Pražské premiéry 2009; 15. března 2009

Miloš Pokora 26.3.2009

 

 

Druhý večerní koncert Pražských premiér, pro nějž byl jako hlavní interpret angažován ansámbl pro  soudobou hudbu Pražské komorní filharmonie s názvem Prague Modern, se uskutečnil ve Dvořákově síni a měl zajímavý společný rys. Přes veškerou různorodost kompozičního vyjadřování vyzařoval ze všech  čtyř prezentovaných pevný kompoziční řád. Posluchač se mohl v každé kreaci i bez berliček vysvětlujících autorské poznámky dobře orientovat, vycítit, kde je jejich vrchol, a kdy se blíží vyústění, což není u soudobých výpovědí zdaleka samozřejmé.

 

Tím víc je cenné, že se tento rys projevil i u úvodní předvedené skladby Němce Yorka Höllera (* 1944) Feurwer für 16 Instrumentalisten, která pracovala s  postupy do krajnosti aplikovaného serialismu s využitím témbrově rozkošatělé isorytmie, a přesto vyvolávala dojem utříděných tvarů. Každá z nástrojových linek procházela zvláštním lomením frází a „vybuchujícími“ akcenty, přičemž jednotlivé díly, v nichž autor kromě drsné atonální heterofonie často uplatňoval princip postupného zhušťování (přidávání hlasů) i quasi tonálních melodických návalů (cella v 2. díle), spolu kontrastovaly spíše témbrově než pohybem. Pravda, nějaké silně emotivní partie ve volném tempu jsme se nedočkali, v každém  případě však šlo o ukázku moderní kompoziční virtuozity. Ostatně brilantně (udivující přesnost reperkuse horen!) si pod vedením francouzského dirigenta Michela Swierczewského počínal v této skladbě i orchestr.

York Höller

Jonathan Harvey

Významný představitel soudobé anglické hudby Jonathan Harvey (* 1939) se přestavil dvěma navzájem propojenými kompozičními kreacemi mocně imaginativního náboje. V té první k tomu nepotřeboval rafinovaně zvukové prostředky. Jeho Zpěv, inspirovaný představou osamělého mnicha zpívajícího zbožný chorál,  byl určen pouhé sólové viole (Christophe Desjardins), jejíž linka plynula v jakémsi absolutně uvolněném pohybu, s partiemi v extrémně vysoké tónové poloze a se „zastaveními“ na vertikálách, které jako by neustále hledaly ty nejpůsobivější alikvotní konstelace. Šlo o totálně odefektnělou výpověď – zůstával jen obraz zbožné askeze a také pusté krajiny, z níž se přerývaný zpěv  ozývá.

V skladbě Jubilus, komponované se záměrem tuto kratičkou konfesi  dále rozvinout, pak před námi Harvey rozestřel prostřednictvím sólující violy a osmi instrumentalistů zajímavý obraz jakéhosi silně imaginativního citového vytržení. Od úvodních fází skladby, v nichž nechal promlouvat  individualizovaným liniím (s kouzelnou rolí harfy, kytary a bicích), postupoval k partiím, v nichž obklopil sólovou violu

Christophe Desjardins

extaticky rozvířenou heterofonií všech exponovaných nástrojů. Došlo i na bleskové výrazové zlomy a stejně bleskové melodické šlehy, které jako by evokovaly odlesk slunce na horských balvanech a celkový emotivní dopad na posluchače podtrhlo i náhlé zjevení skutečně proteplené violové kantilény. Shrnuto - imaginativnost tohoto sdělení byla magická, i na interpretech bylo znát, že je takový druh sdělení přitahuje.

O generaci mladší Angličan George Benjamin (* 1960) se ve Dvořákově síni prezentoval lyrickou vyprávěnkou ve dvou částech pro soprán, kontraalt a soubor 15 hráčů s názvem Into the Little Hill na text Martina Crimpa. Námět této vokálně instrumentální kompozice,  jež se pokouší prostřednictvím  přerývavých strof moderně převyprávět známý mýtus o krysaři z Hameln,  je příznačně chmurný až děsivý, vlastní

George Benjamin

zhudebnění jako by se ale odvíjelo v úplně odlišné rovině. Tak například vokálům (zpívaly sopranistka Martha Cluverová a kontraaltistka Eva Šušková), které  zde tlumočí všech šest postav děje včetně davu, ponechává autor neustále dominující zvukový prostor, přičemž nástrojům svěřuje spíš psychologicko- charakterizační mezihry, nebo jimi „dopovídá“ textová sdělení prostřednictvím zvláštních melodicko– témbrových postupů (mj.  se tu uplatňuje i basová flétna, cimbál basetový roh).

Dialogy se střídají takřka v scénickém rytmu a monology (k těm nepůsobivějším patřila strofa začínající slovy „Night comes but not sleep“ a dramatické zvolání v závěru  „Where is my child“) jsou až naturalisticky deklamačně zatěžkané. Je zřejmé, že tím vším autor podepírá posluchačovu orientaci a z celkového pohledu i přímočarou sdělnost rozsáhlého pásma. Přesto si nemohu odpustit dovětek, že tentokrát spíš před námi něco popisuje a líčí, než v pravém slova smyslu hudebně ztvárňuje.

Martha Cluver, Michela Swierczewski a Eva Šušková

 

Foto Zdeněk Chrapek (4)