Totalita a alternativa (poznámky o stavu soudobé hudby v Česku)

Hanuš Bartoň 8.4.2009

Skládám a hraji hudbu. To přináší dvojí zkušenost. Kromě toho moje uši a hlava hodnotí, co slyším, i když je k tomu nenutím. Je to v jejich povaze. To je další zkušenost. Takže vlastně sedím na třech židlích. To se promítá do stále se zvětšujícího pocitu nejistoty o smyslu snažení v disciplínách, kterým se věnuji. Jenomže nic jiného neumím. Tak u toho hraní a psaní asi budu muset zůstat a spíše se pokusit odpovědět si na ty pro mě nejpalčivější otázky.

Jsou to asi tyto: Subjektivní je ta o míře talentu a dosažených výsledcích. Je ale nezodpověditelná. A je to dobře. Kdysi mi jeden pan profesor na konzervatoři řekl větu, která ji řeší jaksi obecně, dodnes si myslím, že je to řešení nejlepší. Řekl něco v tom smyslu, že "Kdo se chce stát nejlepším skladatelem z Prahy 6, bude jen podprůměrný. Kdo se cítí na nového Beethovena, možná se stane nejlepším skladatelem z Prahy 6." 

Ještě jedna subjektivní - týká se toho zlobivého ucha: jak to, že se tomu uchu řada z uznávaných veličin současné hudby nechce líbit, i když by měla? Jsou to přece festivalovým děním prověřené autority! Snad ty uši vychovám následujícími úvahami.

Co mě ale zaměstnává více, jsou problémy, které se jako problémy ani nejeví, protože každodenní praxe na ně odpovídá řadou spontánních reakcí lidí pohybujících se v našem snad trochu příliš exkluzivním prostředí. Jednou z nejzajímavějších otázek je ta o postavení české hudby v mezinárodním srovnání. To srovnání není pro naši tvorbu pozitivní. Na tom by se shodli asi téměř všichni, kteří měli možnost nahlédnout do programů mezinárodních festivalů soudobé hudby. Tam se totiž česká hudba vyskytuje jen výjimečně. Je to v ostrém kontrastu s postavením naší "klasiky", která si své místo v tradičním světovém repertoáru vážné hudby již zajistila a spíše posiluje. Proč se naše soudobá tvorba neuchytila? Jsou tu dvě vysvětlení. Vzájemně si odporují a navíc ani jedno z nich vlastně není skutečným vysvětlením:

Hanuš Bartoň

 

Dialog: (můj komentář kurzívou)

