Hudební fórum s Wandou Dobrovskou. Český rozhlas 3 Vltava, 15. týden

Vojtěch Esterle 14.4.2009

Velmi podnětné téma Doteky hudby a rituálu bylo (jistě ne náhodou) předmětem patnáctého týdne Hudebního fóra ve velikonočním týdnu. Byl jsem skutečně zvědav, z jakého úhlu paní Dobrovská toto zadání pojme, neboť je vymezeno dosti obecně a skýtá tedy široké spektrum výkladů a pojetí.

Co si má posluchač představit pod pojmem rituální hudba? Hudba, jež slouží kultu nebo vytváření společenství mezi jejími aktéry, hudba meditativní či stimulační, tedy především hudba určená nikoli k nezúčastněnému poslechu, nýbrž k osobní účasti. Takto bych se pokusil vymezit pojem rituální nebo s rituálem související hudby. Takovou hudbu ovšem není třeba (ani možno) kritizovat a rozebírat na základě její struktury, stylu či estetických hodnot, důležitý je zde účinek na účastníky její produkce. Její funkce se tedy stěží dá zjistit z poslechu rádia, živé provádění a přímý kontakt je tu nutnou podmínkou. Přesto je jednoznačně dobrým a potřebným počinem, že z rozhlasu takovéto téma zaznělo, že se zde člověk s touto hudbou může setkat a přemýšlet nad ní.

Je ovšem škoda, že tu při tak výrazně formulovaném tématu nezaznělo více hudby jednoznačně sloužící účelu spoluvytváření či doprovodu rituálu. Bylo by zajímavé sledovat, v jakých rituálech a činnostech soudobé společnosti hraje dnes hudba významnou roli. Sama průvodkyně pořadem však podala v jednotlivých večerech několik jiných definic, co se pod „dotykem rituálu a hudby“ může skrývat. Byla to pojetí zobrazující všelijaké pohanské či přírodní kulty nebo zápas mezi rituály různých kultur, významně si tu řeklo o místo i pojetí samotného provozování či poslouchání hudby coby rituálu. Wanda Dobrovská nás tím chtěla především dovést k poslechu hudby, jež příliš často z éteru nezní. To se jí tedy podařilo, ovšem trochu na úkor věrnosti vlastnímu zadání - u některých vysílaných skladeb již jejich napojení k rituálu nebylo vůbec zřejmé. Zněly tu vesměs skladby určené nikoli k rituálnímu fungování, nýbrž ke koncertnímu provádění, používající směs různých etnických nástrojů, lidových postupů i rituálních forem, to vše je však dnes často slyšet i bez jakékoli souvislosti se svým původním - rituálním - účelem.

Pocit ne příliš jasného určení směru, kterým nás chce autorka pořadu vést, nastolila hned první vysílaná skladba - Flama flama - Ohnivé requiem od Nicholase Lense z roku 1994. Tato na první poslech poněkud odpuzující skladba se vyznačuje prvoplánovým používáním MIDI náhražek zvuku akustických hudebních nástrojů. Přiznám se, že jsem nebyl schopen se od tohoto prvotního vjemu odpoutat po celou dobu poslechu. Z osmdesátiminutové kompozice zaznělo jen několik částí, o celkové výstavbě díla zde tedy nemohu spekulovat. Skladba kombinuje vokální projevy evropské operní tradice s blíže neurčeným lidovým zpěvním stylem. Jejich funkce však není jasně vymezena a ani celkový účel není nijak pořádně specifikován. Účinek repetitivní výstavby díla spadá v tomto případě bohužel spíše do oblasti hip-hopu, než do rituální hudby.

Nicholas Lens

Vlastislav Matoušek

Naproti tomuto nešťastnému začátku bych chtěl postavit v úterý zazněvší skladbu českého autora Vlastislava Matouška V kruhu. Zde je skladatelem zcela jasně určen rituální účel provozování, spočívající v obřadném obcházení libovolného počtu interpretů uvnitř kruhu rozložených notových záznamů jednotlivých melodických frází. Skladba musí jistě při živém provedení působit velice silně. V rozhlasové formě mne však na ní zaujaly poněkud jiné aspekty.

Nahrávka byla realizována samotným autorem jako dvojhlas dvakrát přes sebe nahrané (Matouškovy oblíbené) japonské flétny Shakuhachi. Nejvíce na mne pak zapůsobila iluze „rozdvojování interpretovy totožnosti“, způsobená shodným zvukovým provedením obou partů (chvílemi se sjednocujících do jediné melodie), které by při živé produkci nebylo možné, dostáváme se zde tedy od rituálního působení spíše do oblasti elektroakustické hudby, což zřejmě není skladatelovým záměrem.

