Pražské premiéry 2009 - 17. března – Dlouhá noc v Rudolfinu – Dvořákova síň

Josef Počepický 28.3.2009

 

 

 

Třetím a zároveň závěrečným koncertem experimentálního večera „Dlouhá noc v Rudolfinu“ byla opera Macbeth z pera Michala Košuta. Začátek byl atypicky posunutý na 21. hodinu, aby posluchači stihli v klidu přejít z koncertu Konvergence z přilehlé Dvorany. Pódium Dvořákovy síně bylo pokryto papírovými obdélníky do tvaru kříže, v popředí i v pozadí byl umístěn reprodukční aparát, taktéž i reflektory. Torzo publika sledovalo pomalý pád sálu do tmy a já napjatě očekával, jak se skladatel popral s nelehkým úkolem dobře zhudebnit Williama Shakespeara.
 

Pražské provedení komorní opery kombinovalo dva roky starou nahrávku orchestru s hlasy iracionálních čarodějnic a živými pěvci, kteří měli mimo jiné na obličejích připevněné mikroporty. Při výstupu jednotlivých postav předstoupily vždy zainteresované postavy na špici papírového „kříže“, po výstupu se pak vždy vrátily na své původní místo, přičemž po zavraždění se otočily zády k publiku. Tři iracionální čarodějnice,

Michal Košut

nazpívané na nahrávce mimo jiné jedním kontratenorem Janem Mikuškem, byly při provedení znázorněny třemi tanečníky. Kanonický tercet čarodějnic má připomínat druh ansámblu pastýřů či lovců v raně barokních italských operách a dramatický akcent má být příbuzný ansámblu zlověstných čarodějnic Purcellovy opery Dido a Aeneas. Zde bych rád podotkl, že ač zněly hlasy čarodějnic z nahrávky a byly nahrány jedním pěvcem, bylo jim velmi špatně rozumět. Vzhledem k tomu, že má teto kus hudby posouvat spád díla kupředu, je to trochu škoda, protože se sice vytvoří vzruch, ale tím to tak nějak skončí...

 

Opera má délkou něco málo přes hodinu, je rozdělena na dvě poloviny bez přestávky. Hlavním nositelem děje má být podle programu orchestr, který příznačnými motivy vytváří atmosféru jednotlivých scén. Jako předělový prvek slouží krátká introdukce - zpěv beze slov ducha zavražděné Lady Macduff, který je jedním z hlavních motivů opery. Monology a dialogy jsou psány prokomponovanými i secco recitativy. Alena Němcová v programu označuje Košutovu kompoziční řeč v tomto díle jako „...modální a atonální harmonické a melodické postupy a výše zmíněné prolínání prvků raně barokní hudby, která odpovídá atmosféře Shakespearovy doby.“  Disharmonická melodika spolu se svébytnou modalitou a poměrně důslednou tematicko-motivickou prací, to celé řádně prokomponované a svébytně instrumentované jsou atributy, které dozajista celé dílo zdobí.

 

 

Co jsem ovšem v opeře na první poslech postrádal, byly pojící a gradační prvky. Jako pojící substance funguje téma ducha Lady Macduff, ovšem jen do té míry, že rámuje konec starého a začátek nového obrazu. Jakoukoli výraznou hudební katarzi, ke které libreto přímo vybízí, jsem na první poslech nezaznamenal. Na začátku se zdálo, že nás skladatel překvapí kolážovým typem kompozice, žel zůstalo jen u očekávání, opera postrádá tah a výsledek je tak trochu nemastný neslaný. Příjemně mě překvapil design a realizace kostýmů, úsporně a funkčně vypadající papírové obleky pokreslené pastelkami. To vše v kombinaci s dobrým nasvícením vytvořilo působivou, mému oku lahodící scénu.

 

 

Celkově je pro mne opera zklamáním, možná je to dojmem prvního poslechu, možná ne.  Nicméně bych touto cestou rád poděkoval všem zúčastěným i pořadatelům za zajímavý a v jistém slova smyslu vydařený experiment.

Čeští komorní sólisté: Umělecký vedoucí Ivan Matyášek, Aleš Procházka (Macbeth), Lucie Slepánková (Lady Macbeth), Tomáš Krejčí (Macduff), Hana Kopřivová Šumpíková (Lady Macduff), Jan Šťáva (Král Duncan), Marek Olbrzymek (Malcolm), Vladimír Richter (Sluha), Alexander Müller (Banquo), Jan Mikušek (tři čarodějnice), tanečníci Hana Kachlíková, Ondřej Hajný, Petr Németh, choreografická spolupráce Vladimíra Kartousová, realizace kostýmů Miroslava Matulová, scénická instalace a návrhy kostýmů Rocc, dirigent Stanislav Kummer.  

 

Foto Zdeněk Chrapek (7) a Jan Fila (1)