	Tak praví autoři a kritikové orientovaní "světově"		Tak praví autoři orientovaní "tuzemsky"
	Po nadějných kontaktech z období První republiky za vlády komunistů česká hudba ztratila kontakt s děním ve světě a ustrnula (až na výjimky) na vývojovém stupni předválečné neoklasicistní větve 20. století. Pravdivé tvrzení nepostihující ale všechny skutečné důvody, ani podstatné výjimky. Nebere v úvahu řadu děl, která jsou skutečně svébytná, originální, přestože nemají přímou návaznost na dění na Západě.		Nová hudba a na ni navazující vývojová větev vyhnala posluchače ze sálů nebo alespoň způsobila odluku "klasické" hudby od soudobé. Částečně pravdivé. Nevypovídá to ale o příčinách vzniku "Nové hudby" a pomíjí, že některá tato díla již také získala (podmíněný) statut "klasiky".
	Je třeba zachytit a dohnat současné vývojové trendy, zejména ty, pocházející z důležitých (západních) kulturních center. Kdo je o tom přesvědčen,  ať se o to snaží. Tato otázka je ale spíše podružná. Je třeba si uvědomit, že i za totality byl přísun aktuálních informací mnohonásobně silnější - díky informační technice než třeba v 18. století. Tehdy ovšem česká hudba nic "dohánět" nemusela.		Nebudeme navazovat na něco, co už je stejně v "postmoderní" době překonáno. Na tom něco je. Naše historická zkušenost je přece jen jiná. Je zde ale otázka, jestli v mnoha případech nejde spíše o pohodlnost a neochotu otevřít se novým (nepohodlným) podnětům.
	Česká hudba je na světových pódiích opomíjena do značné míry právem. Čeští skladatelé totiž nepřinesli v druhé polovině 20. století žádný zásadní objev. Česká hudba je stylově a esteticky málo vyhraněná, a proto nemá mnoho co nabídnout. Měřeno kritérii festivalového provozu soudobé hudby pravdivé. Žádný český autor nepřišel s radikálně novým konceptem tvorby. (Snad s nečetnými výjimkami - např. Miroslava Ištvana, který je ovšem v zahraničí rovněž téměř neznámý). Nemáme žádného českého Cage. Ale je ono prostředí zasvěcených vyznavačů té „progresivní“ soudobé hudby kompetentním arbitrem? Ze zkušenosti vím, že vyznavači „dohánění“ světového vývoje jsou až na vzácné  výjimky naprosto netolerantní vůči jiným názorům. Občas mám pocit až jakési nadutosti. Kdoví, jestli tím někdy nezastírají vlastní nejistotu?		Česká hudba po válce přinesla mnoho velmi kvalitních skladeb. Vývoj se ale u nás ubíral jiným směrem než na Západě. Důvod, proč tato díla nejsou více uváděna v programech koncertů, je především v malé podpoře soudobé hudby ze strany státu a nadací. Naše tvorba přitom neodmýšlí od receptivních možností posluchačů. Měla by mít tedy větší naději na zdomácnění v repertoáru. Mnoho nejasností. Podpora soudobé hudby je u nás jistě slabá; jak by ale měla konkrétně vypadat? Jaké jsou ty receptivní možnosti posluchačů? A proč se proklamované  přednosti domácí tvorby neprojevily zvýšeným zájmem? Jaká byla povaha toho jiného směru vývoje? Jak to, že alespoň určitý typ publika velmi vstřícně přijímá právě ony experimenty, zatím co „umírněná moderna“ nechává tyto lidi zcela chladnými? Případy netolerance k jiným estetickým náhledům jsou ze strany „tradicionalistů“ rovněž časté, ale většinou nebývají tak sebevědomé a agresivní.
	A tak dále. Bez komentáře.		A tak dále. Bez komentáře.

Ty dvě skupiny se stejně nikdy nedohodnou, hledám proto jiné vysvětlení - "třetí cestu".

 

Hudba a totalita - totalita v hudbě (monolog)

V rámci "Třídení plus" 1999 proběhla v prostorách AMU přednáška na téma hudba a totalita. Byla zajímavá a poučná. Byla ale zaměřena zcela faktograficky. Trochu jsem postrádal propojení otázek politiky a estetiky tvorby. Na přednášku jsem šel především s úmyslem načerpat informace k potvrzení nebo k vyvrácení jednoho svého podezření. Ty jsem bohužel nenačerpal.

Trochu politiky
V téměř všech úvahách na téma totality jsem narazil a podobný koncept: Totalita (myšleno jako stav veřejného života) je charakteristická pro země jí postižené. Je to buďto totalita komunistického nebo fašistického typu. Je to také něco trochu jiného než obyčejná diktatura. Zbytek světa se totalitě úspěšně vyhnul a zůstal svobodný (lidská práva, svobodné podnikání a pod.). Jenomže tento výklad mi připadá velmi schématický a pravdě nepodobný. Ve skutečnosti si myslím, že to byl (a částečně ještě je), v určitém širším smyslu, spíše stav celé euro-americké kulturní zóny. V některých oblastech nemoc propukla naplno, v jiných působila latentně. U nás to bylo naplno. Ti starší to poznali v "tvrdé" podobě padesátých a sedmdesátých let, my mladší v černohumorné a estetice Švejka podobné formě let osmdesátých. Pod vlivem domácího dusna se nelze divit, že jsme se potřebovali k něčemu pozitivnímu upnout. Co jiného se nabízelo než totalitou "nezasažený" Západ? Co jsme my méně prozíraví netušili, byla ona latentní forma nemoci.

