A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Hudební fórum z Olomouce s Vladimírem Kvapilem. Český rozhlas 3 Vltava, 14. týden

Lukáš Sommer 7.4.2009

Po severském výletu, kterým minulý týden Český rozhlas seznámil posluchače s aktuální hudbou Islandu, jsme v tomto týdnu byli opět doma – v teple. A to nejen co do počasí. I když byla minulá nálož hudby stylově dosti proměnlivá, vykazovala kritičnost vůči zvoleným prostředkům, což i u „vousatých“ skladeb zajišťovalo alespoň jakýsi punc originality.

Když jsem však ve skladbě Miroslava Klegy Výpověď osamělého pěšáka uslyšel první náznaky banálních harmonických spojů, špiněných nějakou tou připláclou sekundou, něco mi napovědělo, že bude zle. A bylo. Takřka po celou první skladbu. Nebudu komentovat ani text, ani popisnost hudebního pásma, byv si vědom ošemetnosti pojmu socialistický realismus. Jak praví Zarathustra: co nemiluješ, míjej – a tak první skladbu obejdu se vším respektem vůči autorovi, jehož přínos coby hudebního organizátora nelze zlehčovat.

Miroslav Klega

Skladba Pavla Čotka Symfonické etudy byla zkrátka čistě odvedená ve všech směrech. Forma jednotlivých větiček latentně jednoduchá, souzvukové prostředky kabeláčovsky odstředivé a k střídmé faktuře se občas přidružil i dojem vícepásmovosti. I když jsem v prvních větách postrádal jasné zacílení k některému z pólů, mezi nimiž hudba oscilovala, bohatě mi to vynahradila meditativní prostřední věta. Naopak Komorní hudba pro smyčce a bicí podle mě postrádá čistou, nezašpiněnou souzvukovou vertikálu. Ale i to je problém ryze české soudobé hudby - podle mě z konfrontace jednotlivých pořadů stále zjevnější věc.

Otmar Mácha

Koncert pro housle a orchestr Otmara Máchy je jednoznačně jedna z jeho nejpůsobivějších skladeb. Ve své recenzi na CD Quattro jsem si posteskl, že pozdní kompozice autora už nenesou tak silný náboj jako třeba právě tento koncert. Je to asi ona posedlost, kterou hudba zkrátka musí mít. Nazuje–li si skladatel bačkory, zůstane sice cosi z řemesla, ale k čemu je, když nenese ideu? Koncert Otmara Máchy jií má. Naturální lidovost tu válčí s názvuky „nepřátelských“ témbrů a skrze to se probíjejí housle: role sólisty je symbolicky drásavá. Mou slabost pro druhé věty (jakéhokoli koncertu) uspokojila i stále zastavující se a samu sebe přehodnocující Máchova meditace. Za nejpůsobivější pokládám sirény, kterými zcela organicky vyústí patetický nárůst – tah na branku se cení v každém stylu.

Lukáš Matoušek se v *Kořenech času* pokusil o kolážovou kompozici, a protože mám pro tento typ hudby slabost, poslouchal jsem s tím, že jsem jaksi „doma“ – vědom si toho, že v náloži nesourodých hudeb vidí zpravidla pojítko pouze sám autor a pár neméně schizofrenních přátel. Já si takových vyhraněností vážím, protože nedotaženost celku je zde zpravidla trestána mnohem tvrději než u stylově čisté skladby. Jedno hluché místo často úplně rozbije jinak fungující řetěz souvislostí. Proč ta ošemetnost? U tohoto typu myšlení je třeba přistoupit na jiný druh hudební narativity. Souvislosti se nevytvářejí od jedné plochy k druhé po směru času, ale proti němu. Lépe řečeno, to co odeznělo, obhájí svou existenci posléze – něčím jiným, divným nejlépe! Docela neprobádaná	Lukáš Matoušek
cesta, na kterou je záhodno sundat si stylové opratě... Matouškův kaleidoskop je záměrně rozdroben na menší útvary, ansámbly a „objekty“, byť si se syntézou – a tím i pointou – hlavu neláme. Jde vlastně o celkem hravý lexikon.

Lukáš Matoušek se v Kořenech času pokusil o kolážovou kompozici, a protože mám pro tento typ hudby slabost, poslouchal jsem s tím, že jsem jaksi „doma“ – vědom si toho, že v náloži nesourodých hudeb vidí zpravidla pojítko pouze sám autor a pár neméně schizofrenních přátel. Já si takových vyhraněností vážím, protože nedotaženost celku je zde zpravidla trestána mnohem tvrději než u stylově čisté skladby. Jedno hluché místo často úplně rozbije jinak fungující řetěz souvislostí. Proč ta ošemetnost? U tohoto typu myšlení je třeba přistoupit na jiný druh hudební narativity. Souvislosti se nevytvářejí od jedné plochy k druhé po směru času, ale proti němu. Lépe řečeno, to co odeznělo, obhájí svou existenci posléze – něčím jiným, divným nejlépe! Docela neprobádaná

Lukáš Matoušek

cesta, na kterou je záhodno sundat si stylové opratě... Matouškův kaleidoskop je záměrně rozdroben na menší útvary, ansámbly a „objekty“, byť si se syntézou – a tím i pointou – hlavu neláme. Jde vlastně o celkem hravý lexikon.

Josef Matěj

Koncert pro fagot a smyčce s klavírem Josefa Matěje na mě opět dýchnul únavou. Mohou za to ty stále nesnesitelně ležící smyčce, občas rozkodrcající se k pohybu - asi jako trabant, kterému naskočí motor. Ani se vstupem klavíru se faktura nepohne, což je o to horší, že se hýbat chce. Na vině jsou i stále tytéž souzvuky, jejichž skrjabinovské zahušťování má jemnost asfaltu. A tak se i hudba sama táhne jak asfalt.

Čestmír Gregor se v Radostné předehře obul do smetanovské polky „jaksepatří“ a kdyby to byla hudba do české pohádky z padesátých let, neřeknu ani popel. Ale jen těžko si dokážu představit sám sebe v koncertní síni, kde se na mě valí muzika z Československého týdeníku. Juch..