Skladbu autor věnoval své ženě Marii jako svatební dar. Osmnáctiminutovým dílem se nese ústřední prostá cyklicky se navracející melodie vždy citovaná v jednom sólovém nástroji (či nástrojové skupině), která je komentovaná doprovodnými protihlasy. S neustále vzrůstajícím napětím celkové faktury skladba působí jako výkřik bezmocného jedince proti hraničnosti tohoto světa. Velmi barevná kompozice ve mně zanechala  příznivý dojem a důstojně otevřela festival.

První věta Allegro presto v sonátové formě exponuje dvě výrazná témata – jedno dramatické, druhé elegické. Materiál nepřesahuje hranice rozšířené tonality, přesto působí svěže a invenčně. Po krátkém provedení nastupuje zkrácená reprisa.
Largo po nástupu jemných clusterů ve smyčcích exponuje v sólovém hoboji a anglickém rohu elegické téma doprovozené komentáři v klavíru a zvonech. Významná je basová prodleva D, která jako latentní centrum provází většinu plochy této věty, občas doplněnou o kvintu a a pozdější vzrůstající inklinací k aiolské d. Druhý formální oddíl exponuje ve smyčcích statickou plochu odvozenou z velmi expresivních intervalů (vrstvených velkých septim apod.), aby se ozvaly žestě s jemným polyfonním předivem a sólovým klavírem, který oktávovými tremoly evokuje velmi zvláštní náladu celé věty. I když se jedná o charakterově odlišnou hudbu, jde zřejmě o monotematismus a rozdílnost obou „témat“ je dána jen odlišnou stylizací. Návrat prvního tématu v širším záběru většího počtu dřevěných nástrojů uvádí téma do nových souvislostí. Velmi statická věta je ukončena akordem D dur.

Škoda velkých intonačních nečistot při expozici ve violoncellech. V provedení se začíná i nyní objevovat první téma, které vygraduje opět do bujaré nálady začátku, jenž je ale přetnut náhlým návratem k druhému tématu. Působí to na mě, že autorka chtěla vyjádřit radost, do které se člověk nutí, ale která je zkalena návratem zádumčivých myšlenek, když důvod k radosti zmizí z horizontu. Závěr věty kombinuje všechny podněty dohromady.
Závěrečné Larghetto přetavuje tematický materiál celé symfonie. Dvě myšlenky odlišné stylizace autorka důsledně zpracovává v krátkém provedení. Na můj vkus možná v závěru symfonie až příliš exponuje tónové centrum A dur, ale na přitažlivosti celé kompozice to neubírá. Autorka byla odměněna velmi dlouhým, zaslouženým potleskem. Publikum skladbu přijalo více než vřele. I když se mnou někteří kolegové nebudou souhlasit, takováto hudba, pokud ji autor myslí upřímně a umí ji dobře zkomponovat, má mít své místo na koncertních pódiích, protože i když se nejedná o platformu, na které by autorka hledala zcela nový výraz a nové způsoby zpracovávání tónového materiálu, je třeba mít hudbu, jež posluchače pohladí u srdce.

Koncert byl důstojným zahájením festivalu Pražské premiéry 2009, těšme se na další...