Pražské premiéry 2009; 17. března – Dlouhá noc v Rudolfinu – Dvorana

Marie Sommerová 28.3.2009

 

 

Úterním, tak trochu předvečerním koncertem ve Dvoraně Rudolfina nás provedli spolu s hosty instrumentalisté skladatelského sdružení Konvergence, kteří jsou zárukou interpretační kvality se smyslem pro detail a koncepci. Posunutý začátek k včasnější 19. hodině stačil předstihnout večerní únavu všedně hektického dne. Stejně tak kratší trvání celého koncertu bez přestávky udrželo svěžest, otevřenost a chuť očekávat zážitek. Dokonce bych si troufla tvrdit, že s akusticky prostorovou koncepcí, povznášející hudbou a pohybovým ozvláštněním tanečnic působil výsledek jako muzikoterapie. Postaraly se o ni dvě krajní skladby Tomáše Pálky a jedna prostřední Jany Vöröšové. Snad mi oba prominou změněné pořadí v této recenzi, které se nabízelo pro srovnání dvou děl téhož autora.

Tomáš Pálka a Jan Rybář

To, co mě napadne jako první při poslechu hudby Tomáše Pálky, je jednak „dějová“ plynulost (jedna z nejhladších, co znám), jednak čarování se zvukem jako s hmotou. Z části se hlavně druhý zmíněný aspekt stal tak trochu „idée fixe“ konvergentní produkce, tedy autorovo členství toto kvituje. Skladbou Krajina milost, prostorovou symfonií s úryvky veršů Jana Víchy procházejí

a provazují se částice představované hmoty v jeden statický hudební proud, statický hned v několika bodech. V centralizujícím a stále přítomném unisonu komorního a, v modálním myšlení prolínající opar přítomného dvanáctitónového totalu, v rozvržení skoro až monotematických rolí a materiálů mezi jednotlivé nástrojové sekce (smyčce, klarinety, žestě, drnkací harfa s kytarou, bicí) a v podobnosti proudu dynamických vln v čase v rámci těchto sekcí. Je to jakýsi pohyb ve strnulosti. Když jsem přemýšlela, jakou hmotu mi kompozice vlastně evokuje, napadly mě řasy podmořského dna vlnící se proudem stojatého a zároveň stále pohyblivého vodního skupenství.

Rozvržení nástrojů do prostoru mělo za následek u jedněch přímou konkretizaci směru, a tudíž i ostřejší hudební rozpoznatelnost (smyčce lehce vyvýšené na několika schodech, klarinety ve výšce na konci schodiště, částečně i žestě v jeho středu, ovšem ty se rozdělily do protilehlých konců), u druhých naopak zvukovou tupost a ztracený přehled (především bicí rozestavěné po bocích hlediště a za ním, částečně harfa s amplifikovanou kytarou šikmo po stranách). Sólový soprán se samozřejmě ve své samostatnosti vyjímal, zároveň nebyl povýšen nad instrumentální složku. Za celou dobu téměř třicetiminutové kompozice nedošlo k žádnému znatelně pocítěnému obratu. Jediné dynamicky a výrazově vyostřenější místo (též díky využité žesťové průraznosti) v druhé polovině skladby asi nemělo taky žádnou takovou změnu slibovat. Přesto se mi jí chtělo

Miroslava Časarová

dostát. Nicméně autor zůstal věren unisonu až do samého konce. Udržet tah při tak důsledně vydržovaném formotvorném prvku v téměř třicetiminutovém pásmu vnímám přece jen jako nadlidský úkol. Napadlo mě, jestli zde nebyla učiněna nabídka k prožití nirvány. Ale v tomto případě tomu moc nevěřím, dílo mělo příliš mnoho jiných kvalit, které sahaly dál než k meditativnosti.

Kromě klíčových repetovaných veršů nebylo zpěvačce téměř po celou dobu rozumět. Pěvecký part musel být ale pro interpretku Miroslavu Časarovou vcelku tvrdým oříškem. Častá vysoká dvoučárkovaná poloha, z velké míry melodicky nepohyblivá linie kolem tónu e2 (takže se není o co opřít), ke všemu na ošidné samohlásky „e“ a „i“. K mému překvapení to ale vůbec nevadilo, snad právě naopak. Zašifrované hlásky tvořily součást oné hudební hmoty, aniž by upozorňovaly na významy slov jako cizích prvků. Čistotu v intonaci spolu s decentním projevem v zájmu vyvážené akustiky celého ansámblu u pěvkyně velmi oceňuji.

