A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 2009; 15. března, Dopolední matiné

Wanda Dobrovská 26.3.2009

Plzeňská filharmonie

Těžištěm programu dopoledního koncertu Plzeňské filharmonie na Pražských premiérách byla opera Jaroslava Krčka Ve stínu kříže. „V jejím stínu“ pak byly další dvě kompozice, které zazněly na koncertě před ní – koncertní předehra Úprk (s Osudem a Elvírou) od Jamese MacMillana a Čínské stíny od Willema Jethse. Skladby pro přehlídku nastudoval David Švec.

Jaroslav Krček	Koncertní premiéra Krčkovy nové opery nebyla Plzeňským filharmonikům svěřena náhodou. Jaroslav Krček v 60. letech v Plzni působil jako hudební režisér v rozhlase, a protože to bylo na začátku jeho profesní dráhy a doba byla vstřícná, nasál tam tehdy do sebe mnoho inspiračních podnětů, ze kterých slyšitelně těží dodnes. Historizující a folklorizující postupy – zejména v melodice a instrumentaci – jsou identifikačním kódem jeho hudebního rukopisu a spřízňují ho s dalším „Plzeňákem“, „rozhlasákem“ a také „kabeláčovcem“, Zdeňkem Lukášem. V případě nové Krčkovy komorní opery *Ve stínu kříže* vychází z historie a lidovosti (jako opaku kastovnictví – slovy z libreta Josefa J. Novotného, „...každá selka tady umí číst a zná Bibli lépe než kdejaký italský
kněz...“) i sám námět díla. Krčkovo zpracování je náležitě patetické a patos je na místě, protože téma je závažné: příběh protagonistů – tří členů Jednoty bratrské a dívky obviněné ze spolčování s ďáblem – se odehrává v pobělohorském čase pronásledování českých bratří. Pro Jaroslava Krčka je tato tématika jednou z konstant jeho uměleckých ambicí (připomeňme jeho 3. symfonii „Jan Ámos“ nebo kantátu O lux mundi). Koncertní provedení na přehlídce skladbě neubralo na působivosti, koncepcí je to ale spíše oratorium. Ve skladbě je drama, lyrika i vroucnost (například v modlitbách Slavoje a Jáchyma na začátku 2. obrazu nebo bratří, doktora a Orosie na konci 4. obrazu), avšak její forma je spíše statická nežli dynamická. Nechybí v ní dokonce ani výrazné mluvené role – Vypravěč (Vyvolávač) na začátku a Provinciál v úvodu 2. dějství. V Alfredu Strejčkovi máme věru důstojného pokračovatele Radovana Lukavského, na něhož se skladatelé s oblibou s podobnými rolemi obraceli.

Jaroslav Krček

Koncertní premiéra Krčkovy nové opery nebyla Plzeňským filharmonikům svěřena náhodou. Jaroslav Krček v 60. letech v Plzni působil jako hudební režisér v rozhlase, a protože to bylo na začátku jeho profesní dráhy a doba byla vstřícná, nasál tam tehdy do sebe mnoho inspiračních podnětů, ze kterých slyšitelně těží dodnes. Historizující a folklorizující postupy – zejména v melodice a instrumentaci – jsou identifikačním kódem jeho hudebního rukopisu a spřízňují ho s dalším „Plzeňákem“, „rozhlasákem“ a také „kabeláčovcem“, Zdeňkem Lukášem. V případě nové Krčkovy komorní opery Ve stínu kříže vychází z historie a lidovosti (jako opaku kastovnictví – slovy z libreta Josefa J. Novotného, „...každá selka tady umí číst a zná Bibli lépe než kdejaký italský

kněz...“) i sám námět díla. Krčkovo zpracování je náležitě patetické a patos je na místě, protože téma je závažné: příběh protagonistů – tří členů Jednoty bratrské a dívky obviněné ze spolčování s ďáblem – se odehrává v pobělohorském čase pronásledování českých bratří. Pro Jaroslava Krčka je tato tématika jednou z konstant jeho uměleckých ambicí (připomeňme jeho 3. symfonii „Jan Ámos“ nebo kantátu O lux mundi). Koncertní provedení na přehlídce skladbě neubralo na působivosti, koncepcí je to ale spíše oratorium. Ve skladbě je drama, lyrika i vroucnost (například v modlitbách Slavoje a Jáchyma na začátku 2. obrazu nebo bratří, doktora a Orosie na konci 4. obrazu), avšak její forma je spíše statická nežli dynamická. Nechybí v ní dokonce ani výrazné mluvené role – Vypravěč (Vyvolávač) na začátku a Provinciál v úvodu 2. dějství. V Alfredu Strejčkovi máme věru důstojného pokračovatele Radovana Lukavského, na něhož se skladatelé s oblibou s podobnými rolemi obraceli.

Opera je v první řadě hraným a zpívaným vyprávěním příběhu, klíčový je obsah textu, hudba slovo velmi citlivě doprovází, nevede ho a pokud předjímá atmosféru nebo ji nechává doznít, nebo evokuje strukturální souvislosti, činí to nevtíravě a s pokorou (příklad za mnohé – výstup rozezleného Žalářníka podkreslený pomalou, klidnou hudbou smyčců). Epické libreto Jaroslava Novotného jistě nebylo	David Švec
snadné zhudebnit – proto také asi ono oratorní nasměrování díla. Skladatel si nicméně s textem poradil výtečně, učinil ho hlavním nosným prvkem, zjevně i narativní forma libreta je jeho krevní skupinou. Hudebně mne osobně nejvíce oslovila místa postavená na husitsko-chorálních motivech na začátku 1. i 2. dějství a v závěru opery, kde v roli sboru – jen v tomto jediném místě – vstoupili do dění hráči orchestru (v modlitbě k archandělu Michaleovi). To je mimochodem jedna z nejsilnějších scén, která přenáší dílo v mysli naslouchajícího ještě dál za vlastní konec opery. Z protagonistů se dobře vedlo Romanu Janálovi jako Vladanu Medřickému, Jaroslavu Březinovi jako Žalářníkovi, své role se dobře zhostili i Marie Fajtová jako Dívka Orosie a Ivan Kusnjer v roli římského vyslance Viléma Morlaminiho.