Moje hypotéza tedy spočívá v tom, že totalita v širším smyslu není jen ten nepříjemný politický (ne)řád, ale určitý způsob uvažování a společenského klimatu. Je to už v názvu: "totálně" - tedy "zcela". Nespokojíme se se souvislým vývojem, do kterého aktivně zasahujeme, aniž by bylo cílem jeho kontinuitu přetrhnout. Naopak chceme vývoj znovu založit na totálně nových základech. V politice jsme už poučeni: nový řád se nikdy nedostavil. Ale dlouhou dobu se mnozí domnívali, že už skoro ano. Dnes se ví, že pokusy o nové základy skončily válkou, stagnací, mravní dezorientací a rozkladem. Zajímavé je, že co se týče umění, obecné mínění praví něco jiného. Zde je radikalismus považován stále za normu. Hudba je neustále znovu "zakládána", aby v zápětí jiný radikální konceptualista přišel s "alternativou". Následují alternativy k alternativám a tak dále. Tato převládající ideologie dnešní tvorby patří k těm věcem, kterým říkám "podivné samozřejmosti". Odborná veřejnost prioritu tvůrčí svévole většinou přijímá jako jasnou a nezpochybnitelnou normu. Nikde jsem se však ještě nedozvěděl, proč by umění mělo být onou výjimkou, kde jinde ze zhoubného vlivu usvědčená doktrína totální změny je naopak pozitivním východiskem.

Dvě věci mi nedávají smysl: psát další a další sonáty a podobné útvary, jejichž často jedinou zvláštností oproti vzorům je zašpiněná harmonie - a dále psát skladby západního typu, jaké obvykle mívají úspěch v soutěžích a festivalech. První možnost je rezignace, ulita chránící autora před sebou samým a jeho zpohodlnělým vkusem. Druhá mi připomíná dogmata o beztřídní společnosti. Místo sousloví "beztřídní společnost" dosaďme "bezrozporný řád" nebo "systém", případně "metoda". Místo revolučního teroru pak radikální konstrukci popírající vše, co v hudbě předcházelo. Ideologie zůstane, mění se jen pole působnosti.

Je však jiná možnost: Psát "jak mi to vychází", ne tak, aby to někdo pochválil. Místo důsledného řádu stačí pouhá důslednost. Řád nepřipouští výjimky a vzpírá se narušení v důsledku hodnocení výsledku. Důslednost přednostně založená na hodnocení vyžaduje pokoru. Jako tvůrci řádu jsme neomezenými vládci. Jako lidé reagující na to, o co si hudba říká, jsme spíše služebníky. Místo snahy o dosažení "vlastního jazyka" snažit se o dosažení srozumitelného smyslu každé skladby. Nebát se, že to bude něčemu podobné. Původnost se nevymezuje negativně. Kdyby tomu tak bylo, počítače by mohly komponovat lépe než živí autoři. To nejtěžší nakonec: Je třeba být naprosto otevřený jakýmkoliv vlivům, od ochoty naučit se psát bachovské fugy, po snahu porozumět něčemu, co mi jako hudba ani nepřipadá, pokud takový artefakt někdo jiný za hudbu považuje. Umět všechny podněty hodnotit a případně vstřebat a být přitom schopen se od nich zcela oprostit, přistoupím-li k vlastní práci. Nejdůležitější je právě ona spolupráce erudice a oproštění.

Kromě totality řádu existuje totiž jeden dnes ještě aktuálnější, a proto možná ještě svůdnější klam. Dal by se vyjádřit tezí, že "nejlepší“ skladatel je ten, který není zatížen (zkažen) odborným školením. Zdánlivě to potvrzuje nesporně mnohdy inspirativní povaha takové hudby, jako je etnická, alernativní, náročnější odrůdy rocku, inveční výtvory hip-hopu a pod.
Od léčitele očekáváme schopnosti především vrozené a k tomu asi také zkušenost v oboru. Nedal bych se však operovat chirurgem "nezkaženým odborným školením". Přitom cíle léčitele i chirurga jsou podobné. Chtějí uzdravovat. Nechávám stranou otázku věrohodnosti obou přístupů. Podstatný je jejich náhled na problém. Skladatel vážné hudby musí být spíše chirurgem. Léčitelství přenechejme kolegům z jiných žánrů.

28. 9. 2005, rev. 2009

 

Foto Jan Fila