A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Ti nejlepší na HAMU

Olga Kittnarová 16.3.2009

Na 5. večeru orchestrálních koncertů absolventů HAMU nazvaných "Ti nejlepší" účinkoval Komorní orchestr Pražských symfoniků (FOK), řízený dirigentem Janem Pellantem, a zpěvačka Lucie Silkenová. Dramaturgové program zarámovali dvěma symfonickými díly, jejichž datace vzniku se od sebe lišila o jedno a čtvrt století a představovala cestu od německého klasicismu k francouzské moderně třetiny 20. století.

Sinfonietta A dur Alberta Roussela z r. 1934 je časově sporadické, ale neopomenutelné dílo. Autor, který žil v Paříži oněch výsostně kulturních let, kdy zde působila Šestka, okolo Ruského baletu Diagileva se soustřeďovali autoři jako Stravinský, Prokofjev či Ravel, v sobě absorboval a přetavil vlivy impresionismu v osobitý sloh, který mu zajistil čelné místo v jeho generaci. Zejména úspěchy svých pozdních děl dosáhl až k jakémusi kultu své osobnosti.

Třívětá Sinfonietta vstoupila na pódium síně Bohuslava Martinů plnokrevně, sytě, sónicky vyváženě, s hezkými spodními smyčci. V průběhu díla dal dirigent barvitě vyznít všem dizonancím i stupňovitým sekvencím, které se z vážné polohy občas lomily do vtipných nápadů.

Vokální cyklus *Písně citové a žertovné pro soprán a komorní orchestr* napsal soudobý český skladatel Miroslav Kubička. Lucie Silkenová si je kuriózně vybrala z autorovy nabídky poté, co slyšela jeho Sonátu pro trombon a klavír a obdivovala, jak výrazně "pěvecky" byla zkomponovaná. O svém výběru říká: „Písně citové a žertovné jsem si vybrala nejen pro jejich zajímavost, překrásnou instrumentaci, ale i pro hloubku textů.“ Jsou psány na vybrané verše B. Mathesia, které vznikly podle předloh staré čínské poezie a P. Verlaina ze sbírky Galantní slavnosti a Poslední básně. Jak říká Kubička - cyklus pojal jako monolog. Okrajové dvojice písní vyjadřují skutečnost. Je zde užita milostná poezie plná citu, něhy a zároveň pravdivé reality, kdy láska není jen snovým oparem, ale přináší i těžké chvíle.	Miroslav Kubička
Prostřední básně jsou žertovným snem, kde se zpívá o dvořících se kavalírech, hrající mandolíně a všudypřítomných myších. Sen je možno chápat jako určitou bujarost noci (píseň Mandolína) s možným alkoholovým oparem (píseň Myší šramot). Z hlediska náročnosti jsou písně jako dílo současného skladatele interpretačně těžší. „Pracovat na nich pro mě ale bylo výzvou. Musela jsem řádně intonovat, počítat rytmus jednotlivých taktů, snažit se o řádnou výslovnost textů i ve vysoké poloze a přitom měl výsledek vyznít lehce a nenáročně. Při žertovných písničkách šlo nejvíce o to, aby posluchač vnímal veselý text a hudební hravost." Lucie Silkenová vládne nosným, dynamicky a výrazově tvárným hlasem, schopným přizpůsobit se náročným požadavkům tempové souhry. Sólistka doprovázená byť menším orchestrem se v případě této skladby nesmí ztratit v hutněji psané partituře (vstupní Vějíř), musí vtipně glosovat všechny instrumentační nápady autora, ke kterým vybízí "orientální" harmonie (Palác v Su - Čou) trylky, taneční názvuky, hudební žerty (Mandolína), i jakýsi Sprechtgesang spolu s frulatovými zvuky žestů v části Myší šramot. S výrazem táhlé melancholie začala píseň Když čekala jsem a závěrečný verš o lidském srdci pak odkapával v pravidelném rytmu dizonantních zvuků. Zdá se, že právě schopnost výrazového odlišení obsahových poloh je jednou z deviz L. Silkenové, která má za sebou při svém mládí mnoho mistrovských pěveckých kurzů, domácích i mezinárodních cen a vystoupení v rolích operních, operetních i jazzových.

