Koncert z komorních děl studentů skladby HAMU 26. února 2009

Jan Fila 14.3.2009

 

 

Ve čtvrtek 26. února se před poloprázdným hledištěm uskutečnil koncert z komorních děl studentů skladby HAMU. Tři autoři z prvního ročníku se na půdě HAMU představili poprvé.

Koncert zahájila Suita pro sólovou harfu (2009) Pavla Andogy (* 1985, 1. ročník ve třídě doc. Hanuše Bartoně) v podání Denisy Chromé. Pětivětá skladba se nesla v oblasti minimal music. V první větě autor výrazně exponoval flažolety a ve chvíli, kdy nasadil ve střední části repetitivní model se ukázalo známé úskalí tohoto krásného nástroje. Vzhledem k povaze modálního tónového výběru nemohlo být užito bisbiglianda a provedení se tak nutně neobešlo bez pazvuků, které vzniknou příliš brzkými návraty prstu na již rozeznělou strunu. V dalších větách autor hráčce, jíž byla skladba věnovaná, neumožnil dostatečný čas na přelaďování jednotlivých strun, což se taktéž neobešlo bez kolizí. Celá skladba využila jen  málo ze stylizačních možností harfy. Jednotlivé věty dvanáctiminutové kompozice neměly ani kontrastní tempa, ani rozdílnou fakturu a splynuly tak do jednoho světa, který se záhy oposlouchal. Přesto šlo v díle poznat osobitost autora, kterou projevil už ve svých ranějších kompozicích.

Druhou skladbou večera byly desetiminutové Soutoky ticha pro sólový klarinet (2008) Otto Oranyho (* 1984, 1. ročník ve třídě prof. Milana Slavického). Autor výrazně exponoval disonantní intervalový výběr s velkou preferencí tritonu, velké septimy a malé nóny s komplikovanou rytmickou strukturou. Otto Orany v programu uvedl, že skladba používá soudobých klarinetových technik. Napadá mě otázka, co je to vlastně soudobá klarinetová technika? Jistě ne slap, který je výdobytkem jazzu dvacátých let minulého století, stejně jako glissanda. Ostatně ta se ve skladbě nevyskytovala vůbec. Pravda - ve třech částech se dílo postupně „modernizovalo“ a až ve třetí větě se objevila multifonika. Tento rozpor mezi slovem autora a vlastní hudbou jí naštěstí neubral na přitažlivosti umocněné podáním Jana Brabce.

Zdeněk Bartošík

Fantazie pro flétnu, bicí nástroje a varhany (2009) Zdeňka Bartošíka (* 1974, 4. ročník ve třídě prof. Ivany Loudové) v podání Lenky Kozderkové, Markéty Mazourové a Kateřiny Málkové vznikla z popudu Markéty Mazourové. Ačkoliv autor dozajista koncipoval tuto kompozici jako příležitostné dílo, zaujalo mě, jak závažné bylo. Dozajista se jednalo o nejlepší kompozici, kterou jsem z jeho pera dosud slyšel. Jasné bylo rozdělení funkcí nástrojů – flétna melodická, varhany témbrové a bicí nástroje (4 tomtomy, zavěšený činel, tamtam) komentující. Jen mě napadlo, že je možná škoda, že skladba, která  měla obrovský tah, trvala jen něco málo přes pět minut.

Po přestávce mě příjemně překvapil Marios Christou (* 1978, 1. ročník ve třídě prof. Václava Riedlbaucha) skladbou pro sólový klarinet První modlitba (2008) ve skvělém podání Karla Dohnala. Šestiminutová kompozice podle autorových slov měla vyjadřovat nejpodstatnější lidskou touhu – touhu po Bohu. Skladba využívá maximálních dynamických kontrastů, od neslyšného pianissima po maximální forzi. Materiál byl modální s inklinací k volné atonalitě zvláště v závěru kompozice, kde se objevuje i několik multifoniků jako ozvláštnění faktury.

Marios Christou

 

Skladba To, čo nás rozochvieva pro barytonsaxofon, marimbu a bicí nástroje (2008) Zdeňky Košnarové (* 1971, 4. ročník ve třídě doc. Juraje Filase) v podání Kateřiny Stupkové a Markéty Mazourové mě příliš nezaujala. Třívětá skladba, jíž dala autorka do názvu báseň Ivana Štrpky, byla málo kontrastní. Modální materiál se v jednotlivých částech příliš neproměňova,l a proto výrazově splynuly v téměř jeden celek. Nadbytečné bylo užití bubnů a pěti tempelblocků v části první věty, protože po krátkém středním dílu již nedošlo k jejich využití a skladba byla přednesena jen na marimbu, zavěšený činel, kravský zvonec a triangl.

Jan Dušek

Koncert uzavřel Jan Dušek (* 1985, 5. ročník ve třídě doc. Hanuše Bartoně) se Suitou pro drnkací nástroje (2008). Autor obsadil violoncello (jen pizzicato), kytaru, cembalo a harfu. Skladbu jsme vyslechli v podání Kristýny Čermákové, Štěpána Kozy, Štěpánky Hájkové a Denisy Chromé. Jan Dušek využil melodická i rytmická klišé barokních suit - neobarokním a neoklasicistním stylem. Jen v závěru jsou připojeny části Valčík a Tango, což korespondovalo s koncepcí postupného zjednodušování faktury. Ve Valčíku probleskla vtipná citace Johanna Strause ml. An der schönen blauen Donau (Na krásném modrém Dunaji) op. 314 a v Tangu reminiscence na Libertango Astora Piazzolly. Bohužel, jako celek skladba obsahuje až příliš hluchých míst.

 

Foto: Jan Fila (2)