Miroslav Kubička – Dvojkoncert pro housle, klavír a orchestr

Lukáš Sommer 18.4.2009

 

Co se to vlastně v sobotu 21. března v Rudolfinu stalo? Zdálo se to? Nebo jsme opravdu byli svědky jakési obnovené „první ligy“ post-romantické fúze – invenční, moderní, neotřelé, sexy, co do komplexnosti srovnatelné s pozdní bartókovskou syntézou?  Známe to... Po premiéře trochu „vousaté“, trochu „moderní“ skladby – tak jak se to u nás dělá - se zpravidla rozléhá v kuloárech koncertních síní tiché, ale o to jednotnější unisono: „má smysl vůbec něco takovýho psát?“

Většinou je to úvaha oprávněná, nemalá část tuzemských neoromantismů nejen že nedosahuje původnosti svých předchůdců – a tím ani přitažlivosti – ale ještě si dost nápadně vypůjčuje, aniž by se namáhala vypůjčené zasadit do jiného než neoklasického hávu. Ne tak Dvojkoncert Miroslava Kubičky. Už první letmé a vizuální ohledání partitury překvapí množstvím a rozmanitostí nástrojové stylizace a rytmické invence, která se na první pohled liší od samovolného špinění partitury pro parádu. Vypointovaný dynamický plán zaujme, stejně jako spíše sólistická a „děravá“ instrumentace, jen občas se pojící k výraznějšímu gestu.

To vše naznačuje minimálně dobrý vkus, stejně jako nepřeunisovaná faktura – tam, kde unisono postrádá smysl. Příjemná je i střídmá baterie bicích, všechny barevné momenty jsou podepřeny dobrou stavbou souzvuků a jim úměrné trachtace. Že to „jistí“ jen bubínek se strunou, triangl a činely se skoro nechce věřit. Nelze také přehlédnout víceznačnost jednotlivých hudebních pásem, Kubičkův koncert je na pozvolném nabývání a robustnění pásem vlastně založen. To vše je korunováno několika nápaditými, téměř divadelně epickými momenty – úvodní vstup klavíru s obnaženými čtyřzvuky coby monolog první postavy, flažoletová glissanda jako opona před vchodem druhého sólisty. Bude to divadlo, nebo skladba?

Miroslav Kubička

 

Divadelní fazonu si pro mě Kubičkova hudba držela dobrou polovinu skladby. Silnou devizou je pozvolně gradující stavba, zejména melodicky nápaditá a mnohoznačná passacaglia. K Allegru assai jsou jednotlivé vrstvy až schizofrenně suverénní - ne nepodobné passacaglii z Lutoslawského Koncertu pro orchestr; jen s jinou výbavou. Allegro assai poměrně šťastně řeší palčivou otázku - jak napsat dobrou allegrovou větu, aniž by se člověk nedopouštěl infantilních banalit, „vykrádaček“ a hluchých míst? Úvod také dobře rozehraje základní gestikulaci druhé části skladby. Bylo by asi nutné rozplést povahu oněch vrstvených motivů, včetně popisu načasování - pro formu skladby důležitých - kinetických událostí... prostě promyšlená a nenahodilá práce.

Vrstvením úvodních motivů v dechových nástrojích vzniká stále naléhavější trialog. Pravda, ke konci stále nepřehlednější faktura dost těžkne, funguje už jenom na papíře. Těžko říct, co by se skladbou udělal razantní vstup nějakého nového elementu, který by zbavil poslední takty dojmu pouhé výslednice něčeho dobře narafičeného. Je zvláštní, že skladba si ponechává až do poslední chvíle melancholický podtón, ale možná je to tím, že se ucho podvědomě vrací k těm lepším místům skladby.

Při premiéře se stalo něco, na co bych rád upozornil. Na koncert zavítalo i pár mých známých z protější „Fildy“. Všechno to jsou literáti, jazykomilci - ale především lidé velmi nestylizovaní,  dost intuitivní. Ti obvykle na koncertech tohoto typu oceňují skladby spíše progresivní, vymezující se, originální, se silným narativním nábojem. Školské skladatelské formule jim nic neříkají, bombasticky rozepsaný C dur s nimi nehne a vůči různým fugám, tématům a protihlasům jsou tak nějak imunní. Pokud jeden z nich – a to zrovna ten, který by si o cokoli pozdně romantického neopřel kolo – bezprostředně po provedení překvapeně prohodil „Ty jo, nebylo to úplně blbý...“, něco na Kubičkově partituře asi bude...