Václav Riedlbauch – Dostat se na soudobou hudební „mapu“

Jan Fila 12.3.2009

Letos ve dnech 14. - 22. března proběhne další, již šestý, ročník festivalu soudobé hudby Pražské premiéry. Po loňském nasměrování „jihozápadním směrem“ se letos dramaturgie zaměřuje na výběr skladatelů z Irska, Lucemburska, Německa, Nizozemí, Velké Británie a České republiky. Budeme svědky osmnácti světových premiér...

 

 

Za posledních šest let se festival pod hlavičkou České filharmonie etabloval jako největší festival soudobé hudby v České republice. Z jakého popudu vznikl? 

Nu, když tomu chcete říkat festival, nebudu se bránit. Já to ale nazývám od samého počátku přehlídka, protože naše dramaturgie stanovila jako výchozí bod názorovou toleranci. Ta umožňuje dávat vedle sebe i věci kontroverzní, diskutabilní. Jestliže nové skladby vznikají, splňují technické profesionální parametry, není důvodu je předem vylučovat jen pro jejich stylové či estetické zaměření.  
Jsou totiž festivaly současné hudby, jež jsou po všech stránkách vyhraněné. A bývá takových asi většina. Když se na ně podíváte zblízka, poznáte rukopis toho, kdo stojí v pozadí. Je v roli kurátora výstavy, je mu ponechána volnost v prezentaci vlastních názorů na postavení nové tvorby, na řeč vybraných děl, na jejich stylovou orientaci. Nám jde o něco jiného. Spíše než o monografickou výstavu, když zůstaneme u paralely s výtvarným uměním, o „salon“: Dáte umělcům prostor, příležitost, a je na nich, jak se budou chtít předvést.
Tahle základní myšlenka stála při zrodu Pražských premiér v roce 2003, kdy se hudebníci připravovali na svůj další Rok české hudby, ať už se nazývá právě takhle nebo trochu jinak. Když jsem viděl chystané programy nejrůznějších institucí, postrádal jsem větší akcent na novou, právě vznikající hudební tvorbu většího rozsahu a obsazení. Všechno plánované bylo zaměřeno povětšinou jen na historii české hudby. Našel jsem pochopení u tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála, který ideu protažení oslavy české hudby do naší doby přijal a na první ročník Pražských premiér konaných na jaře 2004 nám přidal do rozpočtu České filharmonie.
Od prvního okamžiku jsme pomýšleli na mezinárodní porovnávání, poprvé jsme s ním ale mohli vystoupit až v roce 2006.

Co do počtu novinek a jejich mediální prezentace mají Pražské premiéry vzestupnou tendenci. Jak jste se o propagaci soudobé hudby starali letos?

Šli jsme tradičními cestami, posílili jsme roli internetu. Stále je toho ale méně, než by bylo zajisté zapotřebí. Při našich finančních možnostech vítáme každé dobré mediální partnerství. Tady sehrává nezastupitelnou úlohu především Český rozhlas. Jak svými avízy celé přehlídky a jednotlivých koncertů, rozhovory se zúčastněnými umělci, speciálními následnými pořady, tak i přímým přenosem některých vybraných koncertů. Letošní los přenosu padl na vystoupení domovského Symfonického orchestru Českého rozhlasu v pondělí 16. března, který za řízení Jiřího Maláta a při spoluúčasti sborů a mnoha sólistů provede skladbu Traumblende Lucemburčana Camilla Kergera, kantátu Lukáše Sommera na slova B. Reynka Ostny v závoji a monumentální Requiem Otomara Kvěcha.

Podle jakých kritérií jste letos vybírali autory jednotlivých zemí?

Velice zajímavé dění na britské a irské scéně zatím zůstávalo stranou. Teď jsou tedy obě země na řadě. Protože vidím řadu společných rysů a i geograficky jsou to sousedi, vracíme se k Německu, Nizozemsku a Lucembursku. V duchu svých záměrů nenechávat příliš dlouhé časové mezery v opětovné prezentaci kultury jednotlivých evropských států.
      Kritéria zůstávají stále stejná: Skladba musí zaznít v Praze ponejprv a nesmí být starší pěti let před svým uvedením. Výjimečně dostane autor příležitost ukázat skladeb více. Loni to byl Henri Dutilleux, jeden z nejlepších žijících skladatelů, letos to bude Wolfgang Rihm, jehož Violoncellový koncert doplňuje komorní skladba v programu frankfurtského Ensemble Modern, který jsme převzali jako celek, takže ve vystoupení tohoto vynikajícího tělesa zazní i tři díla skladatele, dirigenta a uměleckého vedoucího v jedné osobě, Matthiase Pintschera.

