KULTURNÍ REVUE |
A tempo Revue

Básně | Close hearing | Reportáže | Recenze | Rozhovory | Eseje | Kritiky | Úvahy | Šuplík | Média | Zprávy



Pražské premiéry 2009; zahajovací koncert 14. března 2009

Jan Fila 25.3.2009

 

Filharmonie Hradec Králové

 

V sobotu 14. března 2009 byl v Rudolfinu zahájen letošní festival Pražské premiéry. Dramaturgie šestého ročníku se letos zaměřila na konfrontaci české hudby s tvorbou skladatelů z Irska, Lucemburska, Nizozemí a Velké Británie. Zahajovací večer byl svěřen Filharmonii Hradec Králové a dirigentu Andreasu Sebastianu Weiserovi. Orchestr v mimořádně obtížných partech všech partitur večera obstál se ctí, i když občas byly patrné rezervy, zvláště v žestích. Stali jsme se svědky dvou světových premiér českých skladatelů.

 

Robin de Raaf
Robin de Raaf
Na pomyslné kolbiště vystoupil jako první nizozemský skladatel Robin de Raaf (* 1968) se skladbou Unisono for orchestra (2004), která zazněla v české premiéře. Autor pojem Unisono chápe v širším slova smyslu, tedy nejen v původním významu instrumentace (souznění stejných tónů různými interprety), ale i jako osobní postoj ke globální polarizaci mezi největšími skupinami světového obyvatelstva.

Skladbu autor věnoval své ženě Marii jako svatební dar. Osmnáctiminutovým dílem se nese ústřední prostá cyklicky se navracející melodie vždy citovaná v jednom sólovém nástroji (či nástrojové skupině), která je komentovaná doprovodnými protihlasy. S neustále vzrůstajícím napětím celkové faktury skladba působí jako výkřik bezmocného jedince proti hraničnosti tohoto světa. Velmi barevná kompozice ve mně zanechala  příznivý dojem a důstojně otevřela festival.

 

Jitka Koželuhová
Jitka Koželuhová
Symfonie (2006-8) české skladatelky působící v Německu Jitky Koželuhové (* 1966) uvedená ve světové premiéře byla milým exkursem do nového využití pramenů české lidové zpěvnosti. Čtyřvětá, asi pětadvacetiminutová symfonie zachovává klasické schéma. Cítím z něj autorčin velký stesk po domově.

První věta Allegro presto v sonátové formě exponuje dvě výrazná témata – jedno dramatické, druhé elegické. Materiál nepřesahuje hranice rozšířené tonality, přesto působí svěže a invenčně. Po krátkém provedení nastupuje zkrácená reprisa.
Largo po nástupu jemných clusterů ve smyčcích exponuje v sólovém hoboji a anglickém rohu elegické téma doprovozené komentáři v klavíru a zvonech. Významná je basová prodleva D, která jako latentní centrum provází většinu plochy této věty, občas doplněnou o kvintu a a pozdější vzrůstající inklinací k aiolské d. Druhý formální oddíl exponuje ve smyčcích statickou plochu odvozenou z velmi expresivních intervalů (vrstvených velkých septim apod.), aby se ozvaly žestě s jemným polyfonním předivem a sólovým klavírem, který oktávovými tremoly evokuje velmi zvláštní náladu celé věty. I když se jedná o charakterově odlišnou hudbu, jde zřejmě o monotematismus a rozdílnost obou „témat“ je dána jen odlišnou stylizací. Návrat prvního tématu v širším záběru většího počtu dřevěných nástrojů uvádí téma do nových souvislostí. Velmi statická věta je ukončena akordem D dur.

Allegro moderato – Maestoso má funkci scherza. Krátká introdukce s postupnou gradací nás přenese do prvního tématu, které je bujaře veselé s charakteristickým kvintovým doprovodem kvint mixolydické d. Druhé téma zádumčivě zpracovává podněty prvního tématu ve dřevech a celestě. Další formální oddíl zahajuje fuga ve smyčcových nástrojích. Expozice krátkého tématu počíná od nejspodnějších smyčcových hlasů k primům.
Andreas Sebastian Weiser
Andreas Sebastian Weiser

Škoda velkých intonačních nečistot při expozici ve violoncellech. V provedení se začíná i nyní objevovat první téma, které vygraduje opět do bujaré nálady začátku, jenž je ale přetnut náhlým návratem k druhému tématu. Působí to na mě, že autorka chtěla vyjádřit radost, do které se člověk nutí, ale která je zkalena návratem zádumčivých myšlenek, když důvod k radosti zmizí z horizontu. Závěr věty kombinuje všechny podněty dohromady.
Závěrečné Larghetto přetavuje tematický materiál celé symfonie. Dvě myšlenky odlišné stylizace autorka důsledně zpracovává v krátkém provedení. Na můj vkus možná v závěru symfonie až příliš exponuje tónové centrum A dur, ale na přitažlivosti celé kompozice to neubírá. Autorka byla odměněna velmi dlouhým, zaslouženým potleskem. Publikum skladbu přijalo více než vřele. I když se mnou někteří kolegové nebudou souhlasit, takováto hudba, pokud ji autor myslí upřímně a umí ji dobře zkomponovat, má mít své místo na koncertních pódiích, protože i když se nejedná o platformu, na které by autorka hledala zcela nový výraz a nové způsoby zpracovávání tónového materiálu, je třeba mít hudbu, jež posluchače pohladí u srdce.

