A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Krása dneška. Koncert 9. 3. 2009 ve Švandově divadle

Marek Kopelent 23.3.2009

Cyklus koncertů hudby 20. a 21. století pořádaný Pražskou komorní filharmonií a Francouzským institutem v Praze Krása dneška pokračoval 9. března 2009 pátým koncertem v pořadí již pátém ročníku jako obvykle ve Švandově divadle v Praze.

Petr Bakla	Za průměrné návštěvy publika uvedli členové Pražské komorní filharmonie 4 skladby podle data vzniku z časového období mezi dvacátými a devadesátými lety 20. století s výjimkou premiéry skladby Stupnice, oktávy, opakování VII Petra Bakly z roku 2009. Na ni byla pochopitelně upřena pozornost publika, především znalců současné hudební scény. Není divu, neboť se tak děje vždy, když se kritik uvede jako tvůrce.
Vyvolá to očekávání, jak se uplatní v praxi ten, kdo nad ní jinak bdí jako nekompromisní posuzovatel. Petr Bakla nedopadl špatně. Vybrat si z tonálního materiálu za základ díla stupnici jako prostředek k jeho formování je poměrně citelné omezení, ale dařilo se z toho vykutat řadu dobrých míst. Při posouzení díla jako celku však shledáme, že k jeho uspokojivé stavbě a přesvědčivému vyznění je při daném omezení třeba bohaté invence a značné kompoziční zkušenosti, kterou Bakla přeci jen nemá. Je ovšem dobré, když si člověk, který se realizuje především jako kritik a hudební publicista a sveřepý prosazovatel jistého estetického názoru, v praxi ověří, jak svízelná je konec konců dnes samotná kompoziční práce na konkrétním díle. Možná ho to dovede k větší otevřenosti vůči jiným stylovým či individuálním směřováním v oblasti současné hudby.

Petr Bakla

Za průměrné návštěvy publika uvedli členové Pražské komorní filharmonie 4 skladby podle data vzniku z časového období mezi dvacátými a devadesátými lety 20. století s výjimkou premiéry skladby Stupnice, oktávy, opakování VII Petra Bakly z roku 2009. Na ni byla pochopitelně upřena pozornost publika, především znalců současné hudební scény. Není divu, neboť se tak děje vždy, když se kritik uvede jako tvůrce.

Vyvolá to očekávání, jak se uplatní v praxi ten, kdo nad ní jinak bdí jako nekompromisní posuzovatel. Petr Bakla nedopadl špatně. Vybrat si z tonálního materiálu za základ díla stupnici jako prostředek k jeho formování je poměrně citelné omezení, ale dařilo se z toho vykutat řadu dobrých míst. Při posouzení díla jako celku však shledáme, že k jeho uspokojivé stavbě a přesvědčivému vyznění je při daném omezení třeba bohaté invence a značné kompoziční zkušenosti, kterou Bakla přeci jen nemá. Je ovšem dobré, když si člověk, který se realizuje především jako kritik a hudební publicista a sveřepý prosazovatel jistého estetického názoru, v praxi ověří, jak svízelná je konec konců dnes samotná kompoziční práce na konkrétním díle. Možná ho to dovede k větší otevřenosti vůči jiným stylovým či individuálním směřováním v oblasti současné hudby.

K této skladbě se v programu ještě řadily Serenata pro flétnu, violu, kontrabas, cembalo a bicí nástroje Goffreda Petrassiho z roku 1958, skladba příjemně se pohybující mezi atonalitou a neoklasicismem, dále Incisi pro hoboj sólo Franka Donatoniho (1995) v obdivuhodném provedení Vladislava Borovky, od Gérarda Griseyho Charme pro sólový klarinet (1969), dokonalá skladba v dokonalém provedení Jana Brabce. Nakonec zahráli členové PKF Sextet Es dur z roku 1929 od Bohuslava Martinů - skladbu, která připomínala serenádovou pohodou komorní skladby podobného typu z období klasicismu, které jsme tak rádi slýchávali pod širým podvečerním nebem v zahradách pražských paláců. Bohužel vybočovala stylově z jinak dramaturgicky dobře sestaveného koncertu a poněkud narušila doznívání předchozích skladeb v mysli posluchače. Interpretačně byl večer na očekávané úrovni.