimitě a není to jediný moment, kdy se komplexnost materiálu ukáže v posledním okamžiku – i to je plus Matysovy skladby.

Volně bohužel trochu stírá rozdíl mezi první a druhou částí. Podobná stylizace, dlouhé tóny, žádná drobnokresba na úrovni kinetiky. Jen celkově diatoničtější charakter, ale spíše pod rozlišovací schopnost. Sestupný modus připomíná lidový nápěv, byť je lyrický podtón snad až ke škodě, neboť většina okolního dění probíhá v zajímavě neosobním stylu, který je náhle narušen a nezdůvodněn. Zvuk se zužuje do oktávových a kvartových flažoletů, úvodní hlava tématu uzavírá děj věty, kterou bych v rámci cyklu klidně oželel.

Velká deviza Živě je ve vyhnutí se omšelým rytmickým banalitám. Jde vlastně o sled postupně rostoucích a košatících se nápěvů. Do jinak pravidelné rytmické faktury jsou vloženy malé doby navíc, čímž vzniká dojem rozvolnění faktury. Pro mě osobně nejnápaditější část cyklu. Problém vícevětých skladeb s krátkými částmi je v neodbytném pocitu, že to vše jde ke konci až příliš snadno, jednotlivé části si pěkně navzájem podávají ruce, nic tu o nic neskřípe.

Jiří Matys

 

V předposlední větě Volně se takový typ únavy začíná mírně projevovat. Předchozí část byla příliš krátká, než aby vytvořila dojem kontrastu a něčeho nového, spíš měla sloužit jako kontrast k větě předešlé. A v rámci své loajality k ní zapomněla být oporou i pro tu následující. Návrat k úvodní kantilénové stylizaci tak působí staticky, není nosný, nic jej nedoplnilo. Snad proto věta nevyhraněně kolísá mezi kantilénou, pizzicatovými plochami, neví kudy kam. Druhý vstup pizzicat přinese zajímavou úpravu durového akordu, která zpětně nastolí tonalitu, dříve jen tušenou, čímž se analytikům krásně propojí úvaha o první větě a  tajemné – kde se beroucí, tu se beroucí - septimě. Závěr? Byť se to vše odehrává spíše v nenáročném a příliš okleštěném souzvukovém rastru, je vidět, že samotnému psaní předcházela příprava materiálu. A autor má v rámci svého tónového světa docela přesnou představu, kam jej chce vést.  

Část Živě spíše rozmělňuje, než uzavírá. Obohacenou pentatoniku střídá po několika taktech flažoletová pasáž, ale protože má v občanském průkazu být částí střední, následuje povinný návrat k úvodu, náznak obsahové sumarizace v podobě pizzicat třetí věty a „resumé“ -  temné modalitě úvodu skldby. Přitom právě ony nalomené flažolety byly tím zábleskem něčeho neotřelého, vysvobozujícího ze spárů učebnic hudebních forem...

Jiří Škrdlík hraje skladbu Jiřího Matyse

 

Foto Zdeněk Chrapek (1)