První kompozice, která zazněla po přestávce, symfonická věta Vzývání prazdrojů (2008) Ctirada Kohoutka (* 1929) mne z celého večera zaujala zdaleka nejméně. Asi čtvrthodinová skladba pro mě obsahovala řadu zcela nepochopitelných stylových zvratů od aleatorního chaosu po sazbu blížící se renesančnímu madrigalu. Velký arsenál bicích nástrojů (včetně ptačího zpěvu), který obsadilo pět perkusionistů,
Ctirad Kohoutek
Ctirad Kohoutek
dílu dodal exotickou zvukovost. Autor údajně zapojil do výchozího materiálu prvky našich pěti lidových písní, ale ty se mi nepodařilo identifikovat. Nejzajímavější pro mne na této Kohoutkově kompozici byla její pestrá rytmická struktura.
Autor v průběhu festivalu 18. března oslavil své osmdesáté narozeniny.

 

Wolfgang Rihm
Wolfgang Rihm
Konzert in einem Satz und Violoncello und Orchester (2005-6) z dílny Wolfganga Rihma (* 1952) provedený v české premiéře výborně přednesl německý violoncellista Sebastian Foron. S extrémně náročným partem se utkal bez výraznějších obtíží. Autor tento koncert napsal pro britského violoncellistu Stevena Isserlise, který jej premiéroval na Salzburgském festivalu 15. srpna 2006 spolu s orchestrem Deustche Kammerphilharmonie Bremen za řízení estonského dirigenta Paavo Järviho. Skladba má výrazný melodický plán, i když hlavní melodie, která se ponejvíce objevuje pouze v sólovém nástroji, je charakteristická velkými expresivními intervaly, což značně stěžuje hladkost provedení zvláště v místech, kde se v sólovém nástroji objevují malé sekundy ve vysoké poloze.
V díle jsou zřetelné názvuky na Albana Berga a jeho pozdní díla, ale pouštět se do podrobnější analýzy se neodvažuji, protože nejsem schopen identifikovat povahu tematického materiálu, zdali má nějaký seriálně-dodekafonický základ, nebo se jedná o volnou atonalitu. Skladba má výrazně expresivní potenciál a bez velkého výrazového nasazení nemá šanci vyznět dobře. Obsazení orchestru je v podstatě mozartovské s malým využitím bicích nástrojů. I když se v orchestru soustřeďuje výrazné polyfonní předivo, přesto bych možná uvítal pestřejší rytmickou variabilitu s výraznějším tempovým odlišením jednotlivých zřetelných úseků kompozice.
Možná škoda, že v některých pasážích orchestr sólistu kryl, i když byl výrazně menší než u předchozích kompozic uvedených na programu zahajovacího večera.
Wolfgang Rihm na festival nepřijel, neboť v době konání festivalu ho čekala milá povinnost zúčastnit se premiéry své opery.
Sebastian Foron hraje Wolfganga Rihma
Sebastian Foron hraje Wolfganga Rihma
Slibný zahajovací večer zakončila česká premiéra kompozice Akanos (2006) irské autorky Gráinne Mulvey (* 1966). Název skladby znamená v řečtině trn nebo osten. Přes zajímavé aleatorní zahájení se však skladba záhy, alespoň mně, oposlouchala a nepřinášela po třetím opakování glissand celého rozsahu kontrabasů už nic nového.
Gráinne Mulvey a Václav Riedlbauch
Gráinne Mulvey a Václav Riedlbauch

V této skladbě mi chyběl nějaký výraznější osobní vklad autorčiny invence. Jen mne zaujalo užití flexatonu a dalších bicích nástrojů ve středu kompozice. Nadbytečné dle mého názoru bylo užití dvou souprav trubicových zvonů. Zvuk tohoto nástroje je natolik průrazný, že se prosadí i přes orchestrální pleno. Materiál byl dozajista prefabrikován seriálním základem.

 

Koncert byl důstojným zahájením festivalu Pražské premiéry 2009, těšme se na další...

 

Foto: Zdeněk Chrapek (6) a Jan Fila (1)

 

 

© A Tempo Revue 2025