Hudební fórum s Markétou Cibulkovou. Český rozhlas 3 Vltava, 13. týden

Lukáš Sommer 31.3.2009

 

Pořad ČRo z cyklu Hudební fórum Za soudobou hudbou na Island byl pro mě zajímavou sondou do světa autorů, které jsem znal spíše povrchně. Mnohé události jejich tvůrčího života přitom s jejich hudbou korespondovaly a je dobře, že někdo připravil cyklus zprostředkovávající hudbu našim uším ne běžně dostupnou, zahalenou kdesi v severské mlze. Komentáře Markéty Cibulkové byly zasvěcené, poutavé a tu a tam nechtěně napovídaly, komu autorka pořadu „fandí“ - což je jistě milejší než uniformní komentáře typu narodil se, vystudoval, napsal, zasloužil se...

Jarní rána pro kontratenor a orchestr Jóna Nordala byla psána na anonymní báseň ze 13. století o Slunečním jelenovi. Jednalo se o jakousi ochutnávku před samotným pořadem, nicméně z miniatury byla cítit silná zvuková koncentrovanost a emocionalita vokálního partu. Kdo slyšel jeho Venita ad me na Pražských premiérách 2007, jistě si dokáže představit zvláštní, ryze severský podtón jeho chorální stylizace. Ostatně ne náhodou je jeho nejznámějším dílem Choralis - na objednávku Mstislava Rostropoviče coby dirigenta.

Jón Nordal

 

První a druhá část z Podzimních obrazů pro sbor a instrumentalisty A. H. Sveinssona tak byla tou skutečně „úvodní“ skladbou cyklu. I s tímto autorem jsme se mohli setkat na festivalu Pražské premiéry v roce 2007, kde představil světovou premiérou své 4. symfonie. Narozdíl od ryze syntetické partitury jsou Podzimní obrazy spíše esenciální. Takřka celá první věta se odehrává na kvintové prodlevě, postupně obalované diatonicko-mollovým přelivem či občasným kvartsekundovým čeřením. Co ale působí, je lineární vývoj skladby, který putuje po tónovém rastru velmi pozvolně, až nalezne prazvláštní „zaříkávací“ spoj, který posedle opakuje až do konce. Je zajímavé, že do určitého místa mě skladba iritovala přimícháváním falešných tónů do diatonické struktury, ale s příchodem onoho motivu jsem tento proces uznal a pochopil.  Druhá část je spíše sónická, aleatorně pískající sbor tvoří jakési imaginární pozadí – snad ilustrující severskou krajinu? – instrumentalisté jsou tentokrát nositeli významu. Překvapí příjemně exponovaný akordeon v kombinaci s dechovými nástroji. Je ale slyšet, že druhá část je jen mezivěta dotvářející... co? Zbytek skladby neznám, a tak si mohu jenom domýšlet.

 

Haukur Tómasson

Haukur Tómasson byl představen ukázkou z opery Čtvrtá píseň Gudruuny. Má jít o jakousi čtvrtou verzi pohledu na tuto historickou postavu. Vyslechli jsme úvodní árii Prolog zajímavou tím, že partnerem vokálního partu jsou sólové housle. Ze strohé epičnosti a u-de-kla-mo-va-né-ho zpěvu se tu a tam klubou zajímavé souvislosti. Závěr přinese i nějaká ta melismata, což dobře koresponduje s těkavou fakturou nástroje. Dobře působila vertikála skladby, která obsahovala mollový tónorod a velkou decimu v příjemných střetech – recenzentův oblíbený souzvuk b-c1-des1-es1-f1-d2.

 

Jón Leifs je, jak pravila autorka pořadu, „skutečným nestorem islandské soudobé hudby“. Jeho pohnutý osud by byl docela hezkým námětem pro film – mladého dirigenta a horlivého skladatele (vyhledávajícího starogermánská témata) si vyhlédne nacistický režim. Osloví ho a ten zasedne, spolu se Straussem, v prorežimní instituci. Když se přižení do německé židovské rodiny, ocitne se na černé listině a prchá. V padesátých letech přestane komponovat, je obviňován z kolaborace s Němci, podílí se na islandském hudebním životě spíše jako funkcionář. Teprve závěr života přinese onu Ženu a ve starci se probudí takřka janáčkovský přetlak. A právě ten byl cítit ze skladby Grouiny čarovné písně. O co v nich jde? Mladý hrdina vyvolává svou matku z hrobu, žádá o zaříkání, aby našel svou vyvolenou ženu. Matka vyřkne zaklínadla a ta ho chrání a dávají mu sílu. Písně mají údajně silně autobiografický podtext, odkazují k dávné rodinné tragédii. Na skladbě jsem ocenil hlavně jemné, spíše sólistické efekty, které plynule přecházely z recitativního klidu do dramatu. Časté tritónové příbuznosti zde nevadí, naopak - jsou uchopeny jako objekty, které putují předivem spíše intuitivně a neukotveně.

