Básně Míly Koubové

 13.4.2009

 

Stožáry

Kdysi ses mi vzpříčil v žití,
ty, elektrický stožár
v hrdle Krotkých hor.

Sražena na záda,
držela jsem mraky pohledem
na dlouhou chvíli,
jako bych věděla, kam vede bázeň:

Od úžasu úžas drnčí v síti…

 

Sonátou tříská
o kašnu faun.

Svíjím se ve strunách
večerních nástrojů,

adagio, allegro,
adagio, adagio,

za mnou vlaje řeka,
za mnou trne park,

ruku
se smyčcem zvedáš

a
moll.

 

Zátiší

Za cípek visí
ve vzduchu déšť
a spodem táhnou vůně

oblé jak skleněný džbán,

v něm stonky šeříků,
zkříženy
pijící…

Ústa jsou půvabný řez
dřímotou zátiší.

 

U cesty bodláčí

Pak pukne prázdno,
pichlavý plod,

po mně se přežene vítr
jak po žitném poli,
jak po zrnu prach.

V řádcích se úhledně nahýbám,
tys zvětralá zem.

 

Na plátně bílém červený strom

Až náhle ze sněhu
vyroste tahem červený strom
– na tebe čekám,

až kolem jak liška
lehký vzdech větru
po cestě proběhne,

až bude se
v obraze půlit
– na tebe čekám

a navzdory všem
na plátně se zjeví
masajský tanečník
(svou první kravatu váže si syn)

– na tebe čekám,
až budeš půlit.
Červený strom.

 

Proti hroznému moři

Od zpráv mě to táhne k dokumentu, silně.
Totiž: soupeř hokejistu zranil,
bruslí mu přesekl šlachu a já spolu s ním
cítím uvolnění kotevního lana. Strašné.
Bolest rychle stoupá,
zatímco ve spodním plánu admirál Dönitz
posílá smečku svých ponorek na anglickou korvetu,
všechno v mých podvědomých vodách vybuchuje,
admirál Dönitz nechtěl asi hrát
proti hroznému moři, proti hroznému moři, proti hroznému moři,
nad nímž brusle svítí, zatímco
dole se trhá černobílý film.
Nebudu dnes spát.

 

Míla Koubová žije, pracuje a tvoří v malém městě pod Krušnými horami. Příležitostně píše poezii, přispívá také do internetového deníku Neviditelný pes svými fejetony, črtami, upoutávkami, recenzemi a krátkými lingvistickými pojednáními o americkém slangu. Své příspěvky publikuje rovněž na serveru Totem.