A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 2009, 17. března – Dlouhá noc v Rudolfinu – Sukova síň

Josef Počepický 28.3.2009

Experiment nazvaný „Dlouhá noc v Rudolfinu“ byl rozdělen do tří částí – v programové brožuře písmeny A B C. Zajímavý nápad spojený s naditou dramaturgií na pozadí tří různých sálů sliboval uchu hudbymilovného posluchače i něco navíc než jen přehlídku nejnovější české a evropské hudby. Jak už tomu u přehlídek soudobé hudby bývá, byl koncert A v 17:30 v Sukově síni nepříliš zaplněn, skoro bych až řekl prost jakéhokoli širšího zájmu veřejnosti. Tři světové premiéry autorů J. Matyse, J. Bezděka a H. Raithela zahájily první část Dlouhé noci v Rudolfinu…

První kompozice komorního podvečera byly Zvuky neuróz a urozených duší, koncertantní skladba pro housle a akordeon. Jiří Bezděk se v předmluvě vyjádřil k dílu takto „…Urozené duše ve skladbě Zvuky neuróz a urozených duší jsou duše vyrovnané a klidné. Problémy běžného života řeší s nadhledem a shovívavým humorem. My ostatní podléháme neurózám…“. První věta Allegro je ze začátku rytmicky tepavá, disharmonický	Jiří Bezděk
tónový materiál plný imitačních ploch, který volně přechází do rychlého, řekl bych šestnáctinového pohybu. Druhá věta Allegro moderato je pomalejší, zpěvnější svébytně disonantní část, kdy mi občas nástroje připomínají dvě různé plochy, které se občas protnou. Poslední věta Animato působí trojdobým charakterem, kdy disonantní melodie krouží nad ostinatem, nástroje se střídají. Velmi působivé je pak unisono ke konci skladby, které je instrumentováno do spodních, temných rejstříků. Celá kompozice je autorem v programu označena za velké variace na půdorysu téměř přísné passacaglie, s rozsáhlou introdukcí a rozsáhlým závěrem. Můj osobní dojem byl velmi pozitivní, zvlášť použití rozmanitých barevných škál akordeonu v kombinaci s houslemi. Za podpory výborných výkonů Miroslava Vilímce (housle) a Jarmily Vlachové (akordeon) byla skladba uvedena v život velmi důstojně.

První kompozice komorního podvečera byly Zvuky neuróz a urozených duší, koncertantní skladba pro housle a akordeon. Jiří Bezděk se v předmluvě vyjádřil k dílu takto „…Urozené duše ve skladbě Zvuky neuróz a urozených duší jsou duše vyrovnané a klidné. Problémy běžného života řeší s nadhledem a shovívavým humorem. My ostatní podléháme neurózám…“. První věta Allegro je ze začátku rytmicky tepavá, disharmonický

Jiří Bezděk

tónový materiál plný imitačních ploch, který volně přechází do rychlého, řekl bych šestnáctinového pohybu. Druhá věta Allegro moderato je pomalejší, zpěvnější svébytně disonantní část, kdy mi občas nástroje připomínají dvě různé plochy, které se občas protnou. Poslední věta Animato působí trojdobým charakterem, kdy disonantní melodie krouží nad ostinatem, nástroje se střídají. Velmi působivé je pak unisono ke konci skladby, které je instrumentováno do spodních, temných rejstříků. Celá kompozice je autorem v programu označena za velké variace na půdorysu téměř přísné passacaglie, s rozsáhlou introdukcí a rozsáhlým závěrem. Můj osobní dojem byl velmi pozitivní, zvlášť použití rozmanitých barevných škál akordeonu v kombinaci s houslemi. Za podpory výborných výkonů Miroslava Vilímce (housle) a Jarmily Vlachové (akordeon) byla skladba uvedena v život velmi důstojně.

Jiří Matys

Druhá kompozice Hudba pro sólové violoncello III Jiřího Matyse zazněla taktéž ve světové premiéře, je to pětivětý cyklus dedikovaný Janu Škrdlíkovi. Část Mírně je vláčná, po celou dobu v poměrně hlubokém, temném rejstříku. Druhá část Volně má mírný charakter, pohybuje se ve vyšším rejstříku s občasným použitím flažoletů a názvuků ozvěn. Třetí část Živě je modálně zabarvená, plná zajímavých zvratů. Předposlední část Volně má opět klidný charakter, hodně využívá spodní strunu, obsahuje pizzicatovou plochu. A konečně Živě je charakterem veselá, na pentatonice postavená hudba. Celý cyklus představil velmi uspokojivě Jan Škrdlík. Kompozice využívá v podstatě celého rozsahu violoncella, komplexně vzato se zdá mít silně modální charakter.