Leifur Thorarinsson byl vedle své skladatelské praxe též hlasatel, dlouholetý publicista a zakladatel islandského hudebního informačního centra. Jeho Symfonie č. 2 je příliš členitá na formální popis, který ostatně nemůže podat přesnou informaci. A tak se po poslechu díla člověk stejně vrací k některým styčným bodům, aby rozeznal ta lepší a ta hlušší místa. Mě osobně zaujala část po dramatickém úvodu, zvláště malé sólistické vstupy orchestru. Působily jako rozevřená paleta, kde skladatel nejprve pojmenuje každou z barev a teprve potom dojde k míchání - krásný duet basklarinetu a harfy, příjemné harmonie obnažených dřev, stínující tympány. Sólistický nádech si ponechává i druhá, o mnoho dramatičtější věta, jejíž kinetika je přeci jen těkavější. Islandský symfonický orchestr se právě zde projevil jako těleso dokonalé interakce ve všech složkách, sebejisté a samo na sebe náročné. Tep skladby se postupně zrychluje – po allegrových pasážích ani památka – dialogy houstnou, vertikála se zostřuje. Houslové sólo je pro mě mírnou slabinou skladby, která se chvíli zatvářila jako houslový koncert. Následuje efektní část plná filmových kulis, což mírně překvapí, ale odstup si udržující metafora ani tentokráte nepřilne k popisnosti a loajalitě k původní předloze.
A bum ho... Slibně se odvíjející proud naruší podivně zašpiněný neobarokizující motiv, náhle střídán recyklátem ze Svěcení jara a zlá předtucha se začne naplňovat. Ke slovu přichází obvyklý symfonismus, který má za domácí úkol syntetizovat úvodní fragmenty hudby. Ty tím automaticky ztrácí sílu, což zabolí dvojnásobně. Počínaje následnou tonální plochou pro mě Thorarinsonova symfonie postrádá smysl, jde o sbírku efektů a krátkodechých řešení, kterým nezbývá než se navzájem přebíjet. A tak ta hospodská rvačka trvá až dokonce. Škoda.
        

Symfonická báseň Hekla, Op. 52 Jóna Leifse je jednou z nejmegalomanštějších děl severského repertoáru. Vedle velkého symfonického orchestru je tu obrovská baterie bicích, z nichž mnohé ani nejsou součástí bicího instrumentáře - a sbor. Má to svou logiku, cílem díla je vyjádřit vulkanickou erupci. A tak vedle bičů, kovadlin, hromů nalezneme v partituře i kamínky a kameny, ale též elektronické nástroje. To vše je zasazeno do filmově bombastického plátna, které tu překvapivě nevadí, snad jen sbor má spíše povinnou stafáž, aniž by byl nositelem něčeho jiného než svého ááááá. A tak se člověk může s důvěrou oddat zajímavému experimentu, co že to ještě naše uši vydrží...

Jón Leifs

.    

Skladba Thorkella Sigurbjörnssona Kisum mě minimálně udivila v mé neschopnosti identifikovat jí. „Aha elektro..“ řekl jsem si po původních dvaceti vteřinách. Půvabný hlas moderátorky mi však sdělil obsazení klarinet, viola a klavír a já zapochyboval, jestli na mě nedoléhá cosi jako hudební přepracovanost. Ale i po zpětném poslechu je evidentní, že autor má za cíl rozehrát především zvukovou paletu těl nástrojů, teprve s razantním vstupem klarinetu je jasno. Atonální, místy seriální základ kompozice je decentně stínován kvartovými prodlevami, souzvukově čistá poetika mi však příliš nesouzněla s celkově agresivní fakturou.

Další autorova skladba Ving 2 je naopak instrumentálně svěží, diatonicky hravá, mírně koketující s minimalistickou fakturou, kterou občas protne nějaký ten punktuální osten. Překrásně měnlivá vertikála je zdobena fajnšmekrovskou stylizací jednohlasých pásem. Pro mě osobně skladba týdne (!).

H. I. Sigurbjörnsson má popové základy a je to znát zvláště v bezprostřednosti, s jakou se nebojí přinášet do celkem sofistikovaných světů „lehké“ motivy. I tak jsem měl pocit, že jeho hudbu stahují k zemi ta neustále přítomná ostináta. Tam kde nejsou, hudba bloudí, teprve s nimi se na nás autor šibalsky směje. Mně jen trochu vadila místa, kde se hudba snažila být „moderní“.