A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 18. 3. 2009 Dvořákova síň

František Lukáš 29.3.2009

Pražští pěvci a PKO

Dne 18. března 2009 se v 19:30 ocitám v roli kritika na večerním orchestrálním koncertě festivalu Pražské premiéry ve Dvořákově síni. Po přečtení programu jsem plný očekávání. Pražský komorní orchestr (PKO) známý jako orchestr bez dirigenta, se představil s dirigentem Milanem Kaňákem. Jejich výkon byl vcelku srozumitelný, tudíž záměry jednotlivých uváděných skladeb byly rozpoznatelné i bez znalosti partitury. Vzhledem k malému počtu zkoušek, který naprosto vždy takovéto akce provází, to považuji za úspěch a jsem tolerantnější k onomu malému procentu nesouhry a intonačním nejistotám. Méně tolerantní a často zklamaní však bývají autoři. Zvláště pak ti, kteří nešetří rytmickou, intonační a jinou vynalézavostí. Myslím však, že autoři tohoto koncertu mohou být plně spokojeni, jelikož o velké vynalézavosti, snad vyjma jedné skladby, zde skutečně nemůže být řeč.

Vždy když sedím v hledišti, tak mě napadá, jaká je to vlastně odvaha či opovážlivost „vylézt“ po nějaké době z úkrytu pracovny s rozměrným orchestrálním kusem. Tolik lidí se sejde kvůli jednomu snaživci, a že to není levná záležitost tohle uspořádat. Věřím, že pro tvůrce může být tento pocit zodpovědnosti ohromným stimulem, ale z tohoto koncertu mám spíše opačný dojem. Tvůrci zde uvedení jsou dle slova v programu většinou uznávané osobnosti, ověnčené mnohými cenami, tituly a úspěchy. Z toho nejspíš pramení jejich sebejistota, že dokonale zvládnuté řemeslo, mnohé zkušenosti a skvělá orientace ve věcech, jako je styl a kalkulace s posluchačovou psychologií prostě stačí… nestačí! Nevím, jak přesně popsat to, co očekávám od takového koncertu, co bych chtěl vlastně slyšet? Mohl bych spíše pomocí negace vyjádřit to, co na takovém koncertě slyšet či prožívat nechci: osvědčené klišé, pocit jistoty a určité apriorní spokojenosti, nudu!

Já vím, napsat dnes skladbu pro orchestrální uskupení tak, aby byla něčím nová, neotřelá, vzrušující či strhující, se zdá být zcela nemožné. Přesto se to však tu a tam někomu z autorů podaří. Většinou je to ten, který dokáže zahodit naučené a šlápne klidně do naprosté tmy a nejistoty i za cenu toho, že zrovna v tom místě zeje hluboká jáma. Nevěřím příliš skladatelům, kteří „sypou umění z rukávu“ a popravdě ani lidem, kteří mají po ruce vždy ta správná slova ve správný čas. Tento svět „jistoty“ podle mě prostě do umění absolutně nepatří. A abych nezabřednul jen v rovině celkového pohledu, pohleďme na konkrétní věci.

Peter Maxwell Davies	Nejsem velkým odborníkem na romantickou a zvláště pozdně romantickou hudbu, tudíž nemohu střílet od boku všechny autory tohoto období, kteří minimálně inspirovali skladbu anglického skladatele a dirigenta Petera Maxwella Davise *The Golden Rule* (Zlaté pravidlo) pro smíšený sbor a komorní orchestr. K této třívěté skladbě není mnoho co říci. Všechny její složky jsou skvěle vypracované. Zvláště harmonická stránka zaujme svojí detailní proměnlivostí, která však probíhá
po celou skladbu ve stejném duchu, skladba je tedy výrazně monotematická. Dala by se označit až pojmem „transparentní“. Vše je jasné, přehledné, prostě dokonalé. Smíšený sbor Pražští pěvci se sbormistrem Stanislavem Mistrem podal kvalitní výkon, jen orchestr byl často intonačně rozkolísaný. Na běžném abonentním koncertě pro publikum, které nechce být za žádnou cenu vyváděno z míry, by skladba byla snad více doma.

