A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Hudební fórum z Ostravy s Ondřejem Štochlem. Český rozhlas 3 Vltava, 12. týden

Radim Bednařík 24.3.2009

Hudební fórum s Ondřejem Štochlem přináší pět pořadů. Autor sám hned v úvodu prvního prozradí, že se jedná o přehlídku skladatelů blízkých jeho estetickému, emocionálnímu i kompozičnímu myšlení. A nutno říci, že to rozhodně není přehlídka nezajímavá. Naopak - je co poslouchat. Cením si nejen kultivovaného, pečlivě připraveného průvodního slova, na to jsme ostatně u Ondřeje Štochla zvyklí, ale také subjektivně laděných, osobně zaujatých komentářů, což považuji za vůbec největší přínos hudebního redaktora. Bez něj se jedná jen o prázdnou, univerzální „vatu“ – pouštěče.

Že to není jeho případ, nám předvedl hned v pondělí, kde po úvodní ukázce a následném slovu bylo zřejmé, jakým směrem se bude celý cyklus ubírat. Pořad byl věnován Jonathanu Harvey (1939) a jeho skladbě Bhakti z roku 1982. Skladatelovu tvůrčí poetiku snad netřeba představovat. V díle tohoto anglického spektralisty, v jehož tvorbě nacházíme obrovskou šíři výrazových prostředků – od konsonance přes mikrointervalové klastry po spektrální souzvuky, bohatost fakturní rozmanitosti svých děl – udivuje svou dokonalou soudržností, tvořící jedinečný a příjemný hudební jazyk.

Kaija Saariaho	Úterní pořad představil dva velmi odlišné autory. První byla finská dáma Kaija Saariaho (1952). Její skladba *Solar* (1993) pro dvanáctičlenný členný soubor a dva syntezátory patřila mezi nejzajímavější a nejpřitažlivější kompozice Hudebního fóra. Spektrální opus, v němž je vytvořená harmonická struktura (spektrální souzvuk) osou, od níž vše vychází a k ní se navrací. Hudební materiál je tedy omezen, proměňuje se instrumentačními nebo tempovými změnami. Ze statické kompozice jsem měl dojem nejen bezčasého plynutí v určitých místech, ale naopak také pocit nutného lidského směřování někam. V obecné rovině bych to nazval uměním zastavit se, zamyslet, ale přitom neztratit svou vizi budoucnosti, perspektivy, životní cesty. Druhým autorem pořadu byl německý Michael Obst (1955) se skladbou *Fresco* pro klarinet, pozoun, harfu, cello a klavír. Jejím základním východiskem je pozdní klavírní dílo Alexandra Skrjabina.
Vliv byl patrný v harmonii i fakturním myšlení. Ondřej Štochl uvedl, že si na tomto díle, které je inspirované tvorbou klasika, nejvíce cení výsledného originálního hudebního jazyka. Doslova uvedl: „Inspirace a osobitost se nevylučují.“ Shodnu se zde s autorem pořadu na osobitosti skladby, přesto mě však z celého cyklu zaujala nejméně. Snad to bylo dáno zvláštním, mně těžce pochopitelným členěním hudebního času. Možná také samotnou inspirací; pozdní klavírní Skrjabinovo dílo je mi cizí.

Kaija Saariaho

Úterní pořad představil dva velmi odlišné autory. První byla finská dáma Kaija Saariaho (1952). Její skladba Solar (1993) pro dvanáctičlenný členný soubor a dva syntezátory patřila mezi nejzajímavější a nejpřitažlivější kompozice Hudebního fóra. Spektrální opus, v němž je vytvořená harmonická struktura (spektrální souzvuk) osou, od níž vše vychází a k ní se navrací. Hudební materiál je tedy omezen, proměňuje se instrumentačními nebo tempovými změnami. Ze statické kompozice jsem měl dojem nejen bezčasého plynutí v určitých místech, ale naopak také pocit nutného lidského směřování někam. V obecné rovině bych to nazval uměním zastavit se, zamyslet, ale přitom neztratit svou vizi budoucnosti, perspektivy, životní cesty. Druhým autorem pořadu byl německý Michael Obst (1955) se skladbou Fresco pro klarinet, pozoun, harfu, cello a klavír. Jejím základním východiskem je pozdní klavírní dílo Alexandra Skrjabina.

Vliv byl patrný v harmonii i fakturním myšlení. Ondřej Štochl uvedl, že si na tomto díle, které je inspirované tvorbou klasika, nejvíce cení výsledného originálního hudebního jazyka. Doslova uvedl: „Inspirace a osobitost se nevylučují.“ Shodnu se zde s autorem pořadu na osobitosti skladby, přesto mě však z celého cyklu zaujala nejméně. Snad to bylo dáno zvláštním, mně těžce pochopitelným členěním hudebního času. Možná také samotnou inspirací; pozdní klavírní Skrjabinovo dílo je mi cizí.

Velký hudební požitek mi přinesla skladba prvního uvedeného skladatele středečního dílu. Byl jím japonský autor Toshio Hosokawa (1955). Opus *In die Tiefe der Zeit* pro akordeon, violoncello a smyčce užívá vyhraněný atonální materiál a také mikrointervaly. Souhlasím s Ondřejem Štochlem, že neskrývá kontrasty, zlomy. Přesto statická hudba, přinášející silné napětí, svými postupnými změnami a vývojem někam směřuje, avšak	Toshio Hosokawa
pocit uvolnění nepřichází, napětí zůstává – jenom se mění. Je to zajímavý psychologický efekt kompozice, která mi byla celkově velmi blízká. Proto trochu vadila její proporce; připadla mi „o fous“ delší, než by jí optimálně slušelo. Pro následující ukázku ze skladby *Marně* rakouského skladatele Georga Friedricha Haase (1953) byla typická práce s alikvotní řadou s využitím mikrointervalových odchylek. Toho je docíleno přidáním druhé řady, čímž vzniknou střety velice blízkých intervalů – zázněje. Škoda, že u tak zvukově zajímavé a inspirativní skladby mě po určité době začala opouštět pozornost. Opět cítím problém v proporcích.

