Církevní skladatel a jeho „lichoprdy“

Radek Rejšek 10.4.2009

Jako rozhlasovému redaktorovi po jistou dobu přebírajícímu snímky z  tzv. Mezinárodní hudební výměny EBU mi pod rukama prošla díla s názvy Duhový orgasmus (jestli tvůrce díla prožívá orgasmy způsobem, jakým vypovídá jeho hudba, pak jej upřímně lituji), Od obyčejného smutku k zvracení, Rej žlutých a zelených trpaslíků, Muchomůrka přejetá formulí 1, Tříštivá zlomenina spodiny lebeční a mnoho dalších podobných.

Všechny zmíněné skladby mají jedno společné – jsou neskutečně dlouhé a zoufale nudné a pokud snad přeci jen něčím zaujmou, pak to jsou vesměs krátké zvukově zajímavé plochy (skutečně zajímavé), které však stejně jako se zjeví a potěší, vyšumí bez jakéhokoliv smysluplného kompozičního využití do ztracena (a tudíž vlastně zklamou). Nechci na této platformě vůbec nic hodnotit, protože vím, že někteří diskutující přispěvovatelé jsou na jakékoliv názory nás – totalitou „odkecaných“ a tonalitou „zmasírovaných“ padesátníků - výsostně alergičtí a ve svých, někdy až příliš namyšlených a sebevědomých příspěvcích jen dokazují, že s nimi opravdu není vůbec o čem diskutovat. Proto zdůrazňuji, že zde diskutovat nechci a nehodlám – mám své názory, které vzhledem ke svému věku už sotva změním, nikomu je však nebudu vnucovat a osud svého veškerého odkazu (tedy i skladatelského) plně poroučím Pánu a odmítám řešit, jestli po něm někdy někdo štěkne nebo neštěkne. 

 

Radek Rejšek

Myslím však, že pro každého skladatele je velikou výhodou, když se mu podaří zajistit si alespoň omezený, leč stálý okruh odběratelů produkce. Černotou zející almara či dno kufru plnícího se němým papírem, byť pomalovaným nějakými kuličkami, zřejmě nebude tou pravou motivací k tvorbě. Asi jako liduprázdný kostel jistě není pro kněze dostatečnou motivací k tomu, aby si na nedělní bohoslužbu, kterou navštíví tři bábinky mezi osmdesátkou a smrtí, chystal ohnivé kázání reflektující aktuální problémy doby. K zajištění žádoucího okruhu odběratelů produkce je ovšem nutné, aby tito (i potenciální) odběratelé měli o výsledky skladatelovy práce zájem. Jak toho dosáhnout? Odpovězte si sami.  Někdo tomu říká třeba „podbízivost“, jiný to může nazývat „pozitivní reakcí na estetickou adaptabilitu posluchačů“, další třeba zas „dialogem estetických potenciálů tvůrce a konzumenta“, poslední pak třeba i „estetickou promiskuitou“.

 

Podbízivost pak ovšem může fungovat oběma hlavními směry – jak směrem ke konzervativcům, tak k příznivcům „novátorství“. Ano, mohu na přehlídce nové tvorby posluchačům zamotat hlavu akustickými hodnotami strukturovanými podle jakéhosi, byť třeba zdánlivého, systému a nechat je „v rejži“, přičemž se zlomyslně bavit nad tím, jak se dotyční snaží „fundovaně“ dopracovat k jádru věci. Tohle už jsem totiž zažil na seminářích skladatelského oddělení konzervatoře i na katedrách AMU a JAMU a je zajímavé, že „tvůrčí filozofie“ takto tvořících skladatelů se prakticky pokaždé provalila. Tento druh podbízivosti považuji za obzvláště podlý a společensky nebezpečný a kdyby existoval cech skladatelů, přimlouval bych se v těchto případech za vyloučení dotyčného.   
Jak jsem předeslal, nehodlám zde diskutovat a posunu se blíže k významu nadpisu mého příspěvku. V současné době se totiž považuji především za církevního skladatele, protože právě v těchto strukturách jsem našel doslova strategické odbytiště své skladatelské produkce. Můžete to klidně nazvat novodobým „konjukturalismem“, já se neurazím. Mé svědomí uklidňuje fakt, že v době totality jsem byl ještě příliš mladý na to, abych svou tvorbou mezi skutečné konjunkturalisty dokázal proniknout. Jenže kdo tehdy doopravdy byl či nebyl skutečným konjunkturalistou?! Každý, kdo měl v padesátých až osmdesátých letech nějaký oficiálně oceněný úspěch? No to snad ne!! To by nám sem spadali i takoví pánové, jako byli Hanuš, Eben, Kabeláč, Mácha, Slavický a další (byť se s režimem rozešli, přesto v určitých obdobích se jejich práce jakéhosi, třeba dílčího ocenění dočkala).