Příjemným překvapením byla, asi nejen pro mne, poslední kompozice komorního koncertu, totiž 3. Sonate für Violin und Klavier německého skladatele Huga Raithela. V předmluvě autor uvádí, že v lednu roku 1983 si přál napsat nejkrásnější houslovou sonátu své ženě Monice, pokud mu k tomu život dá dostatek času. O sedm měsíců později píše, jak stále pracuje na první větě a kterak jeho rozervané nitro nachází svůj odraz v hudebních	Hugo Raithel
myšlenkách. „Pomalý úvod první věty Adagio doloroso je zoufalou obžalobou osudu.“ Vláčná ponurá melodie nad temně hrajícím klavírem, výrazem nadmíru melancholickým až bolestně útrpným, to celé zasazeno do kontextu vlastního typu hudební řeči. „ Rychlé Allegro inquiente e appassionato vede výškami a hloubkami dramatické expresivity, formovány vzdorným protestem a kantilénou plnou utrpení…“ Druhá část první věty zrychleným pohybem a stupňováním výrazovostí dociluje značné dramatičnosti. Variazioni není v důsledku tak komplikovaná jako věta úvodní. Obohacováním jednodušších motivů a jejich následné permutace má znázorňovat hledání klidu a rozvahy, které nakonec stejně převálcuje rezignace a smutek. Mně osobně přijde věta vrstvením a gradací tematického materiálu, zrychlením pohybu a obalováním motivů značně dramatická. Poslední věta dřímala téměř dvacet let, teprve podnět Ivana Ženatého a jistě i dostatečný odstup postrčil skladatele, aby se opět pustil do díla. První část třetí věty Allegro man non tanto motoricky krouží a spěje k dynamickému vrcholu, hudební vzpomínce na katastrofu doby minulé. Finální část Adagio – moderato assai má obsahovat hudební vylíčení doby posledních dvaceti let. Citáty z první věty jsou permutovány a nahlíženy jaksi s odstupem. Mottem je „akceptování životního osudu“.

Příjemným překvapením byla, asi nejen pro mne, poslední kompozice komorního koncertu, totiž 3. Sonate für Violin und Klavier německého skladatele Huga Raithela. V předmluvě autor uvádí, že v lednu roku 1983 si přál napsat nejkrásnější houslovou sonátu své ženě Monice, pokud mu k tomu život dá dostatek času. O sedm měsíců později píše, jak stále pracuje na první větě a kterak jeho rozervané nitro nachází svůj odraz v hudebních

Hugo Raithel

myšlenkách. „Pomalý úvod první věty Adagio doloroso je zoufalou obžalobou osudu.“ Vláčná ponurá melodie nad temně hrajícím klavírem, výrazem nadmíru melancholickým až bolestně útrpným, to celé zasazeno do kontextu vlastního typu hudební řeči. „ Rychlé Allegro inquiente e appassionato vede výškami a hloubkami dramatické expresivity, formovány vzdorným protestem a kantilénou plnou utrpení…“ Druhá část první věty zrychleným pohybem a stupňováním výrazovostí dociluje značné dramatičnosti. Variazioni není v důsledku tak komplikovaná jako věta úvodní. Obohacováním jednodušších motivů a jejich následné permutace má znázorňovat hledání klidu a rozvahy, které nakonec stejně převálcuje rezignace a smutek. Mně osobně přijde věta vrstvením a gradací tematického materiálu, zrychlením pohybu a obalováním motivů značně dramatická. Poslední věta dřímala téměř dvacet let, teprve podnět Ivana Ženatého a jistě i dostatečný odstup postrčil skladatele, aby se opět pustil do díla. První část třetí věty Allegro man non tanto motoricky krouží a spěje k dynamickému vrcholu, hudební vzpomínce na katastrofu doby minulé. Finální část Adagio – moderato assai má obsahovat hudební vylíčení doby posledních dvaceti let. Citáty z první věty jsou permutovány a nahlíženy jaksi s odstupem. Mottem je „akceptování životního osudu“.

Ivan Ženatý a Monika Raithel

Poslední kus hudby je katarzí celé kompozice. Nejsem dobře obeznámen s ostatní tvorbou Hugo Raithela, ale tuto skladbu považuji za velmi niternou, výjimečnou a zdařilou. Ivan Ženatý, který posluchače nepřestal udivovat hloubkou svého tónu a rozmanitostí jemných výrazových odchylek, zaslouží stejně jako doprovázející klavíristka, skladatelova žena osobně Monika Raithel to největší uznání.

Foto Zdeněk Chrapek (3)