Jaroslav Krček – Ve stínu kříže. Komorní opera o dvou dějstvích a sedmi obrazech na libreto Josefa Novotného pro sólisty a komorní orchestr

Lukáš Sommer 12.4.2009

 

Dopolední matiné 15. března nás přeneslo do roku 1620, doby upevnění neosvíceného habsbursko-římského absolutismu. Vyslechli jsme koncertní provedení historické opery Jaroslava Krčka. Ústředními postavami jevištně koncipovaného dramatu jsou čtyři vězni – evangelíci a jedna žena. Hlavním prostorem děje se stává mučírna. Pomyslné církevní inkvizitory představují Žalářník, Provinciál řádu, doktor a v závěru Vilém Morlamini – jakýsi představitel a skutečný vyslanec dnešní totalitní moci. K akci zpěváků je přidán jakýsi komentující element, dokreslující dobové reálie v podobě recitátora.

Velkou devizou díla je jeho naprostá přehlednost a dějový spád. Celkový tvar je přehledně členěn na jednotlivé obrazy dělené mezihrami, rozdělení rolí je citlivé – každá z postav symbolizuje určitý nadčasový charakter. Nejtragičtějším osudem je jednoznačně dívka Orosie, která je již od počátku Žalářníkem manipulována, mučena a nakonec spolu s ostatními odsouzena k upálení.

Jaroslav Krček

Po příjemně archaizující předehře následuje úvodní předscéna, která má charakter jakéhosi novinového článku – a přiznávám, pro mě byla z hlediska příběhu asi nejsugestivnější. V ní se dovídáme o novém právním uspořádání vůči nekatolíkům. Jde v podstatě o řízenou šikanu, ne nepodobnou Říšským zákonům kolem roku 1945 na území Protektorátu Čechy a Morava. Kdo někdy zavadil o vyhlášky té doby, pochopí naplno hrůzu totalitní moci. Odebírání řidičských průkazů, zákaz účastnit se kulturních akcí, zákaz zhudebnění židovského textu pod pohrůžkou vězení – to vše symbolizuje historická paralela v podobě hromadného rušení poslední vůle nekatolíků či zavírání jejich obchodů.

Řízené vyhladovění v podobě přídělu potravin – zákaz ošetřování nekatolíků v nemocnicích. Obojí jde ruku v ruce a je dobře, že salvě obnažené krutosti textu hudba nepřekáží. Jen škoda, že byl protokolární text recitátorem Alfredem Strejčkem deklamován příliš afektovaně, snad by obnaženost fakt vyšla lépe bez přehrávání.

 

První obraz opery představuje tři mužské vězně a Provinciála řádu ve věznici. Muži vystupují nezlomně, vyčítají církvi podivné praktiky, odpustky, nečinnost v době válek. Je rovněž rozehráno hlavní gesto opery, tedy recitativní deklamace textu. Oproti němu probíhá hudba v jakémsi civilním biorytmu. Vychýlí–li se k expresi, pak především v důsledku dramatičtější textové složky, což je naštěstí zřetelně formulovaný princip. Velkou devizou opery je rovněž čistá a kultivovaná souzvuková vertikála. Její podstata je polytonální, velmi citlivě oscilující na pomezí konsonance. V tomto ohledu podle mě došel Jaroslav Krček k jistému stádiu suverenity, přesně dokáže vystihnout povahu hudebního materiálu vůči slovu, kterou dokáže modulovat velmi sugestivně, neznatelně. Razantní vstupy jsou redukovány do giocosních motivů, jež se však rychle zanoří do opětovné modální mlhy, která zpěvákům slouží jako imaginární pozadí.

Emotivním vrcholem je především třetí obraz, jenž je scénou Žalářníka a Orosie. Dívka je trestána důtkami a nakonec omdlí. Přiznám se, že tuto scénu považuji za mírnou slabinu opery. Její dramatičnost není dostatečná. Na druhou stranu hudba nepůsobí popisně, byť stále stejné spektrum zvuků a stylizace orchestru počíná ucho nebavit. Samotná deklamace textu je velmi vzrušená, zvláště ataky Žalářníka se občas mění v křik. Jevištně bych tento výjev asi „nepřekousl“, některé vjemy zkrátka šokují až moc a i proto zde stojí Krčkova osobnost spíše v ústraní.

Velmi silným momentem je vyústění opery. Vězni se duchovně propojí a čelí všem útrapám společně – zpěvem. Sugestivně působí naprosté vykolejení Žalářníka, který na takový druh odporu nebyl připraven a je evidentně v koncích. Jsem člověk jako vy... Tak mějte slitování... kam musí člověk dojít?... Aby našel... Co vlastně? Silně rovněž působí monolog umírajícího Slavoje, jemuž se v poslední chvíli vyjeví iluzorní scéna: Potom vzala nádherný prsten ze své ruky, podala jej dítěti... Vše končí smířením se smrtí.

Byť jsem byl k této skladbě původně skeptický - a bál se nemístné megalomanie, která je v našich končinách oblíbeným artiklem „duchovní“ hudby – byl jsem nejen překvapen, ale přiznám, i stržen. Řeč díla je naprosto koncizní, čitelná, až narativně epická, prostá od neurvalého přimíchávání podivných sofistikovaností. Zkrátka upřímně míněné, historii aktualizující dílo, plně sumarizující autorův rukopis.

I proto mě udivil komentář v programové brožuře, kde se dozvídáme, že Jaroslava Krčka nelze jen tak zařadit do některé z přihrádek podle stylové orientace, opatřit jej nálepkou tradicionalista či experimentátor. Lze. Nejen jeho opera je tradicionalistická se vším všudy – rytmem, harmonií, tvarem, stylizací. Netřeba tedy mlžit, syntetického na Krčkově hudbě mnoho nenajdeme, vše jsou to lety ověřená skladatelská řešení, která zkrátka po generace fungují. Ta přidaná hodnota není ani v novém kontextu, ani ve vynalézavosti prostředků. Spíše v nevyhledávání „něčeho“, co by onu tradiční (mnohdy nepůvodní) kostru přikrášlilo. I proto je jazyk díla jaksi smířený sám se sebou, zvnitřnělý a tím do jisté míry originální. 

Foto Jan Fila