Dobrá, dnes mě klidně můžete prohlásit za konjunkturalistu, který svůj úspěch staví na podbízivosti vůči církvi. Omluvou mého svědomí je, že to myslím vážně a upřímně. Mými „strategickými“ partnery jsou ředitelé kůrů někdy i dosti významných kostelů, kteří dobře vědí, že vývoj hudby neskončil v 18. století, ale stejně dobře vědí, že kostelnímu lidu je třeba novější hudbu ordinovat v rozumných dávkách. Odpovídající a přiměřený rozum se pak očekává i od skladatele, který chce na této platformě alespoň trochu obstát (musí být přiměřeně „podbízivý“ nebo přiměřeně „pozitivně reagovat na estetickou adaptabilitu posluchačů, ale i interpretů“). A tak moje tvorba zaznívá kromě pražské Lorety ještě třeba na Svaté Hoře u Příbrami, ale též v katedrále v Kolíně nad Rýnem, v bazilice opatství ve Weingartenu, ve Westerkerku v Amsterodamu a mé skladby pro zvonohry zaznívají již z nejedné věže v Holandsku a Belgii. Nestěžuji si – objednávky se hrnou a já jako skladatel přestávám stíhat – co víc si přát?

A nyní se konečně dostávám k těm „lichoprdům“. Ono to souvisí s tím, co někdo nazývá podbízivostí, jiný třeba přiměřeným rozumem. Jestliže cokoliv napíšu pro konkrétní a vyhraněný soubor, musím vždy počítat s jeho interpretačními možnostmi a s jeho chutí (či naopak nechutí) moji věc nacvičit a provést. A když chci do praxe zavádět atributy novější hudby tam, kde na to ještě nejsou zvyklí, musím to dělat rozumně. Již před delším časem jsem pro jeden nejmenovaný chrámový sbor napsal krátkou věc, která byla podle mého názoru velmi lehká, ale měla jednu nevýhodu – byla v sedmičtvrťovém taktu. Nedovedete si představit, co to bylo za problém! Atmosféra na zkoušce by se dala krájet a korunu všemu nasadil jeden zpěvák z basu – povoláním sborový zpěvák opery, takže profesionální hudebník, žádný amatér. Po několika nezdařených pokusech o nástup v pravou chvíli neudržel na uzdě své emoce a zařval na mě: Hele mladej, strč si tyhle svý lichoprdy někam, já tohle odmítám počítat! Pak mi vysvětlil, že pořádná hudba je buď na tři, nebo na čtyři a že soudobá hudba není ničím jiným než vzpourou méněcenných. No, a konečně jsme u významu nadpisu mého příspěvku.

Dodám, že emotivní výlev onoho sborového zpěváka mě mrzel, ale svým způsobem byl pro mě poučením. Nikoliv v tom smyslu, že od té doby píšu všechno na tři nebo čtyři, ale že se snažím vcítit se do role hudebníka, pro něhož danou věc píšu. Nyní jsem dokončil Janovy pašije pro chrámový sbor baziliky na Svaté Hoře. Použil jsem tam postupy v clusterech. Sám dobře vím, jak obtížné je ve sboru intonovat se sousedním hlasem v paralelních malých sekundách, takže jsem každý hlas vedl v - pro zpěváky přijatelné - melodické linii tak, aby výsledkem sice byly clustery, ale aby se to zároveň dobře zpívalo. Dá to přemýšlení, ale jde to (a musím říci, že velmi dobře a že sbor tento způsob celkem vděčně akceptuje – jako by i tyto konzervativní zpěváky už postupně omrzelo poslouchat jen kvintakordy a jejich obraty). Je tohle podbízivost? Pro někoho možná ano, ale mně to nevadí.

A na úplný konec ještě něco k té tolik zmiňované a v některých příspěvcích skloňované toleranci: V posledních letech zjišťuji, jak pravdivé je tvrzení, že pokud já sám chci žít, musím pak stejně dobře nechat žít ty kolem. Bohužel, i já jsem ve svém životě tuhle krásnou a objektivně fungující pravdu několikrát porušil a dodnes pociťuji výčitky svědomí. V mladické euforii po listopadovém převratu v roce 1989 jsem udělal několik věcí, které bych dnes už rozhodně neudělal. Přínos to však mělo v tom, že někteří z těch, za které bych tehdy dal ruku do ohně, mě životním způsobem zklamali a naopak někteří z těch, kteří mi skoro nestáli za odpověď na pozdrav, se s odstupem času zařadili mezi ty, o jejichž lidských kvalitách už nikdy nebudu ani v nejmenším pochybovat. Takové věci se však v životě stávají.

Je ale příznačné a zároveň poněkud smutné, že schopnost skutečné tolerance je dána až těm, kdo mají už jistou část života za sebou. Určitou omluvou může být snad to, že tolerance není lehká věc a že i toleranci se člověk musí naučit, zvláště pak jejím projevům. Někdo si o sobě může myslet, kdoví jak není tolerantní, ale přitom se navenek chová jako slon v porcelánu. Budiž toto konstatování z mé strany adresováno pisatelům některých polemických příspěvků.