Velký hudební požitek mi přinesla skladba prvního uvedeného skladatele středečního dílu. Byl jím japonský autor Toshio Hosokawa (1955). Opus In die Tiefe der Zeit pro akordeon, violoncello a smyčce užívá vyhraněný atonální materiál a také mikrointervaly. Souhlasím s Ondřejem Štochlem, že neskrývá kontrasty, zlomy. Přesto statická hudba, přinášející silné napětí, svými postupnými změnami a vývojem někam směřuje, avšak

Toshio Hosokawa

pocit uvolnění nepřichází, napětí zůstává – jenom se mění. Je to zajímavý psychologický efekt kompozice, která mi byla celkově velmi blízká. Proto trochu vadila její proporce; připadla mi „o fous“ delší, než by jí optimálně slušelo. Pro následující ukázku ze skladby Marně rakouského skladatele Georga Friedricha Haase (1953) byla typická práce s alikvotní řadou s využitím mikrointervalových odchylek. Toho je docíleno přidáním druhé řady, čímž vzniknou střety velice blízkých intervalů – zázněje. Škoda, že u tak zvukově zajímavé a inspirativní skladby mě po určité době začala opouštět pozornost. Opět cítím problém v proporcích.

George Crumb	Ve čtvrtečním dílu podle jeho autora „ustoupí do pozadí význam harmonické složky, aby zbyla sama zvuková vynalézavost bez jednotícího harmonického světa“. Já bych tuto sondu nazval pořadem klasiků. Black Angeles George Crumba netřeba více představovat. Chtěl bych zde upozornit na výborné provedení souboru Konvergence. Následující výlet do italských vod mi nepřinesl kýžené posluchačské uspokojení. Skladby Luigiho Nona a Salvatore Sciarrina jsem vyslechl s obdivem, nicméně osobně příliš nezaujat. Jako určitou tematickou kodu bych označil páteční pořad. Na žádost ostravské redakce pustil autor pořadu skladby členů svého domovského kompozičního sdružení Konvergence. Vyslechli jsme Simulacrum Pavola Paprčky – Rinovského z roku 2003, dále opus *Jedenáct* Tomáše Pálky, což je jedenáct tematicky propojených
miniatur. Společné myšlenky jsou uváděny v nových souvislostech. Zvukově apartní rovina spolu s exponovaným materiálem opět unášela do osobních, niterných úvah. To se mi při poslechu skladeb Tomáše Pálky nestalo poprvé, což je mi velmi sympatické. Poslední *Úniky k radosti* Ondřeje Štochla na text Vladimíra Holana mne zaujaly svým jemným a pro mne přirozeným, až intuitivně působícím hudebním jazykem. Vynikající instrumentace i kvalita hudebního materiálu držela mou pozornost i v místech, které bych například já jako autor vypustil nebo zkrátil.

George Crumb

Ve čtvrtečním dílu podle jeho autora „ustoupí do pozadí význam harmonické složky, aby zbyla sama zvuková vynalézavost bez jednotícího harmonického světa“. Já bych tuto sondu nazval pořadem klasiků. Black Angeles George Crumba netřeba více představovat. Chtěl bych zde upozornit na výborné provedení souboru Konvergence. Následující výlet do italských vod mi nepřinesl kýžené posluchačské uspokojení. Skladby Luigiho Nona a Salvatore Sciarrina jsem vyslechl s obdivem, nicméně osobně příliš nezaujat.

Jako určitou tematickou kodu bych označil páteční pořad. Na žádost ostravské redakce pustil autor pořadu skladby členů svého domovského kompozičního sdružení Konvergence. Vyslechli jsme Simulacrum Pavola Paprčky – Rinovského z roku 2003, dále opus Jedenáct Tomáše Pálky, což je jedenáct tematicky propojených

miniatur. Společné myšlenky jsou uváděny v nových souvislostech. Zvukově apartní rovina spolu s exponovaným materiálem opět unášela do osobních, niterných úvah. To se mi při poslechu skladeb Tomáše Pálky nestalo poprvé, což je mi velmi sympatické. Poslední Úniky k radosti Ondřeje Štochla na text Vladimíra Holana mne zaujaly svým jemným a pro mne přirozeným, až intuitivně působícím hudebním jazykem. Vynikající instrumentace i kvalita hudebního materiálu držela mou pozornost i v místech, které bych například já jako autor vypustil nebo zkrátil.

Poslední skladba byla jakýmsi uzavřením kruhu. V pondělí autor cizí skladbou naznači,l v jakém rámci se bude Hudební fórum pohybovat a v pátek byla jasná estetická příbuznost s předváděnými autory potvrzena vlastní kompozicí. Přeji všem redaktorům Hudebního fóra tak perfektní komentáře k uváděným skladbám. Byly naprosto přesné, pomáhaly mi se zorientovat a přitom nezaváděly. Místy snad byly až příliš odborné, nevím jestli by laici vždy úplně porozuměli. Ale i tak za tento večer Ondřejovi Štochlovi děkuji.