Pražské premiéry 2009; 19. března 2009

Wanda Dobrovská 30.3.2009

 

Ensemble Modern byl dlouho před Pražskými premiérami jedním z největších lákadel letošní přehlídky. Slavný frankfurtský soubor, který v příštím roce oslaví 30 let své existence, je jedním ze symbolů současné nové hudby – zejména pro vysokou laťku interpretačního umění, kterou si bedlivě hlídá a udržuje. V Praze se představil poprvé, vzhledem k hudební kultuře letos zastoupených evropských regionů se skladbami autorů z Nizozemí, Německa a České republiky.

Německou hudbu reprezentovaly tři skladby dirigenta souboru Matthiase Pintschera, „klasika“ německé hudební moderny Wolfganga Rihma a Enna Poppeho. Dvě Pintscherovy kompozice jsou „studiemi“, jedna pro housle sólo, druhá pro housle a violoncello a jako takové čistou prací s extrémně tichými komponentami smyčcového zvuku, hudbou znějící jakoby z nereálného světa. Třetí Pintscherovou skladbou byl Nemeton pro jednoho hráče na bicí soupravu – skladba obsazující prostor různými zvuky zastoupených nástrojů, formálně ne příliš spojitá, pokud se za takový tmel struktury nepovažuje pohyb hudebníka od nástroje k nástroji, směr, z něhož hráč k nástrojům přistupuje a jímž se zvuk šíří. Rámcově vzato byly všechny tři kompozice spíše experimenty, zajímavější jako konstrukce, snad i koncepty, nežli jako hudba. Rozhodně ale dobré podněty k učeným disputacím.

 

Will Sound od Wolfganga Rihma je krátká ansámblová skladba s nápadem, který neunese mnoho, ale je důsledně vytěžen, sympatická spádem a zvukovou diferencovaností. Skladba Enna Poppeho Salz (na koncertě uvedena jako závěrečná) je psána pro devět hráčů a dirigenta, součástí obsazení jsou klávesy (a zvukař), je vybudována na jedinečném, detailně vykonstruovaném formálním schématu, v jehož rámci probíhá postupné zhušťování zvuku.
Od Michela van den Aa, nizozemského skladatele, který na sebe upozornil zejména svou multimediální komorní operou One, jsme na Pražských premiérách slyšeli skladbu s názvem Maska pro komorní soubor a soundtrack. Je to skladba z rodu spektrální hudby, osobně mne zaujala na koncertě Ensemble Modern nejvíce. Elektronická složka spočívá v simultánní (real-time) transformaci zvuku hrajícího souboru. Nejen zvukovou studií, ale i hudbou s nějakým estetickým krédem byla vedle této skladby ještě kompozice s názvem Les Adieux od Miroslava Srnky.

 

Celkově to vypadalo, že se buď Ensemble Modern specializuje na čistě „zvukovou“ hudbu, nebo si možná takto esteticky nasměrovaný program připravil speciálně pro své pražské vystoupení. Z koncertu jsem odcházela s dojmem, že za skladbami, které jsem vyslechla, není motivace (hudebním) uměním nebo možnostmi materiálu nebo dokonce nějakou vizí, ale vědomí odpovědnosti jejich tvůrců napsat, když už jsou hudebními tvůrci, prostě nějakou hudbu stůj co stůj. Určitě je dobře, že jsme měli možnost Ensemble Modern v Praze vidět a slyšet – vědomí, že tu byl a že jsme byli při tom, je docela důležitá společensko-kulturní položka naší identity. Slyšeli jsme hudbu, která má zelenou na specializovaných festivalech soudobé hudby, a z toho jsme mohli mít dobrý pocit. Neznamená to ale, že se takhle komponuje nebo že se takto komponovat má, ani že takhle soudobá hudba vypadá nebo vypadat má.

 

Pokud bych chtěla za každou cenu najít v hudbě uvedených skladeb nějaké pozitivum, pro které by stálo za to se jimi zabývat, pak by to asi byla idea osvobozeného zvuku. Ovšemže nic nového, ale pořád ještě obrovský bezhraničný prostor pro detekci, zkoumání a putování. A jednoznačným pozitivem byla interpretační úroveň hráčů i celého souboru.	Rainer Römer
Jako sólisté byli skvělí zejména Rafal Zambrzycki-Payne (housle) a Eva Böcker (violoncello) v Pintscherových skladbách. K tomu ovšem dlužno dodat, že jsme v tomto směru i svými vlastními silami dost na úrovni (Konvergence, Prague Modern, Komorní orchestr Berg, Tomáš Ondrůšek) a koncert Ensemble Modern na Pražských premiérách nepovažuji za více nežli užitečnou výměnu informací.

 

 

 

 

Foto Zdeněk Chrapek