Pražské premiéry 2009; 19. března 2009

Dita Kopáčová Hradecká a Michalea Plachká 30.3.2009

Vystoupení renomovaného souboru z Frankfurtu bylo očekáváno jako jeden z vrcholů letošní přehlídky a posluchači rozhodně nebyli zklamáni – ovšem nevím, zda se rozčarování nezmocnilo hráčů, když před sebou viděli poloprázdné hlediště Dvořákovy síně. A nejen kvůli počtu návštěvníků se prostor ukázal jako nevhodný: většina skladeb by vyzněla mnohem lépe v esteticky neutrálnějších prostorách. Mám na mysli zejména díla Matthiase Pintschera, zároveň dirigenta, jenž byl v programu zastoupen hned třemi skladbami.

Matthias Pintschner	Zahajovací skladba Mask od Nizozemce Michela van der Aa prozradila autorovu zvukovou imaginaci, ale barevné skvrny jeho palety přestaly po několika minutách bavit. Efektní Pintscherova kompozice Nemeton pro bicí nástroje připomínala zručnou improvizaci a působila hlavně díky sólistovi, který obsluhoval početnou baterii bicích. Lidský prvek, tělesnost, již nešlo v Nemeton přehlédnout, mi
chyběla v následující Studii III pro sólové housle téhož skladatele.  Rafal Zambrzycki-Payne se určitě snažil, ale ne každý je ochoten vnímat náhodné trsy tónů pohybující se deset minut na hranici ppp a pp. Je to hudba, která takřka popírá samu sebe. Snad jindy, v jiné atmosféře, konstelaci... A totéž je možné zopakovat o Pintscherově Studii I pro housle a violoncello.

Racionální konstrukt Pintscherovy hudby – v programu se píše o „návrhu hudebního diskursu o perspektivních linkách“, ať už to znamená cokoliv – byl v prudkém kontrastu k dílu Les Adieux Miroslava Srnky. I zde stojí na začátku koncept, ovšem skladba působí bezprostředně i na toho, kdo jej nezná. Živá, vřelá hudba vede smysluplný dialog s minulostí, nepopírá ji, ani se nesnaží ji revokovat.	Matthias Pintschner a Miroslav Srnka

Podobné jasné sdělení, jednotný „afekt“ spočívající ve výrazně artikulovaném jediném tónu, má Will Sound Wolfganga Rihma, takto nejstaršího zastoupeného skladatele v programu. Stručné, ironické, zábavné.

Dlouhý a náročný program zakončil Enno Poppe a jeho Salz. Připomínal variační princip, kde funkci tématu plnil držený akord v Hammondkách – ten se nenápadně posouval vzhůru, čímž kompozice přirozeně gradovala až k virtuóznímu sólu. Ukotvení v podobě již slyšeného se zde vyváženě střídá s překvapením.

Ensemble Modern (N)
Sólisté: Rainer Römer – bicí nástroje, Rafal Zambrzycki-Payne – housle,
Eva Böcker – violoncello
Dirigent: Matthias Pintscher

Zařazení souboru Ensemble Modern do festivalového klání bylo jistě pro mnohé lákadlem. Na místní strunu zahrálo rovněž úspěšné uvedení skladby Les Adieux pražského rodáka Miroslava Srnky. Virtuózní hra, sebejisté vystupování, přesvědčivý výraz. Opět nezklamali.

Soubor nastavil laťku proklatě vysoko hned prvním číslem. Zvukově propracovaná skladba Mask Holanďana Michela van der Aa zajímavě propojovala hráčské umění a soundtrack. Tentokrát však bez další interdisciplinární akce, jak je u tohoto tvůrce častým zvykem.

Krátká, ale velice efektní skladba od Wolfganga Rihma zazářila v druhé půlce. Koncert pak v závěru značně „osolil“ (mimo jiné hlasitostí) Enno Poppe pozvolnou a ke konci strhující gradací ve skladbě Salz. Zvukové pikantérii tak bylo učiněno zadost.

Foto Zdeněk Chrapek