Peter Maxwell Davies

Nejsem velkým odborníkem na romantickou a zvláště pozdně romantickou hudbu, tudíž nemohu střílet od boku všechny autory tohoto období, kteří minimálně inspirovali skladbu anglického skladatele a dirigenta Petera Maxwella Davise The Golden Rule (Zlaté pravidlo) pro smíšený sbor a komorní orchestr. K této třívěté skladbě není mnoho co říci. Všechny její složky jsou skvěle vypracované. Zvláště harmonická stránka zaujme svojí detailní proměnlivostí, která však probíhá

po celou skladbu ve stejném duchu, skladba je tedy výrazně monotematická. Dala by se označit až pojmem „transparentní“. Vše je jasné, přehledné, prostě dokonalé. Smíšený sbor Pražští pěvci se sbormistrem Stanislavem Mistrem podal kvalitní výkon, jen orchestr byl často intonačně rozkolísaný. Na běžném abonentním koncertě pro publikum, které nechce být za žádnou cenu vyváděno z míry, by skladba byla snad více doma.

Jak mi kdysi říkal jeden nejmenovaný dirigent: „Hodíš buly a pak už to jede samo“. Tento výrok mě napadl po chvíli poslechu naštěstí celkem krátké skladby Davida Flynna s názvem *Echoes of Bamako* (Ozvěny Bamaka) pro smyčce. Skladba se ze začátku zdála rytmicky docela nápaditá a svěží. To však záhy vyhaslo kvůli nadužívání metody opakujících se smyček. Z celkem zajímavého výchozího materiálu se postupně	David Flynn
vyloupla naprosto tuctová hudba, která by možná fungovala pod nějakým obrazem jako podmalba, ale nikoli koncertně. Po přečtení bohatého životopisu a dlouhého výčtu úspěchů tohoto mladého autora jsem usoudil, že tato přehlídka pro Davida Flynna asi nebude ničím závažným.

Jak mi kdysi říkal jeden nejmenovaný dirigent: „Hodíš buly a pak už to jede samo“. Tento výrok mě napadl po chvíli poslechu naštěstí celkem krátké skladby Davida Flynna s názvem Echoes of Bamako (Ozvěny Bamaka) pro smyčce. Skladba se ze začátku zdála rytmicky docela nápaditá a svěží. To však záhy vyhaslo kvůli nadužívání metody opakujících se smyček. Z celkem zajímavého výchozího materiálu se postupně

David Flynn

vyloupla naprosto tuctová hudba, která by možná fungovala pod nějakým obrazem jako podmalba, ale nikoli koncertně. Po přečtení bohatého životopisu a dlouhého výčtu úspěchů tohoto mladého autora jsem usoudil, že tato přehlídka pro Davida Flynna asi nebude ničím závažným.

Jiří Teml, Milan Kaňák a Monika Knoblochová	Jiří Teml – známá a významná skladatelská osobnost naší scény. Měl jsem už možnost slyšet několik skladeb od tohoto tvůrce a musím říci, že mě vždy přinejmenším zaujaly svojí originalitou (naposled David a Goliáš pro flétnu a varhany). Zde zazněl *Koncert pro cembalo a komorní orchestr* o třech větách, které však nebyly uvedeny v programu, takže jejich názvy zde nemohu uvést. Nebylo by ale
určitě nijak těžké si je domyslet. Pořadí středně rychlá – pomalá – rychlá bylo zjevné. Čekal jsem tedy nějakou novou zajímavou inspiraci a koncert pro cembalo – to je přece výzva! Tento citlivý instrumentační problém – jak se ho zhostit? Inu skladba to byla po všech stránkách velmi precizní, avšak vyřešit dynamický nepoměr obou složek pouze neustálým střídáním bloků samotného sólového nástroje a orchestru je celkem rutinní a mechanicky působící únik před tenkým ledem této zvukově bohaté palety. Vtipným nápadem bylo pouze občasné užití trianglu a dalších bicích nástrojů v blocích sólového cembala. V rytmicko-melodicko-harmonické stránce jsem též nezaregistroval nic zvláště překvapivého.

