Tajemství puklého zvonu

Stanislav Vávra 15.3.2009

 

Mallarmé:  Vrh kostek nikdy
                  nevyloučí náhodu.
Lautréamont: Krásný jako nahodilé
                      setkání šicího stroje a 
                      deštníku na pitevním
                      stole.
Breton: …otázka objektivní náhody,
              skrze níž se člověku projevuje
              velmi tajemně nutnost, která
              mu uniká, ačkoli ji životně
              pociťuje jako nutnost.

Osmdesát let po vydání Manifestu surrealismu (Manifeste du Surréalisme = Poisson soluble) zůstává otázka objektivní náhody stále stejně naléhavá a ne úplně zodpovězená.

Nemám však nyní v úmyslu psát na toto téma teoretické pojednání, chci jen na malém příběhu (?) připomenout, že  ještě  zdaleka nejsou vyčerpány všechny teze které první (1924) a později i druhý Manifest surrealismu (1930) přinesly. Objektivní náhoda.

Stanislav Vávra

Jsou náhody, s nimiž se jen míjíme, jsou náhody, co nám přinášejí lásku, přátelství, vzrušení a taky smutek. Jsou náhody přinášející životní inspiraci, objev, nápad. Jsou náhody na něž čekáme, náhody, jejichž příchod svou aktivitou vyvoláme a jsou náhody, jejichž chod v čase a místě, řídíme. Jsou náhody dílem okamžiku a jsou náhody přicházející a skládající se  jako kostky domina, náhody, jejichž dotyk a smysl se dovrší až za dlouhý čas a přesáhnou celý lidský život a dokonce ho mohou i ovlivnit.

V roce 1924 vychází Manifest surrealismu a v témže roce přichází na tento svět i budoucí básník a můj bratr Vladimír Vávra. V tomto roce se narodilo mnoho dětí a z nich i hodně básníků. Co je na tom pozoruhodného? V ten daný rok jen právě ten manifest,  současně  se  však  zrodil i  první  dotyk  náhody, s níž  se setkám až v příštím, jednadvacátém, století.

Za dvaadvacet let potom se v Záběhlicích začíná sdružovat několik mladých básníků, kteří jsou někdy později, kvůli identifikaci, označeni jako Záběhlická skupina surrealistů, z níž se pak o pár let později stávají Libeňští psychici. A opět se můžeme ptát: Co je na tom zajímavého a co s tím má společného náhoda? Zajímavé na tom je, že se tu sdružili lakýrník, radiomechanik, knihovník a také knihař. A náhody jejich setkání, když každý z nich žil jinde a mezi jinými lidmi? Patrně by se nesetkali nikdy, kdyby mezi nimi nebyl někdo, kdo celý svůj život   vědomě a záměrně náhodu provokoval, Jiří Šmoranc.

Za drásavých okolností setkali se v protileteckém krytu při spojeneckém náletu na Magdeburk Jiří Šmoranc s Vladimírem Vávrou. Za necelé dva roky potom čte Šmoranc netečným vojákům v jedné ze světnic Vršovických kasáren úryvky z románu Jeana Giraudeauxe Zuzanka a Tichý oceán. Nikoho to patrně nezajímá, Šmoranc však čte: „… Smeká a hladí si knír. Pomaloučku se blíží. Má krásné šedivé oči s láskou ke známkám. Vytahuje rukavice z kapsy žaketu A praví mi…“ Dokončí za něho nakřáplý hlas odkudsi mezi kavalci,: „…Jsem kontrolor měr a vah, slečno… Přece byste neplakala.“ Ten hlas patřil Zdenkovi Buřilovi. Tak se provokováním náhody  setkala a po jisté době i vznikla skupina Záběhlických surrealistů. Na Vladimírovu výzvu se k nim připojuji i já.