To, co mi chybí v poslední době u Tomáše Pálky, je absence jakýchkoli třecích ploch. Ve velké míře se v jeho hudbě setkávám s tak dokonalými místy, že nelze nad nimi nic, než si očarovaně povzdechnout. Ale pro intenzivní prožití celého díla, potažmo celé formy, pak chybí něco, co mohu nazývat jednou kontrastem, jindy protipólem či dramatem. V tak důsledně nekonfliktním vakuu jako by chyběl život. Něco, co lehce zabolí, popíchne, nenechá v klidu, a to nemyslím primárně ve smyslu negativním. Něco, abych tak řekla šťavnatého, šmrncovního.

A přesně to nacházím v kompozicích dřívějších, což se mi právě potvrdilo u další Pálkovy skladby večera, zvané O Pater – prostorové kantáty pro sbor a ansámbl podle básně Zdeňka Víchy. Zde se probudilo k životu nedefinovatelně bezpočet organismů, roztodivných jako v představách o jiném, neznámém světě. Bráním se konkrétnímu vyslovení, poněvadž si takové dílo říká o intuitivní přijetí, zproštěné

Canti di Praga

rozumového zatížení. Mám k provedení nicméně jednu podstatnou výhradu. Prostorové rozvržení sboru Canti di Praga a muzikantů bylo zcela jinak řešené a koncipované než u první skladby. Dělalo dojem libovolného rozestavění kolem hlediště a tvořilo dva půlkruhy po jeho stranách, v čele s dirigentem Janem Krejčíkem přímo za zády posluchačů. Jediná muzikantsky nevyužitá plocha byla vepředu, kde se ponechal prostor tanečnicím Veronice Kacianové a Berrak Yedek. Ačkoli byl jejich tanec velice poutavý a dokonale si padl s hudebním projevem, což nebývá zdaleka časté, stala se tím myslím jedna neodpustitelná chyba. Nemám žádné vzdělání v medicíně, ale dá se předpokládat, že fyziognomie lidských uší je uzpůsobena tak, abychom nejlépe slyšeli zvuky před námi – tedy obracíme hlavu za zvukem pro lepší efektivitu poslechu. Zde před námi zdroj zvuku chyběl a ačkoli se rozprostřel do ostatních koutů, nescelil se. Stačilo, když jsem pootočila hlavou nalevo nebo vpravo a cílený výsledek byl tu. Samotnou mě to překvapilo a přijala jsem to jako novou zkušenost. A ještě k tanci – stálo by jistě za to využít světel jako dalšího formotvorného prvku díla, což jsem nevíce postrádala před jeho koncem, kdy byly tanečnice skryty za schodištěm na jeho nejvyšším konci a vyčuhovaly z něj jen pohyblivé paže.

 

Mezi tak zušlechťujícími, obohacujícími kusy se postavila skladba Jany Vöröšové Havran a moře pro tři trubky. To už samo o sobě něco slibovalo – Jana Vöröšová je autorka z úplně jiného těsta: impulzivní, živelná, neuspořádaná. Pozvolna s léty ale tyto nuance nabývají na kultivovanosti a výsledná díla vnímám jako čím dál kvalitnější. Jako by se dokázala správným směrem „ukočírovat“. Hudební vstup trochu překvapil, protože trumpetisté byli striktně akusmaticky schováni za zábradlím na vrcholu schodiště, vizuální pozornost stáhly jen tanečnice. Nejednalo se o početný ansámbl, jak to bylo u předchozí Krajiny milosti, přesto mi v plném zvuku a dobře nakomponovaném materiálu nic nescházelo. Snad jen přebývalo, a to pro mě nesmyslné práskání nafouklých papírových sáčků v druhé polovině skladby. Vydaný zvuk byl příliš hlasitý, vulgární, neadekvátní k hudební náplni. O to více, že taneční kreace na něj nijak nereagovaly a jejich pohyb se se zvukem naprosto míjel.         

V jistých nejmenovaných kuloárních prostorech jsem zaslechla před začátkem koncertu rozhovor mezi sboristkami Canti di Praga o skladbě O Pater. Bylo to jen takové úsměvné a rozechvělé štěbetání před chystaným provedením. Doslechla jsem se, že je to „taková ta moderní skladba, ale ano, celkem zajímavá, hlavně v tom, že pokaždé v interpretaci dopadne trochu jinak…“. Mám dojem, že celý koncert ve Dvoraně bylo jedno velké objevování drobností, které se ještě nějak vymykaly tomu nastudovanému, nazkoušenému. A v tomto objevování mohl být aktivní kdokoli a čistě sám pro sebe. Bylo to prostě zase jednou dobrodružství.

Foto Zdeněk Chrapek