Jiří Teml, Milan Kaňák a Monika Knoblochová

Jiří Teml – známá a významná skladatelská osobnost naší scény. Měl jsem už možnost slyšet několik skladeb od tohoto tvůrce a musím říci, že mě vždy přinejmenším zaujaly svojí originalitou (naposled David a Goliáš pro flétnu a varhany). Zde zazněl Koncert pro cembalo a komorní orchestr o třech větách, které však nebyly uvedeny v programu, takže jejich názvy zde nemohu uvést. Nebylo by ale

určitě nijak těžké si je domyslet. Pořadí středně rychlá – pomalá – rychlá bylo zjevné. Čekal jsem tedy nějakou novou zajímavou inspiraci a koncert pro cembalo – to je přece výzva! Tento citlivý instrumentační problém – jak se ho zhostit? Inu skladba to byla po všech stránkách velmi precizní, avšak vyřešit dynamický nepoměr obou složek pouze neustálým střídáním bloků samotného sólového nástroje a orchestru je celkem rutinní a mechanicky působící únik před tenkým ledem této zvukově bohaté palety. Vtipným nápadem bylo pouze občasné užití trianglu a dalších bicích nástrojů v blocích sólového cembala. V rytmicko-melodicko-harmonické stránce jsem též nezaregistroval nic zvláště překvapivého.

Jenom ve druhé větě jsem se neubránil úsměvu po zaznění spodního střídavého tónu v úvodu, který známe mimo mnoho barokních skladeb též ze slavné druhé věty (adagio) skladby Concierto de Aranjuez Joaquina Rodriga. V téže větě cembalového koncertu se kromě toho ke konci objevuje jakýsi harmonicky i charakterově cizorodý pastorální úsek, jehož náhlý nástup i závěr postrádá jakoukoli pointu. Prostě chvilkový úlet, proč ne? „A co Toccatička nakonec – to zabere“! Autor se v programu vyznává, že odvahu k napsání této skladby mu dodaly cembalové koncerty Bohuslava Martinů, Francise Poulenca a Daria Milhauda. Snad i trochu víc než odvahu… Nutno však dodat, vynikající interpretační výkon sólistky Moniky Knoblochové způsobil, že skladba vyzněla bez jediného momentu ztráty posluchačovy pozornosti.

Jiří Teml a Monika Knoblochová

Petr-Jan Wagemans a Milan Kaňák	Konečně se dostávám k oné jediné skladbě, která se dosti vymykala celkové koncepci koncertu. Nizozemec Peter-Jan Wagemans a jeho skladba *Summer concerto* pro housle, klavír a violoncello. Dobrý nápad a vtip – to byla nit, která se táhla celým dílem. Instrumentační a harmonická úspora, naproti tomu bohatá polyrytmická vynalézavost, i když v duchu jednoduchosti partů jednotlivých nástrojů.
To byly dominantní a dobře postavené základní kameny. Skladba měla pět sympaticky kratších vět: Muted, Andante, Liberamente, Allegro a Lento. V každé z nich byla jednoduše vždy jedna vedoucí myšlenka, která po vyčerpání své únosnosti pokorně skončila. Všechny nástroje často opakovaly buď jeden rytmizovaný tón, nebo krátký motiv, avšak rytmus jednotlivých složek byl natolik kontrastní a rafinovaný, že nemohlo dojít k ubíjejícímu působení smyček. Navíc harmonický materiál byl dobře promyšlený a nejspíš se opíral o nějakou racionální metodu. Dokázal hrát jak roli spojitého pozadí, tak také upoutával kontrapunktickými detaily, které byly sice dobře čitelné, ale překvapivé. Konečně jsem měl pocit, že někoho tvorba opravdu baví a neklepe se strachy před hledáním neobvyklých řešení.