Spolu s bratrem Vladimírem se učíme francouzsky, neboť máme  sen, že jednoho dne pojedeme do Paříže, že se tam setkáme s Bretonem, že s ním  půjdeme na všechna místa poznamenaná surrealismem a každý z nás pod dojmem toho setkání napíše svoji velkou báseň. Poslouchali jsme, a nejen proto, v té době pouze francouzský rozhlas a v neděli dopoledne i vysílání na přání posluchačů z rádia Monte Carlo. Měli jsme silný přijímač, který snad původně sloužil jiným účelům a na tu dobu to byla dokonalá aparatura pro skvělý příjem z kteréhokoli vysílače.

V březnu 1952 byl Vladimír zatčen a v srpnu i odsouzen podle paragrafu 231 zákona na ochranu republiky. V březnu 1952 začíná André Breton svoji sérii rozhovorů s André Parinaudem na stanici Radiodiffusion Francaise. Proud Bretonových rozhovorů končí v červnu, ve stejné době jako Vladimírovy výslechy před „přípravou“ soudního přelíčení. Čili zase jakási náhodná shoda. Ač se Vladimírovým odchodem mnohé změnilo, nezměnilo se až do mého nástupu k PTP to, že jsem dál poslouchal francouzský rozhlas. Na rádiu Paříž jsem také v listopadu 1952 uslyšel krutou zprávu, že právě zemřel Paul Eluard. 

Běžel čas, roky a život. Bylo žhavé léto 1983, když jsem onemocněl a vcházel již do toho jiného světa, o němž nikdo z nás nic neví, a kde, jak praví filozof, teprve všechno začíná. Přesto jsem se vrátil i za cenu toho, že kus mého života byl vymazaný z paměti, asi tak jako když dáte počítači nesprávný příkaz  a nebo ho zbrkle vypnete. Získávat ztracené informace zpět je velmi těžké a někdy vůbec nemožné. Tak jsem byl na tom stejně. Některé informace jsem potom přece jen našel, některé však dál zůstávaly ukryty kdesi na disku v nevědomí.

Dvanáctého října 1994 jsem byl v restauraci U Pinkasů, kde byla představena kniha Tomáše Mazala: Spisovatel Bohumil Hrabal. Spousta lidí, mumraj, kdo na takové sešlosti chodí, ví. Pak mě někdo v chumlu lidí zdraví… Zaostřím a on to přítel David P., s nímž jsem se již dávno neviděl. Jak dlouho to bylo? Dlouho. Dva, tři roky? Jsme rádi, že se vidíme a dáváme se do řeči.

Přijde i řeč na nakladatelství Cocordia, vzpomínka na Clarissu a pak na Bretona a padne i otázka: „Četl jste Bretonovy rozhovory?“ Nečetl. Věděl jsem, že vyšly, ale neměl jsem je a nečetl. Pak jsem si díky jeho přátelskému gestu později večer mohl listovat v této knize a těšit se na ten okamžik, kdy se začtu do vět před více než padesáti lety Bretonem vyslovených.

Teprve příští den, až jsme se s knihou vzájemně seznámili a prohlédli si jeden druhého, jsem začal číst. Stalo se však cosi podivného… Skrze řádky jako kdybych slyšel hlas… a pak jsem si čím dál více uvědomoval, že tohle, co čtu, jsem přece už někde a někdy slyšel a jak moje oči postupovaly po řádcích a vyslovovaných myšlenkách, vracel se mi do paměti březnový den roku 1952, kdy Vladimír již byl ve vězení a já, duševně rozviklaný, seděl sám u rozhlasového přijímače.

Až po chvíli jsem zjistil, že to mluví Breton. Ne všemu z toho, co říkal, jsem rozuměl… Mého ducha však v té chvíli oživoval i jen ten  hlas. Pak jsem ještě několikrát některé z jeho rozhovorů zachytil. Nyní po mnoha letech podivnou souhrou náhod a díky gestu přítele, si Bretonovy Entretiens mohu poslechnout znovu. Stejnou náhodou se však i náhle, vyvolán správnou kombinací klávesnic, vrátil do mého vědomí také ústřižek života, zdánlivě již nenávratně ztracený. Dočetl jsem  a pojednou také věděl, že: Tajemství objektivní náhody tkví v kráse puklého zvonu.