Jitka Koželuhová – Symfonie pro orchestr

Lukáš Sommer 6.4.2009

 

Symfonie Jitky Koželuhové byla první světovou premiérou, kterou měli možnost posluchači na Pražských premiérách vyslechnout. Zahajovací koncert byl svěřen Filharmonii Hradec Králové, která se s partiturou popasovala poměrně dobře, byť na ní vstřícná faktura díla nějaké extrémní nároky rozhodně nekladla. Skladba je zcela tradiční, ne-li civilní, avšak při detailnějším zaostření vyniká mezi obdobnými skladbami letošní přehlídky svou nápaditostí, s jakou formuje – za jiných okolností jinak zcela obyčejné - hudební myšlenky.  

Jitka Koželuhová své záměry vysvětluje v programové brožuře: Moje symfonie má být jakýmsi osobním, všeobsáhlým poděkováním místu, lidem, setkáním, která mne formovala, duchovním odkazům, snad i jakousi osobní vizí. Jistě budou slyšitelné „moravské tóny“ a pozná–li někdo z této hudby mé „lásky“, nebudu se za to stydět. Ve formování jsem se přidržela poměrně klasických principů čtyřvěté cyklické skladby, z určité vnitřní nutnosti pocitu, že takto se může vyslovit „celý člověk“... Přiznám, že jsem se trochu vyděsil jako u každé „člověčiny“, která chce často jen ospravedlnit chabou hudební náplň medovou laskavostí. A jak rád jsem se mýlil! Symfonie Jitky Koželuhové totiž klame tělem. Ukrývá až kabeláčovsky přísnou architekturu dvou úvodních vět, což je s ryze ženskou citovostí a jemností druhé věty dost neotřelá kombinace. Souzvuková vytříbenost je další devizou partitury, která si až úzkostlivě střeží polytonální základ, prostý od příklonu k atonalizaci – vědomého. To všechno způsobuje zajímavý pocit, že to „už dávno známe“, ale přesto zde nacházíme nové souvislosti vzešlé bůhví odkud. Je to dáno hlavně čitelností všech hudebních paradigmat, které se do ničeho nestylizují a jejichž obnaženost je činí přitažlivějšími. To je ovšem velmi tenká linie, na které se nedá balancovat bez občasných přešlapů a sporných momentů všude tam, kde nad kázní zvítězila stylizace. 

Jitka Koželuhová	Úvodní Allegro presto začíná souzvukově houstnoucím ostinátem, do něhož se dere průrazný triolový motiv. Ten je na způsob drobných dialogů následně zpracováván v Poco meno mosso. Poco animato je kontrastní lyrickou plochou, která opět vyústí do naléhavého úvodu. Ancora meno mosso rozvádí lyrickou pasáž, je souzvukově bohatší, melodickou linku si navzájem „půjčují“ sólové nástroje.
Závěr patří opětovné ostinátní gradaci, z níž právě toto opakování učiní dílek do mozaiky. Vjem, že to co slyšíme, je hra, je klíčový a mám pocit, že právě to Koželuhová první větou sleduje.

 

Pokud ano, vynalézavě si připravuje posluchače na vrchol své symfonie – anticky „krásné“ Largo, kde je hudební náplň redukována na pouhé bloky ležících souzvuků. Ona ta celá věta tak trochu zhudebněná architektura je. Důležitým prvkem jsou kineticky labilní repetované tóny klavíru, jež suplují jakéhosi průvodce po emocionálně (ne)klidné krajině. Hlavním gestem orchestru jsou vykomponované prodlevy, které se přenášejí i do melodického obrysu, což nenápadně, ale velmi účinně stírá rozdíl mezi obligátní – a nejméně zajímavou - hierarchií melodie, doprovod. A i zde platí cosi z kuchařky – suroviny jsou čerstvé, nezapatlané nánosem ekvilibristiky, charakteristické, zasazené do zajímavého a sobě blízkého kontextu. Sám jsem se divil, co udělá takový jednoduchý lydický nápěv, je–li uchopen fajnšmekrovsky. Možná je právě toto cesta, jak neotřele pracovat s tonálními vztahy, když už se všemožné poloatonální a rádoby syntetické postupy jeví vousatější a vousatější.

Přiznám se, že s třetí větou Allegro moderato, Maestoso mám problém z hlediska její původnosti. Úvod mírně koketuje s Martinů čtvrtou symfonií, což utvrdí synkopicky rozjuchané tutti smyčců. Navíc, to celé je odvedeno jaksi až příliš „dobře“ – bohužel. Maestoso je naopak snad až doslovná stylová rekonstrukce pozdní bartókovské syntézy, k čemuž se forma fugy jistě hodí, ale její zdůvodnění nenalézám nikde okolo. Sama fuga kupodivu nezní nijak nepatřičně, opět se zde ukazuje souzvukový cit autorky, ale... Ta „sexy“ původnost díla je třetí větou v nenávratnu, navíc se v ní - příklonem k snadnějším řešením – ukazuje únava, která naplno propukne ve čtvrté větě.

Larghetto už bohužel nepřináší žádný nový kontext k předchozímu dění, ani nové nápady. Tektonická bezradnost na sebe ukazuje přemírou cézur, různých nových nadechnutí do další fráze, general pauz. Kvůli tomu se vše, co ve čtvrté větě probíhá, jeví jako cosi neprožitého, uniformního, splňujícího čtyřvěté zadání. Zajímavý je vstup celesty za decentního stínování dechů, ale i ten je jaksi předčasně utnutý, takže proč tam vlastně byl?

Ve výsledku to ale člověku nedá a vzpomene si na ty dvě první věty. Kouzelné a se vším všudy ženské. Citlivostí, netrpělivostí, nestavebností – tedy ty nejkrásnější skladatelské ctnosti. Nemusí být všechno symfonie, nota bene když většina těch českých z 20. století není dobrá. A tak za sebe si pro tu lepší polovinu skladby Jitky Koželuhové dávám název „Dvojvětí“ - jedno takové dobré znám a to od Koželuhové by se vedle něj pěkně vyímalo.       

 

Foto Zdeněk Chrapek