Petr-Jan Wagemans a Milan Kaňák

Konečně se dostávám k oné jediné skladbě, která se dosti vymykala celkové koncepci koncertu. Nizozemec Peter-Jan Wagemans a jeho skladba Summer concerto pro housle, klavír a violoncello. Dobrý nápad a vtip – to byla nit, která se táhla celým dílem. Instrumentační a harmonická úspora, naproti tomu bohatá polyrytmická vynalézavost, i když v duchu jednoduchosti partů jednotlivých nástrojů.

To byly dominantní a dobře postavené základní kameny. Skladba měla pět sympaticky kratších vět: Muted, Andante, Liberamente, Allegro a Lento. V každé z nich byla jednoduše vždy jedna vedoucí myšlenka, která po vyčerpání své únosnosti pokorně skončila. Všechny nástroje často opakovaly buď jeden rytmizovaný tón, nebo krátký motiv, avšak rytmus jednotlivých složek byl natolik kontrastní a rafinovaný, že nemohlo dojít k ubíjejícímu působení smyček. Navíc harmonický materiál byl dobře promyšlený a nejspíš se opíral o nějakou racionální metodu. Dokázal hrát jak roli spojitého pozadí, tak také upoutával kontrapunktickými detaily, které byly sice dobře čitelné, ale překvapivé. Konečně jsem měl pocit, že někoho tvorba opravdu baví a neklepe se strachy před hledáním neobvyklých řešení.

Ve skladbě dominovala rovina až Mozartovského humoru, nad určitou vážností, která měla spíše snivý charakter. Peter-Jan Wagemans je mi sympatický, že si v umění na nic nehraje. Žádná strojenost či šroubovanost, prostě nenápadná, obyčejná až neobyčejná hudba. Úlohy tří sólových nástrojů se kvalitně ujal soubor Janáčkovo trio (Jiří pospíchal – housle, Marek Novák – violoncello, Markéta Janáčková – Klavír).

Milan Kaňák a Janáčkovo trio

Eric Sweeney, Pavel Trojan a Milan Kaňák	Zcela zásadní kvalitativní obrat však přišel se závěrečnou skladbou *Erica Sweeneyho* *Niamh of the Golden Hair* (Zlatovlasá Niamh). Jde o čtyřvětou kantátu pro sbor, dva klavíry, orchestr a vypravěče na autorův text vycházející z příběhu Anne Farrellové. Pochopil bych evidentní redukcionistický přístup s kladením důrazu na velké celky a jejich dramatický účinek. Tato
cesta patří ve skladatelské práci bezesporu k těm nejnáročnějším, jelikož jde o čistou sílu nápadu bez vyumělkování v detailní rovině. Takových nápadů skladatel bohužel za život mnoho nemívá. Pochopil bych i s tím související banalitu melodicko-harmonicko-rytmických prostředků, které autor použil. Vzpomeňme třeba na Beethovenova témata. Bohužel se však nic odpovídajícího nekonalo. Banalita této hudby byla prostě natolik radikální, že posluchačova brada se zákonitě musela po několika minutách přimknout k hrudníku a být znovu odlepena až rozpačitým potleskem. Troufám si tvrdit, že použitý pohádkově výpravný text na tom nebyl obsahově o nic lépe než hudba. Navíc byl doslova oddrmolený v jedné tempové, intonační i dynamické rovině recitátorem Pavlem Trojanem ml., který slyšitelně natolik vládne anglickým jazykem, až mu uniklo, že lze anglicky mluvit i pomalu a různým intonačním zabarvením. Otázkou však je, jaký časový prostor a instrukce dává recitaci autor. Třeba to právě takhle chtěl. Dále jsem po celou skladbu úplně nepochopil, proč Sweeney užívá dva klavíry blízko u sebe, když tato složka nebyla vlastně nijak výrazně využita. Pochopil bych, kdyby byly klavíry nějak zajímavě rozmístněny do prostoru, ale takhle to působilo až zbytečně. V závěrečné části přišlo

