Ctirad Kohoutek - Vzývání prazdrojů. Symfonická věta pro orchestr

Lukáš Sommer 11.4.2009

 

Zahajovací koncert Pražských premiér 2009 skýtal hned dvě světové novinky, z nichž druhá patřila skladateli Ctiradu Kohoutkovi. Hned na úvod překvapila hojně zastoupená baterie bicích, ověnčená drobnými perkusivními instrumenty, což pokaždé slibuje – když už nic jiného – drobnokresbu. Velký orchestrální aparát byl ještě rozšířen o klavír, jenž měl ve skladbě funkci témbrovou, ale především rytmickou - potud holá fakta. Ke skladbě samotné jsem hned od prvních tónu zaujal spíše kritický postoj, který v průběhu hudby sílil. Pokusím se popsat proč.

 

Ctirad Kohoutek po premiéře

Koncepce jako taková trpí naprosto nekritickým kvantem tematického materiálu, který prostě dvanáctiminutová plocha nemůže unést. Dobrá polovina skladby je vlastně jednou velkou expozicí, ve které spolu válčí desítky bloků, motivů, protihlasů. Ta méně náročná část díla pak skýtá sólové vstupy, jejichž jednohlasá linka však také nijak koncízně nezní. Na vině je všudypřítomná snaha o co nejkomplexnější souzvukový rastr kompozice.

Jako by bylo neuvěřitelným prohřeškem na čas zacílit k jasně čitelnému souzvuku, který není v ten moment  špiněn – nejlépe v polyrytmu tři ku pěti. Přitom dnešní trend se v něčem podobá tomu v gastronomii. I tam jsou preferována jasná, čitelná jídla z jednoduchých a svěžích surovin, kde je umění kuchaře v neotřelém obohacení přírodní chuti. Mám pocit, že ti nejlepší autoři dnes směřují k simplifikaci, oproštění konsonance či disonance (či jakéhokoli principu vůbec) k latentní přítomnosti.

Nic takového v Kohoutkově partituře sice nehledám, a tak když se přenesu přes nelehkou hudební hrazdu v podobě poly-poly-pásmové skladby, naleznu zajímavý půdorys.  Osou skladby jsou tři quasi-renesanční vstupy žesťové sekce, tedy oné metafory „prazdrojů“. Z nich je nejpřesvědčivější ten druhý, který se dočká velmi účinné fúze s allegrově témbrovou plochou. Úvodní vstup působí jaksi osamoceně, obklopen masou událostí bez zřetelného zacílení. Snad kvůli nim tato koncepce postupně přestává být odrazem hudební reality. Plošky konkurují jedna druhé, a když už to vypadá, že se ten dort převrhne, zarazí to nějaká ta rána v bicí sekci.
Zřejmě nejinvenčněji působí gradace v části Allegro danzante, byť je její začátek až nemístně infantilní. Na jejím konci však čeká cosi, co u jinak ještě stále nápadité skladby vybočí kamsi k nekritičnosti. Do vřavy orchestru počne pronikat zvuk na způsob syntetických glissand. Do podvědomí se dere reklama z devadesátých let – zvuk syntetických ptáčků. Cožpak o to, použil je i Respighi v Římských piniích, nicméně jen jako ilustrační ševel. Kohoutek je však užívá na způsob agresivního bicího nástroje, v té největší vřavě a poté v bizardním dialogu s žesťovým chorálem.  
Okolí toho všeho kvačí na způsob Milhaudovy allegrové věty s nějakou tou sčítací rytmizací, jako střiženou z učebnice Montáž izolovaných prvků. Aby bylo jasno, Ištvanovu učebnici považuju za snad nejlepší hudebně teoretické dílo, ale jen pokud je do jeho systémů vneseno více invenční - a nepřenosné - kombinatoriky. V partituře Ctirada Kohoutka to ale končí právě systémy, řada oněch vynalézavostí vypadá sofistikovaně, umně, ale znějící výsledek zní strnule, akademicky. Problém je také v naprosté absenci vjemu napětí a uvolnění, stav klidu je vypuzen ze zorného pole.

Rozložím–li si nechtěný kaleidoskop s názvem Vzývání prazdrojů na drobné dílky, leccos zaujme. Například hezká instrumentační řešení a jim lahodící úprava souzvuků. Ještě než se ale mohu zaradovat a stihnu vůbec dobrý nápad zaregistrovat, jsou tu tři další, znějící synchronně. Docela rád bych hovořil s autorem, abych mohl svůj postoj ke skladbě přehodnotit, možná v té salvě nejsem zatím schopen onen záměr najít. I to ale něco vypovídá o skladbě, které se dopodrobna a s partiturou může věnovat pouze recenzent.  

 

 

Foto Zdeněk Chrapek