Oratorium Voices of Light (meditace o životě a osobnosti Jany z Arku) od Richarda Einhorna (podle němého filmu K. Dreyera) se též snaží působit samo v sobě rituálně. Velmi příjemným prvkem je tu nápadité užití zvuku historických Viol da gamba, symbolický význam má přinášet zvuk zvonu z Johančina rodného města. Autor též používá záměrné neurčitosti. (Johanku zpívá soprán i alt dohromady, protože nevíme, jaký byl její opravdový hlas.) To je ale trochu málo. Účinky této skladby zhudebňující latinské texty mi (ač je zaměřena jiným směrem) připomínají „středověké“ kantáty Carla Orffa a jeho snahy o hudební připodobnění středověku, coby věku rituálu, pohanství a strhujících hudebních orgií. Skladba rovněž nemohla zaznít celá.

Richard Einhorn

Další skladbou, z níž zazněla jen část (a zde mi to bylo opravdu líto), bylo meditativní dílo Michaela Gordona Trance. Hudba založená na elektronické prodlevě vyplňující poměrně široké zvukové spektrum, z níž vystupují útržky rituálních zpěvů nejrůznějších světových kultur, působí skutečně značně uhrančivě. Slyšeli jsme z ní poměrně dlouhou část začátku a pak závěrečné čtyři minuty. Už tento průřez skladbou přesvědčivě ukazuje velmi dobrou (ač jednoduchou) výstavbu do stále narůstající gradace. Velmi rád bych tuto skladbu slyšel ještě jednou celou.

John Cage

Litany for the Whale Johna Cage lze považovat za klasickou skladbu soudobé hudby a je velmi působivá. V rámci tohoto pořadu se mi stala (paradoxně) symbolem evropské hudební tradice a jejího převrácení funkcí, kde hudba rezignuje na službu nadřízenému rituálu a tvoří si rituál sama v sobě, její smysl spočívá v skladbě samé, v jejím provozování a poslouchání. Poslech takové hudby se pak sám o sobě může stát rituálem. Tímto způsobem se pak ale může stát rituálem prakticky cokoli, od Vivaldiho po ťukání do ústředního topení. Tedy ne hudba působící v rituálu, nýbrž rituál v rámci hudební provozovací tradice.

V rámci programu zazněla také slavná minimalistická skladba Steva Reicha Piano Phase. Souvislost tohoto díla s jakýmkoli rituálem mi poněkud unikla. To však nic nezmenšuje na její veliké kvalitě a účinnosti.  Za minimalismus bylo označeno i dílo Tima Bradyho Unison Rituals pro saxofonové kvarteto. Nejvýraznějšími rysy skladby jsou dobré barevné využití jednotlivých členů saxofonové rodiny, pohybová i barevná rozmanitost, tektonika založená na kontrastech, což nejsou vskutku minimalistické ctnosti. Saxofonový zvuk se zde sice nevymaňuje ze stále převládajícího předsudku, že jde o nástroje jazzové, ale vůbec to nevadí, celek skladby je dostává daleko nad žánrové škatulky. 

Bronius Kutavičius

Skutečně podařeným vrcholem týdenního cyklu se stal páteční večer. Slyšeli jsme dvě pozoruhodné skladby severských autorů. První z nich byla kompozice litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse Poslední pohanské obřady - komorní oratorium, které by se snad dalo označit za programní. Jeho obsazení je úsporné, ale velice působivé - 4 lesní rohy, varhany, soprán a smíšený sbor. Najdou se zde skutečně velmi dobré a nosné hudební nápady - například z alikvótního akordu, pulsujícího v pěveckém sboru nenápadně vystupující varhanní figurace. Dobrá formulace názvu (či programu) pomáhá dobré orientaci v hudebním proudu, který je velmi hodnotný i v absolutní - čistě hudební rovině, mohl by tedy takto před námi stát i bez rituálního určení, nicméně tato specifikace posluchači

otevírá daleko přímější cestu k porozumění. Propojení pohanských rituálů s varhanami, coby nástrojem bytostně spojeným s kultem křesťanským, je udivující ale velmi působivé (v závěru je použit i motiv klasické varhanní chorální harmonizace - možná coby symbol nastupujícího a dosti „válcujícího“ křesťanství).

 

Druhým severským autorem je Estonec Veljo Tormis a závěrečnou ukázkou celého týdne se stal jeho Biskup a pohan pro pěvecký sbor. Skladba, znázorňující boj biskupa, který je hudebně ztělesněn citátem Gregoriánského chorálu, následně poraženého pohanským sedlákem, jenž je provázen citátem Finské lidové písně. Tyto dva hudební světy se do sebe postupně zaplétají, až převládne pohanský prvek. Dramaturgie tohoto posledního pořadu mne jednoznačně přesvědčila - obě skladby konfrontovaly křesťanský kult s pohanstvím, každá však jiným způsobem, s jiným výsledkem. Obě díla mne navíc, každé samo za sebe, velmi zaujala.

Veljo Tormis