Eric Sweeney, Pavel Trojan a Milan Kaňák

Zcela zásadní kvalitativní obrat však přišel se závěrečnou skladbou Erica Sweeneyho Niamh of the Golden Hair (Zlatovlasá Niamh). Jde o čtyřvětou kantátu pro sbor, dva klavíry, orchestr a vypravěče na autorův text vycházející z příběhu Anne Farrellové. Pochopil bych evidentní redukcionistický přístup s kladením důrazu na velké celky a jejich dramatický účinek. Tato

cesta patří ve skladatelské práci bezesporu k těm nejnáročnějším, jelikož jde o čistou sílu nápadu bez vyumělkování v detailní rovině. Takových nápadů skladatel bohužel za život mnoho nemívá. Pochopil bych i s tím související banalitu melodicko-harmonicko-rytmických prostředků, které autor použil. Vzpomeňme třeba na Beethovenova témata. Bohužel se však nic odpovídajícího nekonalo. Banalita této hudby byla prostě natolik radikální, že posluchačova brada se zákonitě musela po několika minutách přimknout k hrudníku a být znovu odlepena až rozpačitým potleskem. Troufám si tvrdit, že použitý pohádkově výpravný text na tom nebyl obsahově o nic lépe než hudba. Navíc byl doslova oddrmolený v jedné tempové, intonační i dynamické rovině recitátorem Pavlem Trojanem ml., který slyšitelně natolik vládne anglickým jazykem, až mu uniklo, že lze anglicky mluvit i pomalu a různým intonačním zabarvením. Otázkou však je, jaký časový prostor a instrukce dává recitaci autor. Třeba to právě takhle chtěl. Dále jsem po celou skladbu úplně nepochopil, proč Sweeney užívá dva klavíry blízko u sebe, když tato složka nebyla vlastně nijak výrazně využita. Pochopil bych, kdyby byly klavíry nějak zajímavě rozmístněny do prostoru, ale takhle to působilo až zbytečně. V závěrečné části přišlo

„vysvobození“ v podobě citace chorální sekvence Veni Creator Spiritus, který přednesli Pražští pěvci krásným empatickým způsobem. Škoda, že si autor v závěru náhle vzpomněl, že je „soudobý skladatel“ a neváhal přikrášlit tento kus čisté hudby bombastickou instrumentací a sérií odporných, vzhledem k chorálu kakofonních rozložených akordů, kde konečně plně využil své dva klavíry.

Pražští pěvci

A vrací se mi znovu otázka: Co chci tedy slyšet a prožít na takové přehlídce nových skladeb? A hned si odpovídám: Pravdivý příběh o tvůrci a vlastně i o mě samém, o našem společném duchu a lidství. Odcházet s pocitem, že právě teď jsem chvíli žil život někoho jiného a mohu si z něj něco v sobě zachovat – identifikace. Ne být ukolébán dnešním posluchačem požadovanou a autory často poslušně a naučeně produkovanou „krásou“, která se rovná pouhé kulise či slupce našeho skutečného bytí. Vím, že realita je vždy jiná a tam, kde v umění vládne vazba autor – interpret – posluchač, může být „zakopaný pes“ ve kterékoli ze složek. Čtenář si možná bude ťukat na čelo pro tento můj přehnaný idealismus, ale bez idejí jsme jen bezcílně bloudící bytosti předurčené k zániku.

Foto: Zdeněk Chrapek (7) a a Jan Fila (1)