Vokální cyklus Písně citové a žertovné pro soprán a komorní orchestr napsal soudobý český skladatel Miroslav Kubička. Lucie Silkenová si je kuriózně vybrala z autorovy nabídky poté, co slyšela jeho Sonátu pro trombon a klavír a obdivovala, jak výrazně "pěvecky" byla zkomponovaná. O svém výběru říká: „Písně citové a žertovné jsem si vybrala nejen pro jejich zajímavost, překrásnou instrumentaci, ale i pro hloubku textů.“ Jsou psány na vybrané verše B. Mathesia, které vznikly podle předloh staré čínské poezie a P. Verlaina ze sbírky Galantní slavnosti a Poslední básně. Jak říká Kubička - cyklus pojal jako monolog. Okrajové dvojice písní vyjadřují skutečnost. Je zde užita milostná poezie plná citu, něhy a zároveň pravdivé reality, kdy láska není jen snovým oparem, ale přináší i těžké chvíle.

Miroslav Kubička

Prostřední básně jsou žertovným snem, kde se zpívá o dvořících se kavalírech, hrající mandolíně a všudypřítomných myších. Sen je možno chápat jako určitou bujarost noci (píseň Mandolína) s možným alkoholovým oparem (píseň Myší šramot). Z hlediska náročnosti jsou písně jako dílo současného skladatele interpretačně těžší. „Pracovat na nich pro mě ale bylo výzvou. Musela jsem řádně intonovat, počítat rytmus jednotlivých taktů, snažit se o řádnou výslovnost textů i ve vysoké poloze a přitom měl výsledek vyznít lehce a nenáročně. Při žertovných písničkách šlo nejvíce o to, aby posluchač vnímal veselý text a hudební hravost." Lucie Silkenová vládne nosným, dynamicky a výrazově tvárným hlasem, schopným přizpůsobit se náročným požadavkům tempové souhry. Sólistka doprovázená byť menším orchestrem se v případě této skladby nesmí ztratit v hutněji psané partituře (vstupní Vějíř), musí vtipně glosovat všechny instrumentační nápady autora, ke kterým vybízí "orientální" harmonie (Palác v Su - Čou) trylky, taneční názvuky, hudební žerty (Mandolína), i jakýsi Sprechtgesang spolu s frulatovými zvuky žestů v části Myší šramot. S výrazem táhlé melancholie začala píseň Když čekala jsem a závěrečný verš o lidském srdci pak odkapával v pravidelném rytmu dizonantních zvuků. Zdá se, že právě schopnost výrazového odlišení obsahových poloh je jednou z deviz L. Silkenové, která má za sebou při svém mládí mnoho mistrovských pěveckých kurzů, domácích i mezinárodních cen a vystoupení v rolích operních, operetních i jazzových.

Beethovenova IV. symfonie B dur z r. 1806 byla psána v Hradci u Opavy a je bezesporu dílem určité jasné pohody. Je známo, že autor se v této době zasnoubil s Terezií von Brunswick a traduje se jeho výrok, že "cítí světlo, čistotu a záři všude kolem sebe i v sobě samém." Provedení se stalo vizitkou orchestru a dirigenta Jana Pellanta. (Původně úspěšný violista studuje dnes dirigování na HAMU a současně na Královské akademii v Bruselu. Jeho aktivity opět komentuje koncertní program.) Vstupní Adagio obsahuje hutné, vážné tóny, jejichž nosnost zde potvrdila možnou oprávněnost realizace Komorním orchestrem Pražských symfoniků. V Allegru vivace dirigent budoval kompaktní zvuk, s mužnou energií a tanečním temperamentem volil svěží tempa. "Příliš mnoho not" v partech způsobilo místy určitou zvukovou ležérnost hlasů, zřetelnější artikulaci by zasloužily též některé rychle realizované ozdoby. Při druhé větě jsem absurdně pomyslela na práci s dodekafonickou řadou, která nabízí více než 479 milionů možných linií. Kolik úchvatných melodií bylo kdy jednotlivými autory vymyšleno v historické hudbě, každá je jiná, originální a neopakovatelná, vystavěná pouhou fantazií. Při hutných místech dirigent zjevně dbal o ozřejmění hlavního melodického toku. Radostná energie třetí věty, romantického scherza se dvěma trii, plynula místy v dialogu dechů a strunných nástrojů, s dynamickými protiklady a jasným rytmem. Ve čtvté větě dirigent nasadil poměrně odvážné tempo, zůstává otázkou, zda je možno ho zachovat i v průběhu části. Partitura nabízí opět hutnou instrumentaci, která je artikulačně obtížná, šveholení smyčců a hrozba bicích je zkázněna hraničními dobami dechů. Nálada je vtipná, jiskřivá. Dirigent řídil orchestr jasnými gesty, cílevědomě a celé vystoupení mělo spontánní, radostný a reprezentativní ráz.