A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 2009; 21. března 2009, matiné

Jan Fila 1.4.2009

Symfonický dechový orchestr Hudby Hradní stráže a Policie České republiky

Druhé sobotní matiné festivalu Pražské premiéry bylo 21. března svěřeno Symfonickému dechovému orchestru Hudby Hradní stráže a Policie České republiky pod taktovkou podplukovníka Václava Blahunka. Vyslechli jsme dohromady osm skladeb, z toho tři české zazněly ve světové premiéře. Ostatní díla byla provedena v premiéře české. Ansámbl mě velmi příjemně překvapil svou připraveností utkat se se skladbami, které všechny uvedl poprvé, čímž se tento koncert zcela vymyká dramaturgii tělesa.

Koncert zahájil Ir John Kinsella (* 1932) se skladbou *Prelude and Toccata for Wind Ensemble* (2007) uvedenou v české premiéře. Desetiminutová skladba začíná sólovými bicími nástroji. Autor se omezil na menší ansámbl, výrazně exponuje klarinetové sólo značně bluesového charakteru (včetně typické blue note) na pozadí sordinovaných trubek. Rychlá část rytmického charakteru exponuje výrazně melodická témata. Skladatel si značně protiřečí se svým slovem do programu. Tvrdí, že obecně je jeho styl velmi odvážný, nicméně nemá sebenepatrnější tendenci rozvracet jakékoliv prvky umění. Skladba se nese v poměrně čistém neoklasicismu, takže bych rád věděl, co myslel oním odvážným stylem. Přesto si	John Kinsella
zachovává vysokou originalitu a na rozdíl od některých následujících uvedených skladeb má pestrou instrumentaci využívající možnosti ansámblu. V závěru mě Kinsella překvapil vrstvením témat v kulminaci formy. Jen se mi zdála úplně zbytečná tečka, která opakuje několikrát za sebou finální akord. Jak se ukázalo, tento přílepek obsahovala i řada dalších skladeb uvedených na koncertě, jako kdyby se snad jednalo o nějakou povinnost.

Koncert zahájil Ir John Kinsella (* 1932) se skladbou Prelude and Toccata for Wind Ensemble (2007) uvedenou v české premiéře. Desetiminutová skladba začíná sólovými bicími nástroji. Autor se omezil na menší ansámbl, výrazně exponuje klarinetové sólo značně bluesového charakteru (včetně typické blue note) na pozadí sordinovaných trubek. Rychlá část rytmického charakteru exponuje výrazně melodická témata. Skladatel si značně protiřečí se svým slovem do programu. Tvrdí, že obecně je jeho styl velmi odvážný, nicméně nemá sebenepatrnější tendenci rozvracet jakékoliv prvky umění. Skladba se nese v poměrně čistém neoklasicismu, takže bych rád věděl, co myslel oním odvážným stylem. Přesto si

John Kinsella

zachovává vysokou originalitu a na rozdíl od některých následujících uvedených skladeb má pestrou instrumentaci využívající možnosti ansámblu. V závěru mě Kinsella překvapil vrstvením témat v kulminaci formy. Jen se mi zdála úplně zbytečná tečka, která opakuje několikrát za sebou finální akord. Jak se ukázalo, tento přílepek obsahovala i řada dalších skladeb uvedených na koncertě, jako kdyby se snad jednalo o nějakou povinnost.

Ivo Bláha a Václav Blahunek	První český zástupce koncertu Ivo Bláha (* 1936), který v minulých ročnících představil téměř každý rok nějakou svou kompozici, letos uvedl premiéru dvanáctiminutové *Aeroterapie – léčba dechem pro dechovou harmonii a bicí nástroje* (2007). Jak je pro autora typické, forma byla pečlivě vystavěná, na můj vkus se po dramatické introdukci výrazných bicích nástrojů a spíše těkavých dechových nástrojů ale rozvíjela
příliš opatrně a až v závěru přinesla zajímavější materiál. Stylově je dílo kdesi ve volné atonalitě s občasnými posuny do polytonality.

Ivo Bláha a Václav Blahunek

První český zástupce koncertu Ivo Bláha (* 1936), který v minulých ročnících představil téměř každý rok nějakou svou kompozici, letos uvedl premiéru dvanáctiminutové Aeroterapie – léčba dechem pro dechovou harmonii a bicí nástroje (2007). Jak je pro autora typické, forma byla pečlivě vystavěná, na můj vkus se po dramatické introdukci výrazných bicích nástrojů a spíše těkavých dechových nástrojů ale rozvíjela

příliš opatrně a až v závěru přinesla zajímavější materiál. Stylově je dílo kdesi ve volné atonalitě s občasnými posuny do polytonality.