Jaké má festival v zahraničí reference? S jakými hudebními centry spolupracujete?

Můj přítel rád užívá výroku „dostat se na mapu“. Jedním z dobrých výsledků našeho dosavadního snažení je dle mého i to, že si po Evropě říkají přinejmenším odborníci, a to nemyslím zdaleka jen skladatele, že se v Praze něco děje, co stojí za to sledovat, navštěvovat, usilovat o osobní účast. V této misi, umisťování České republiky na soudobou hudební „mapu“, vysílání pozitivních signálů, sehrávají důležitou roli i ti cizinci, kteří Pražské premiéry navštívili.
Jsem zásady, že chci-li něco dostávat, musím též sám něco dávat. V případě provozování soudobé hudby je toho dávání samozřejmě požehnaně, výsledky se však České filharmonii vracejí v jiné formě. Třeba v tom, že vám zahraniční partner důvěřuje a snáze se s ním připravuje něco dalšího. Příkladem mohou být dvě novinky, jež premiéruje ve svých abonentních koncertech v právě probíhající sezóně orchestr Česká filharmonie a které finančně podpořily zahraniční instituce na základě výsledků Pražských premiér 2006: V listopadu zazněla v nastudování Ondreje Lenárda skladba Imbroglio Holanďana Petera van Onny, napsaná s podporou našeho partnera, jímž je Donemus Amsterdam, prologem letošní přehlídky je těsně před jejím začátkem uvedení Symfonie č.1 vlámského autora Boudewijna Coxe, jenž obdobně získal státní grant. Jiným příkladem důvěry a otevřenosti ve vztahu je spolupráce při letošním opakovaném pozvání holandských, německých a lucemburských skladatelů (kromě dvou, kteří byli v Praze hráni a osobně své provedení navštívili v roce 2006, se jedná o nová jména): dva partneři, Donemus Amsterdam a pražská pobočka Goethe-Institutu, se na základě svých dosavadních zkušeností na akci významně podílejí i nyní.
V každé evropské zemi jsou ale zásadně jiné podmínky takových partnerství. Některá hudební střediska například poskytují svým skladatelům zcela perfektní servis, jinde to vyžadovalo poměrně dost úsilí získat nejen zasvěcenější informace, ale především přímo noty a případné nahrávky, což je nezbytné jak pro dramaturgii, tak pro konkrétní jednání s interprety. Rychlejší cesta bývá přes nakladatele hodného toho jména, který se o svého autora pečlivě stará (Schott v Mainzu, kasselský Bärenreiter, Donemus, vídeňská Universal Edition), někdy však i tohle v několika případech pořádně „drhlo“.

V loňském roce spustily mnohé skladby mezi hudebníky  vlnu vášnivých diskusí. Jak se na tuto spontánní reakci domácího publika jako organizátor díváte?

Nejhorší variantou by přece bylo mlčení, ne? Jestliže se vzedme vlna i nesouhlasu, jedná se o reakci. A ta je pro každého tvůrce nanejvýš potřebná. Ostatně pro pořadatele také, jinak by jeho veškerá činnost postrádala smysl.
Jednu dobu se zdálo, že odborníci – a teď mám na mysli skladatele, publicisty, pedagogy, redaktory – mají recept na to, co je nosným proudem v současné hudbě, co je naopak mimo. Mnohost hlasů aktuální světové scény ukazuje, že s těmi recepty to až tak slavné nebude. Prvním krokem musí být šance autora vystoupit se svým novým dílem na veřejnosti, se všemi riziky s takovým sebeodhalením spojenými. Debaty po provedení by měly vést k objektivnějšímu zhodnocení, ale ani to není samozřejmostí, zejména s ohledem na mnohá apriorní stanoviska. Ale bez téhle procedury to prostě nejde. Tak ať ty vášnivé diskuse pokračují, moc prosím. Připomínám jen svou výše uvedenou premisu tolerance, na ni především by všichni diskutéři měli pamatovat. A být vyzbrojen notnou dávkou trpělivosti, protože některé skutečné hodnoty se vyjevují až s časem, s odstupem.
 
Bude festival pokračovat i v příštích letech?

V dosavadní podobě a termínu ne. Já však věřím, že někdo znovu obdobnou ideu začne naplňovat, byť třeba ve zcela jiném rouše. Byla by přece škoda se znovu „zapouzdřit“ a nevědět, co se děje za humny.

 

Pozn. redakce: Zkrácená verze vyšla v Lidových novinách dne 6. března 2009