Jiří Teml - Concerto per clavicembalo ed orchestra da camera

Lukáš Sommer 15.4.2009

Hudba Jiřího Temla se těší velké oblibě nejen mnoha interpretů, ale i nakladatelů a vydavatelů. Českou scénu rozvířila již v osmdesátých letech jeho pozoruhodná Válka s mloky, symfonická partitura barvité fúze. V poslední době se Teml představil jako typ ryze koncertantní, což potvrdilo i jeho loňské provedení Dvojkoncertu pro dva klarinety. Koncert pro cembalo, vzniklý na popud Moniky Knoblochové, byl proto očekáván s napětím.
 

Jiří Teml a Monika Knoblochová

K prvním sympatickým stránkám skladby bezesporu patří fakt, že sólový nástroj netřeba zvučit. Instrumentace je vůči cembalistovi velmi obezřetná, místy až strohá. Charakter hudby svým materiálem silně koketuje s úvodem Liturgické symfonie Arthura Honeggera. Tyto poly-harmonické funkce několika málo taktů jsou pro české skladatele dvacátého století jakýmsi hudebním totemem, koneckonců Vladimír Sommer je cituje ve druhé větě Vokální symfonie takřka doslovně a za citaci je zjevně nepovažuje. Teml tento materiál naštěstí umě kombinuje s preferencí zvětšené kvarty, což jeho skladbě zaručuje poměrně bohatý souzvukový rastr.

 

Úvod první věty tvoří dialogy cembala a tutti orchestru, cembalo nejprve exponuje Honeggerovy souzvuky v různých paralelních střetech, později je part stále exponovanější s ornamentálními prvky. Oproti sólistovi nemá orchestr nijak nosnou úlohu, jen recykluje motivy cembala. Dojem výplně ještě utvrzují některé souzvukové a rytmické banality. Hudba je však stále naléhavější, dochází k prolnutí orchestrálního a cembalového pásma a po exponované allegrové ploše orchestru následuje rozsáhlá kadence ukrývající rozmanité nástrojové efekty, paralelní sekvence, střípky úvodních motivů. I z výše řečeného prosvítá, že věta se odvíjí spíše uniformně, bez citelného vstupu samotného autora, vše je až příliš podřízeno koncertantnímu principu.

Naproti tomu druhá věta je temně lyrická s názvuky tonálních vztahů. Nejzajímavěji působí střední oddíl počínající trubkovým sólem - jemná drobnokresba v protipólu k akordové sazbě sólového nástroje působí nosněji než povinný sprint krajních vět. Meditativní část navíc do struktury vnese – zatím spíše obcházenou - souzvukovou linearitu. Tok je přerušen chorálovým prosvětlením orchestru, které působí svým diatonickým základem až překvapivě. Mám pocit, že právě toto místo je nejautentičtější hudbou celého koncertu. Cembalo charakter hudby opět stáhne k tritónové labilitě... a náhle se projeví jako nositel charakteru.

To, co se ale jeví jako nadějný příslib, podle mě utopila třetí věta, která není obsahově příliš nosná a opět hřeší na nadužívané paralelismy v orchestru. Navíc materiál díla nápadně připomíná Šostakoviče – oním dokola omílaným anagramem es-e-des-c, bez kterého by naše tradiční hudební „větev“ zřejmě zemřela hlady. Jistě, Temlův koncert má jiné přednosti, ale člověka tak napadá, kdy už nechají čeští skladatelé Leningradského klasika v klidu spočinout? Jiná věc je part cembala, který je vynalézavý, plný zajímavé stylizace. Dobře působí rytmické  a úsečné klastry, trylková sekvence s bizardními vstupy orchestrálních skupin.

Byť Temlův koncert považuji jednoznačně za jednu z těch lepších skladeb letošní přehlídky, pořád musím přemýšlet nad vývojem hudební řeči našich tradičně orientovaných autorů. Poslechneme–li si mnohé skladby ze 70. a 80. let, najdeme často velmi zajímavé a minimálně charakterní opusy. Průlomem devadesátých let však nastává útlum skladatelského cechu, často ústící doživotním mlčením - či nemastným neslaným „zjednodušením výrazových prostředků“. Naše staré dobré „zjednodušení“ - snad každá druhá programová brožura touto kouzelnou formulí vábí milovníky Verdiho árií. I Temlova řeč v porovnání s 3. symfonií zchudla, postrádá invenčnější práci s rytmem a barvou, ponechává si pnutí, stavebnost, logiku.   V nenávratnu je ale – zdá se - Temlova deviza nejcennější: nenápadné pronikání témbrových parametrů do jeho souzvukového světa – na Pražských premiérách z něj zbylo es-e-des-c, kus Honeggera a tritóny...

 

Foto Jan Fila