Následovala *Malá humoreska pro klarinet, fagot a dechový orchestr* (2006) Zdeňka Lukáše (1928-2007). Tříminutová prskavka mě velmi pobavila. Dovoluji si ocitovat autorův komentář, který nejlépe vyjádří popis skladby (jen připomínám, že autorův svérázný pravopis je autentický). „Malá humorestička pro klárinetík a fagotík o jedné nepokojné lištičce a zlém ježečkovi s nekalými choutkami	Václav Ježek a Daniel Blažek
nějakého píchání ji honícím – a to vše před očima malé, na hradě slavnostně hrající kapeličce s pomocí božích bojovňýčků.“ Skladbu u autora objednal klarinetista Václav Liška s fagotistou Jaroslavem Ježkem. Skladbička vtipně zapojuje husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci v orchestru s lidovou písničkou Běží liška k Táboru. V doprovodných hlasech jsou vystavěny kontrapunkty ze styčných intervalů obou témat v různých polytonálních kombinacích. Několik variací zapojuje různé taneční rytmy včetně vtipně využitých typických dechovkových klišé (např. valčíček a sousedskou). Sólové party přednesli mjr. Daniel Blažek (v programu však uvedený jako Václav Liška) a por. Jaroslav Ježek. Škoda jen, že se sólový fagot v ansámblu propadal a nebylo ho často téměř slyšet.

Následovala Malá humoreska pro klarinet, fagot a dechový orchestr (2006) Zdeňka Lukáše (1928-2007). Tříminutová prskavka mě velmi pobavila. Dovoluji si ocitovat autorův komentář, který nejlépe vyjádří popis skladby (jen připomínám, že autorův svérázný pravopis je autentický). „Malá humorestička pro klárinetík a fagotík o jedné nepokojné lištičce a zlém ježečkovi s nekalými choutkami

Václav Ježek a Daniel Blažek

nějakého píchání ji honícím – a to vše před očima malé, na hradě slavnostně hrající kapeličce s pomocí božích bojovňýčků.“ Skladbu u autora objednal klarinetista Václav Liška s fagotistou Jaroslavem Ježkem. Skladbička vtipně zapojuje husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci v orchestru s lidovou písničkou Běží liška k Táboru. V doprovodných hlasech jsou vystavěny kontrapunkty ze styčných intervalů obou témat v různých polytonálních kombinacích. Několik variací zapojuje různé taneční rytmy včetně vtipně využitých typických dechovkových klišé (např. valčíček a sousedskou). Sólové party přednesli mjr. Daniel Blažek (v programu však uvedený jako Václav Liška) a por. Jaroslav Ježek. Škoda jen, že se sólový fagot v ansámblu propadal a nebylo ho často téměř slyšet.

John Duddel

Třívětá skladba Joe Duddela (* 1972) z Velké Británie The Redwood Tree for symphonic wind band (Sekvoje, 2008) byla charakteristická precizně prokomponovanou polyfonií. V první větě mě zaujalo sólo saxofonové skupiny. Bohužel s přibývajícím časem kompozice ztrácí na přitažlivosti. Nejpatrnější je to v nekonečné třetí větě. Druhá věta Scherzo začíná vrstvením fanfárového tématu v žesťových nástrojích, ale jeho zpracování je bohužel fádní. Až rytmus bossa novy vprostřed věty fakturu trochu oživí, i když žel ne nadlouho. Závěrečná část Adagio začíná expozicí fugy v dřevěných nástrojích. Autor bohužel překročil únosnou délku zpracování materiálu.

Poprvé jsem si uvědomil, že Dvořákova síň Rudolfina je na takovýto ansámbl malá. Publikum bylo drceno místy až neúnosnou masou zvuku, přestože vím, že Symfonický dechový orchestr Hudby Hradní stráže a Policie České republiky je na rozdíl od srovnatelných těles ze Spojených států amerických jen malým orchestrem a nemá obsazeno kromě dalších žesťových nástrojů např. - v USA běžný - kontrabasový klarinet.

Václav Blahunel

Jonathan Dove

Po přestávce ansámbl přednesl skladbu britského komponisty Jonathana Doveho (* 1959) Across the Walls for brass and percussion (2004). Těleso bylo rozděleno na tři skupiny žesťů, z nichž dvě stály po stranách varhanní empory a prostřední společně s bicími nástroji pod nimi uprostřed pódia. Invenčně mě příliš nezaujala, harmonie nepřekročila klasicko-romantickou fakturu. Zajímavé byly echo-efekty, ale fádnost kompozice nezachránily. Bombastická první věta Energico byla vystřídaná druhou With Movement v třídílné formě, která byla více polyfonní. Zaujala mě hra na zvony kovovými paličkami, které zvuk hodně ozvláštnily.