Opera je v první řadě hraným a zpívaným vyprávěním příběhu, klíčový je obsah textu, hudba slovo velmi citlivě doprovází, nevede ho a pokud předjímá atmosféru nebo ji nechává doznít, nebo evokuje strukturální souvislosti, činí to nevtíravě a s pokorou (příklad za mnohé – výstup rozezleného Žalářníka podkreslený pomalou, klidnou hudbou smyčců). Epické libreto Jaroslava Novotného jistě nebylo

David Švec

snadné zhudebnit – proto také asi ono oratorní nasměrování díla. Skladatel si nicméně s textem poradil výtečně, učinil ho hlavním nosným prvkem, zjevně i narativní forma libreta je jeho krevní skupinou. Hudebně mne osobně nejvíce oslovila místa postavená na husitsko-chorálních motivech na začátku 1. i 2. dějství a v závěru opery, kde v roli sboru – jen v tomto jediném místě – vstoupili do dění hráči orchestru (v modlitbě k archandělu Michaleovi). To je mimochodem jedna z nejsilnějších scén, která přenáší dílo v mysli naslouchajícího ještě dál za vlastní konec opery. Z protagonistů se dobře vedlo Romanu Janálovi jako Vladanu Medřickému, Jaroslavu Březinovi jako Žalářníkovi, své role se dobře zhostili i Marie Fajtová jako Dívka Orosie a Ivan Kusnjer v roli římského vyslance Viléma Morlaminiho.

James MacMillan	Kratičká, ani ne šestiminutová koncertní předehra anglického skladatele Jamese MacMillana *Stomp* (Úprk) koncert zahájila. Skladatel poskytl k dílku programní fabulaci „příběhu“, vskutku „útěku“, na abstraktnější rovině snad neklidu, v hudbě jde nicméně o dekonstrukci citované druhé věty z Mozartova Klavírního koncertu K 467, která svého času (1967) nabyla symbolického
významu v souvislosti se soundtrackem ke švédskému filmu Bo Widerberga Elvíra Madiganová. Hudba je to odlehčená, vtipná, ve svižných fanfárových částech až jakási kultivovaná „dechovka“, v pomalých pak rafinovaně („beriovsky“) postmoderní. Kupodivu ale zřejmě dost obtížná na hraní, protože žesťová skupina měla ze začátku se svými party trochu problémy.

James MacMillan

Kratičká, ani ne šestiminutová koncertní předehra anglického skladatele Jamese MacMillana Stomp (Úprk) koncert zahájila. Skladatel poskytl k dílku programní fabulaci „příběhu“, vskutku „útěku“, na abstraktnější rovině snad neklidu, v hudbě jde nicméně o dekonstrukci citované druhé věty z Mozartova Klavírního koncertu K 467, která svého času (1967) nabyla symbolického

významu v souvislosti se soundtrackem ke švédskému filmu Bo Widerberga Elvíra Madiganová. Hudba je to odlehčená, vtipná, ve svižných fanfárových částech až jakási kultivovaná „dechovka“, v pomalých pak rafinovaně („beriovsky“) postmoderní. Kupodivu ale zřejmě dost obtížná na hraní, protože žesťová skupina měla ze začátku se svými party trochu problémy.

Willemn Jeths	*Ombre cinesi* (Čínské stíny) od MacMillanova generačního vrstevníka, nizozemského skladatele Willema Jethse (1959), je orchestrální věta z materiálu závěrečné scény skladatelovy opery Hôtel de Pékin – mimochodem rovněž „úprková“, neboť dějem scény je jízda císařovny vlakem do podsvětí. Skladatel si v partituře vyhrál se zvukovými detaily (včetně trhání látky nebo hry na skleničku), které
ale nebyly v mase orchestru moc slyšet. Hudba velmi barevná, v průběhu proměnlivá, plná nečekaných kontrastů, neklidná a nepopřávající klidu - ale také nezahlcující.

Willemn Jeths

Ombre cinesi (Čínské stíny) od MacMillanova generačního vrstevníka, nizozemského skladatele Willema Jethse (1959), je orchestrální věta z materiálu závěrečné scény skladatelovy opery Hôtel de Pékin – mimochodem rovněž „úprková“, neboť dějem scény je jízda císařovny vlakem do podsvětí. Skladatel si v partituře vyhrál se zvukovými detaily (včetně trhání látky nebo hry na skleničku), které

ale nebyly v mase orchestru moc slyšet. Hudba velmi barevná, v průběhu proměnlivá, plná nečekaných kontrastů, neklidná a nepopřávající klidu - ale také nezahlcující.

David Švec odvedl v čele Plzeňské filharmonie dobrou řemeslnou práci, je nicméně škoda, že se orchestr v Rudolfinu neuvedl pod taktovkou svého nového šéfdirigenta, aby bylo vidět, kam má – má-li někam – našlápnuto. Ve srovnání s ostatními hostujícími orchestry na přehlídce byli Plzeňští přece jenom trochu „v jejich stínu“.

Foto Zdeněk Chrapek (3) a Jan Fila (1)