Otomar Kvěch – Requiem temporalem

Lukáš Sommer 16.4.2009

Jednou z nejočekávanějších novinek letošního roku bylo monumentální Requiem temporalem Otomara Kvěcha. Nebylo divu. Autor se zejména v posledních patnácti letech omezil na několik opusů, a tak každá jeho nová premiéra přirozeně vzbudí zvědavost - především u té části publika, která sdílí jeho hudební řeč a bere ji za svou. A jak ukázala nedávná premiéra jeho písňového cyklu se silným autobiografickým podtextem, vyplatí se na jeho skladbu počkat i tomu, kdo tato východiska nesdílí. Je jisté, že autor považuje Requiem za jisté shrnutí celoživotních zkušeností, časový vznik skladby v rozmezí takřka dvaceti let potvrzuje dojem až časosběrné výpovědi. Protože se z formálního hlediska skladbě věnoval Jan Fila ve své kritice, budu se věnovat více samotné hudební náplni.

Otomar Kvěch	Requiem počíná tichou varhanní sekvencí, vrstveným souzvukem a následným vstupem sboru na tepavé prodlevě. Úvodní gradace je velmi koncentrovaná, stavebná logika je podepřena zdrženlivostí v četnosti prostředků. Při poslechu mě napadlo, že první věta Requiem obsahuje podobné atributy jako úvod písňového cyklu Crescendo. V prvních taktech je také rozehráno základní gesto díla: tonální ukotvení,
decentní terciové příbuznosti, časté návraty k centrálnímu tónu. I když právě to je tendence v Kvěchově tvorbě, kterou alespoň já považuji – v kontextu jeho dřívější hudby - za problematickou.

Vstup dechového kvinteta a dětského sboru má až giocosní charakter. I zde mi trochu vadila příliš upjatá souzvuková linka, pomalé posouvání tónového centra. Pozvolné zatemňování k mollovému tónorodu je však uděláno velmi citlivě - vstup sólisty komentuje slova sboru „Neboť dětinství a mladost marnost jest“. Dies irae vnáší do zatím vcelku střídmé faktury prvek tutti. I přes expresivnější intervalovou linku nelze sluchem obejít časté ulpívání na basové prodlevě – pro někoho výrazová opora, mě to vadilo... Agresivnější dialog sboru a orchestru ústí do prolínání všech složek a aleatorního parlanda sboru.

Následuje podle mě první slabší místo Requiem – varhanní vstup s banálním fugatem, byť se stane pouhým podkladem barytonů. Ty jsou další pomyslnou životní etapou „všecko zkusil jsem moudrostí svou...“ Vstup sólisty však větu vytrhne z epičnosti „Ne nemůže člověk všeho na světě vystihnout. Jest moudrost marnost.“  Quid sum miser, orchestr a ženský sbor považuji za souzvukově nejušlechtilejší část. Je tektonicky vynalézavá, osobitě lyrická, a přesto nese jistý prvek napětí. Souzvukově je pro Kvěcha charakteristická – postupné rozvíjení okolo centrálního tónu, zvětšená kvarta jako akcentovaná disonantní složka, sekundy v rámci modality jako harmonické tóny.  

Část O obžerství s žesťovým kvintetem a mužským sborem chápu jako jistou paralelu k „pijácké“ písni cyklu Crescendo. Zde se musím zmínit o dvou ansámblech, které byly oba umístěny pod dirigentským pultem. Dechový kvintet byl onou hudební metaforou mládí, žesťový pak jako symbolika hrubosti. Z nahrávky je rozvržení rolí dechových ansámblů jasnější, na pódiu ani fungovat nemohlo, početný instrumentář zabral takřka celé pódium a jen zorientovat se, odkud vlastně zvuky vycházejí, trvalo notnou chvíli. Věta sama bohužel občas padá do banality, některé giocosní motivy působí snad až příliš infantilně. Hudba je čím dál sžíravější, prolínání „drzých“ motivů a sborového parlanda vyústí do Kazatelova „Co má člověk z radování srdce svého?“  Návrat Dies Irae působí naléhavěji, jako první dějové vyústění. Slova o marnosti přijímají všechny složky, „marnost“ už vládne celé partituře.

Nejpůsobivěji pro mě z celého Requiem vyznělo Oro suplex - jemné, kontrolované vyhasínání dechů, melodicky nosná sóla s měkkými souzvuky orchestru, smířlivý a teplý opar sboru. Připadá mi, že právě tato část je kompozičně nejušlechtilejší, s výraznou souzvukovou stavbou. Návrat k úvodním taktům jakoby symbolizoval, že vše bylo opět zbytečné.
 
Následuje snové Ofertorium, evokující až obřadní průběh mše, která je strmě narušena další textovou vsuvkou z Kazatele - „Trpící nemají utěšitele...“. Sólové barytony jsou jakýmsi intimním hlasem, kterému oponuje dětský sbor, naléhavý dialog končí již poněkud únavným konstatováním „marnosti“. Snad proto mi vadila část Sanctus – působí sice radostně, jásavě, chybí jí ale emocionální zdůvodnění, což ve výsledku vyznívá uniformně. Následný vstup sboru pro mě byl nejslabším místem Requiem temporalem. Rozmělněná modalita trpěla absolutním nedostatkem vnitřního pnutí, vše to šlo až příliš „vítězoslavně“ a snadno ke konci. Následující fugu bych rovněž rád oželel. Jako u každé jí podobné jsou nosnější spíše vnitřní tonalizující momenty, zatímco nástupy hlavy tématu spíše zdržují. Bizardní vedlejší téma bylo asi nejhlušším místem skladby a jeho významu nebylo příliš rozumět.

O nesčetných dílech na mě působilo zprvu rozpačitě - jásavý podtón mi nesouzněl se vstupem sólisty a jeho již velmi únavného „marnost, všechno marnost“. Nicméně poslední gradační vlna spěje velmi koncentrovaně a přesvědčivě k závěrečnému chorálu nad ostinátem bicích. Poslední část Hlas z dáli je asi nejzajímavější z hlediska příběhovosti skladby. „Pouštěj chléb svůj po vodě...“ v podání sopránů, mezzosopránů a smyčcového kvarteta působilo velmi silně a zvnitřněle, jako skutečné smíření se vší tou  - pro mnohé nepochopitelnou - marností.

Nebudu se pouštět do úvah o charakteru a vůbec celého vyznění skladby v kontextu předlohy - Mše za zemřelé. Možná jsem příliš ovlivněn Schnittkeho „pravoslavným“ výkladem a neokázale prostou civilností, jež mi s duchovními texty souzní více. V Kvěchově Requiem jsem ale i přesto velmi postrádal i jinou než subjektivně drásající rovinu, která vedle duchovní předlohy – jako obsahový protipól – zkrátka nemohla obstát, notabene pokud byly z Knihy Kazatele vypreparovány pouze marné texty. Druhá věc, která mě na Requiem překvapila spíše nemile, bylo zhrubnutí Kvěchovy hudební řeči. Porovnám–li instrumentační a hlavně rytmickou nápaditost komorní a symfonické hudby ze 70. a 80. let, pořád mi jako lepší a invenčnější skladby připadají RUR, Es-dur symfonie, ale i Klavírní sonáta, Klavírní trio či Čtvrtý kvartet. Nedávný - a již zmíněný – písňový cyklus Crescendo je ale dokladem toho, že i přes jistou rezignaci na zvukomalbu a témbrovost dokáže autor napsat silné a pravdivé dílo plné emocí. Takřka hodinové Requiem taková místa obsahovala a pro ně budu i nadále Kvěchovu hudbu sledovat s nadějí.