Jindra Nečasová Nardelli (* 1960) překvapila skladbou Duše Michiganského jezera pro dechový symfonický orchestr (2008). Dílo bylo provedeno ve světové premiéře. Na pódium nastoupil do té doby největší ansámbl. Autorka v programu uvedla, že se jedná o střípky vzpomínek na procházky kolem jezera Michigan na konci šedesátých let, kdy její otec Jindřich Nečas (1929-2002) působil jako hostující profesor matematiky na Illinoiské univerzitě. Skladbu věnovala otci k jeho nedožitým osmdesátým narozeninám. Kompozice byla dle mého názoru nejlepším dílem, jaké jsem z pera Jindry Nečasové-Nardelli dosud slyšel. Umně zapojuje řadu krátkých témat v působivý celek. Nejvíce mne zaujala zastavení lesních rohů a pěti tub, kdy skupina působila jako kompaktní celek. Možná škoda příliš vysokého počtu dynamických a tempových zvratů, které skladbě nedodaly potřebný tah.

Jindra Nečasová-Nardelli

Kateřina Stupková

Vrcholem koncertu byl čtvrthodinový Koncert pro barytonsaxofon a dechový orchestr (2007) nizozemského skladatele Bernarda van Beudena (* 1933) Sólový part přednesla bravurně Kateřina Stupková. V jejích rukách zněl tento zvláštní nástroj zkrátka sexy. Autor využil plně možností tohoto ansámblu, skladba byla instrumentačně z celého matiné nejzajímavější, nelehký part využil všech možností nástroje. Zvláště působivé byly slapy a občasná multifonika v první větě Allegro. Koncert má jasnou formální strukturu - druhá část Waltz, první ze dvou pomalých vět, exponuje výrazně sólový nástroj doprovázený jen bicími instrumenty a attacca přejde do čtvrté části Adagio. Ta je možná zbytečně statická. Sólový nástroj zde medituje ve svém sonorním nejhlubším registru. Naštěstí závěrečná Tarrantela vše zachrání.

Karel Husa	Skladatel, dlouhá léta působící ve Spojených státech amerických, Karel Husa (* 1921) je znám především jako autor nejvíce hrané české skladby ve světě (po Novosvětské symfonii Antonína Dvořáka) Hudba pro Prahu 1968, která se od svého vzniku dočkala více než deseti tisíc (!) provedení. Autor velkého počtu děl pro dechový orchestr se tentokrát představil nejnovější kompozicí pro toto obsazení *Cheatah for concert band* (Gepard, 2007) uvedenou v evropské premiéře. Skladba vznikla na objednávku Louisvillské univerzity. Autor uvedl, že se jedná o portrét nádherného divokého zvířete momentálně zařazeného mezi ohrožené druhy - jeho barev, stínů, síly, rychlosti a nakonec vyčerpání po neúspěšné honičce. Partitura využívá obrovského množství barevných kombinací, které umožňuje velké obsazení. Přesto mám pocit, že oproti jiným
Husovým skladbám této cosi chybí. Možná, že na množství různorodého materiálu je šestiminutová kompozice příliš krátká nebo se pokus o programnost utopil v přílišné popisnosti, nevím...

Karel Husa

Skladatel, dlouhá léta působící ve Spojených státech amerických, Karel Husa (* 1921) je znám především jako autor nejvíce hrané české skladby ve světě (po Novosvětské symfonii Antonína Dvořáka) Hudba pro Prahu 1968, která se od svého vzniku dočkala více než deseti tisíc (!) provedení. Autor velkého počtu děl pro dechový orchestr se tentokrát představil nejnovější kompozicí pro toto obsazení Cheatah for concert band (Gepard, 2007) uvedenou v evropské premiéře. Skladba vznikla na objednávku Louisvillské univerzity. Autor uvedl, že se jedná o portrét nádherného divokého zvířete momentálně zařazeného mezi ohrožené druhy - jeho barev, stínů, síly, rychlosti a nakonec vyčerpání po neúspěšné honičce. Partitura využívá obrovského množství barevných kombinací, které umožňuje velké obsazení. Přesto mám pocit, že oproti jiným

Husovým skladbám této cosi chybí. Možná, že na množství různorodého materiálu je šestiminutová kompozice příliš krátká nebo se pokus o programnost utopil v přílišné popisnosti, nevím...

Foto Zdeněk Chrapek (5) a Jan Fila (1)