Tereza Ješátková: Oblásky. Dokořán, 2008, 120 stran.
Ondřej Hanus 21.3.2009
Všechny texty Oblásek (až na výjimky) už si mohli internetoví čtenáři vychutnat na serveru LiTerra.cz, kde Ješátková pravidelně publikuje pod přezdívkou „asi“. Asi není posledním (a určitě ne prvním) klasem, který vzešel z živné půdy internetu. Nechci se pouštět do dlouhých úvah, poslední dobou tak častých, o tom, jestli tato platforma poezii ubíjí a glajchšaltuje, nebo naopak oživuje a zpřístupňuje. Mnoha „síťovým“ autorům už však regulérní sbírky vyšly – a dalším do party je ani ne třicetiletá Ješátková.
Má-li cenu psát o něčem jiném než o smrti nebo o životě, pak tedy o lásce. Zní to možná jako banalita, ale věčná témata jsou zkrátka věčná témata. Jenže jak je zpracovat, aby se nezabředalo do klišé, zbytečných vulgarit nebo samoúčelných experimentů? Odpověď Terezy Ješátkové zní: „lepší by to bylo medem / … ale pomažeme se klidně solí“. Ono to bude trochu štípat, do očí i do jazyka, ale co se dá dělat, takové lásky (i Oblásky) jsou. Je třeba říci, že ve sbírce najdeme dost jakýchsi náběhů na klišé („vášeň je bez konce“; „hřejem si na prsou / půlnoc společnou / jak hada“; „žít anebo k smrti milovat?“; „mám tě ráda / jen tři slova“), ale nemohu si pomoci – v kontextu této knihy mi prostě nevadí. Pokud opravdu existuje něco jako „ženská lyrika“, pak ji Tereza Ješátková píše. V její sbírce jde v první řadě o probásňování se k emocím a jejich zpětné poetizaci. Metafyziku (alespoň v prvních dvou oddílech) nečekejme. Jaká to úleva, chce se říci.
Sbírka je tedy rozdělena na tři části. V té první, která dala název celé knize, jsou témata vymezena poměrně zřetelně: láska, mezilidské vztahy, každodenní intimita, nenápadné zázraky pod sukní noci, bolavé střípky reality. Většina slov má barvu i lehkost bělásků; bílá je pro Ješátkovou vůbec klíčovou barvou (viz např. báseň s názvem „bílým ptákům / (mé bílé obsese)“), nezdráhám se tedy si pro označení těchto básní vypůjčit termín Evy Košinské „bílá poezie“. Bílá je tradičně barvou nevinnosti, ale také smrti, a proto motýlí poetiku občas střídá poetika ostnatého drátu („tvůj půldotyk / mě ve dví / rozetnul“; „ranils mě dobře / buď si jist / mířil jsi přesně / do citlivých míst“; „pro co se rozhodnout? / křídu do kávy / nebo jed na krysy?“). Takovéto hořko-sladko-slané texty (což nemyslím hanlivě) tvoří jádro sbírky, kterým je první oddíl.
Ještě než však přejdu k oddílu druhému, musím se podrobněji zmínit o jazyku sbírky (na tomto místě proto, že první část poskytuje největší jazykový materiál). Zdráhám se ho nazvat „hravým“. Přítomné „hříčky“ totiž nejsou samoúčelné, jen tak pro radost čtenářovu; většinou jsou smysluplné, významově zatížené a místy prostě skvělé („chtěla bych s tebou mlčet / jen tak // aby se neřeklo“; „snad pocel zas / vše scelí“; „vycházíš ze mě / mé slunce / a krásně do sebe / zapadáme“). Slovní zásoba sbírky není nikterak široká, to však není na škodu, protože tak vyniká ona neobyčejnost obyčejnosti; ostatně, za nejsilnějšími slovy se skrývá ta nejotřesnější všednost. Co se týče formální stránky, máme povětšinou před očima verš vázaný nebo uvolněný, místy s přesahy do volného. Nehrozí žádné klasické útvary, řeč sbírky je velmi plynulá, nesvazovaná, ale přesto velmi hudební. Verše jsou spíše kratší, to samé platí i o celých básních. Rýmy jsou nepravidelné, místy konvenční, místy poměrně objevné.
Druhý oddíl „Místa“ představuje už přece jen jiný šálek kávy. Intimita, erotika a interiérovost předchozího oddílu je vystřídána otevřeností světu, exteriérovostí. Spolu s poslední částí tvoří jakýsi kontrapunkt k hlavní linii. Narozdíl od posledního však tento oddíl neobsahuje poetiku nijak odlišnou, spíše odlišně cílenou. Valtéřov, Pálava, Praha, Cheb, Sudety, Lisabon, Jeruzalém, Řím, Berlín a hurá domů. Tato sekvence básní mi přijde ze všech nejslabší a ještě podtrhuje to, co mi na Obláskách vadí nejvíc – totiž distribuce textů. Nechci zpochybňovat autorčiny záměry, ale s výjimkou řazení do tří oddílů, z nichž v prvním je „všechno“ a zbylé dva jsou prostě spjaté motivicky, nevidím žádné větší úsilí o soudržnost. A přitom je to škoda! Dokážu si představit, že by tato kniha měla tři úplně jiné oddíly – první, ve kterém by byly verše jaksi „sladší“, druhý, který by obsahoval (nyní poslední) cyklus „Lérííó“ a třetí, který by shromáždil „hořké“ básně. Byl by tak naznačen pohyb, který je takto jen stěží zřetelný a patrný (není-li zastřen úplně). Avšak nechci odsuzovat jen na základě vlastního vkusu. Přiznávám autorce plné právo naložit s celkem textu libovolně, a proto se raději přesunu k poslednímu oddílu Oblásek.
Ten je vytištěn na černém papíře, což je více než příhodné. Oddíl s kryptickým názvem „Lérííó“ je totiž kolekcí nejtemnějších textů Oblásek. V něm už se dostáváme za hranice světa, který je vidět, za hranice řeči, kterou se lze dorozumět, i za hranice významu, který se dá jednoduše dekódovat. Ocitáme se v jakémsi bezčasém prostředí, jehož základním prostorem je nekonečnost a jediným zvukem řev. Velmi expresivní lexikum je v ostrém kontrastu se slovní zásobou předcházejících veršů („nebe plné obřích těl“; „bílé výkaly ptáků na skalách“; „i kdyby vyrudla šťáva tepen“). Rovněž významová neurčitost přidává čtení na intenzitě, která je podbarvována odnikud se deroucími výkřiky typu „léééééérííííííóóóóóóó!“. Verš je trhaný, ta tam je hudebnost, sloky jsou přeplněny náznaky, syntax je destruována, rýmy zmizely v moři. Na rovinu říkám, že mě tento sedmibásňový cyklus oslovil z celé sbírky nejvíce.
Abych shrnul: Oblásky jsou povětšinou knihou jemně lyrických, žensky poetických, hořce hravých odstínů a tónů. Jde v podstatě o příjemné čtení básní, které se (díkybohu) nesnaží být něčím, čím nejsou. V tom, že na to autorka prostě má, mě utvrzuje poslední oddíl „Lérííó“, který suverénně brousí druhou stranu této příjemně vypadající mince. O to víc mě však mrzí, že na něj nebyl položen větší důraz a že účinek některých básní se kvůli nedbalé koncepční práci vytratil. Že celek nemůže být jen součtem částí, se zde potvrdilo ukázkově. To však nic nemění na to, že Oblásky jsou knihou nenamyšlených, inteligentních, jemných a – podle mého – i dobrých básní. Tři židle z pěti.